ECLI:CZ:US:2001:2.US.30.99
sp. zn. II. ÚS 30/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 1998, č.j. 23 Co 406/98 - 318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 1998, č.j. 23 Co 406/98 - 318, ve které namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práv, zaručených ústavními zákony, konkrétně pak čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soud nepřihlížel k určitým provedeným důkazům, aniž by toto své stanovisko jakkoli v rozsudku odůvodnil. Jestliže tak soud učinil, zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupoval v rozporu s uvedenými články Listiny a Ústavy ČR. Podle stěžovatele byly v řízení provedeny důkazy znaleckými posudky hodnotícími stupeň tělesného poškození stěžovatele, včetně bodového hodnocení, a to konkrétně Prof. MUDr. J. DrSc., MUDr. B., MUDr. H. a MUDr. L. Dále pak byly provedeny důkazy znaleckými posudky B. H., Ing. Š. a Ing. Š. Konkrétní pochybení pak stěžovatel spatřuje v tom, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Krajský soud v Praze vycházel při posuzování zdravotních následků předmětného úrazu pouze ze závěrů znalce MUDr. H., aniž by uvedl z jakého důvodu k ostatním nepřihlížel. Podle stěžovatele také při posuzování ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti Krajský soud v Praze pouze konstatuje, že na základě lékařského posudku bylo prokázáno, že tato pracovní neschopnost nesouvisela s poškozením zdraví žalobce následkem úrazu, avšak soud již podle stěžovatele nekonstatuje, ze kterého z pěti uvedených posudků vůbec vycházel ve své úvaze. Stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a po odstranění některých jejích vad zástupcem stěžovatele ji Ústavní soud projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Ústavní soud požádal o vyjádření Krajský soud v Praze a vedlejšího účastníka D., státní podnik, odštěpný závod Správa uranových ložisek, a připojil si spis Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 6 C 140/91.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze ve svém vyjádření v celém rozsahu odkazuje na odůvodnění stížností napadeného rozsudku s tím, že z ústavní stížnosti lze především dospět k závěru, že stěžovatel není srozuměn s výsledkem řízení, a to jak se skutkovým zjištěním, tak se závěry právními. Protože již předchozí podání stěžovatele byla velmi obsáhlá a obsahovala obdobné námitky, má předsedkyně senátu za to, že se všemi námitkami se odvolací soud vypořádal jak ve zrušovacím usnesení ze dne 4. 1. 1995, č.j. 11 Co 851/94 - 184, tak ve stížností napadeném rozhodnutí.
Za D., státní podnik, odštěpný závod Správa uranových ložisek, se vyjádřila zástupkyně JUDr. D. Ř., advokátka, která v plném rozsahu odkazuje na závěru soudů obou stupňů, vyjádřené v jejich rozhodnutích. Podle JUDr. Ř. vzal soud za prokázané, že k pracovnímu úrazu došlo a vedlejší účastník navíc i stěžovatele odškodnil a také se soud zcela jednoznačně vypořádal a zdůvodnil svůj závěr, proč nedošlo ke zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek. Stejně se tak soud vypořádal i s ostatními návrhy a tvrzeními stěžovatele. Podle JUDr. Ř. stěžovatel jen polemizuje se závěry soudu o výsledku hodnocení důkazů, aniž by došlo k jím tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Na závěr navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 6 C 140/91, bylo zjištěno, že stěžovatel podal u tohoto soudu návrh, kterým se domáhal proti vedlejšímu účastníkovi odškodnění pracovního úrazu ze dne 30. 5. 1988, který utrpěl jako pracovník u vedlejšího účastníka. Po rozšíření svého návrhu se stěžovatel domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění 24.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 17.654,- Kč, zaplacení hotových výloh 2.375,- Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 11. 11. 1989 do 28. 2. 1995 ve výši 672.132,- Kč, celkem se tedy stěžovatel - navrhovatel domáhal zaplacení 716.161,- Kč s příslušenstvím. O návrhu rozhodl Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. 7. 1994, č.j. 6 C 140/91 - 155, tak, že návrh v celém rozsahu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na základě kterého rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 1995, č.j. 11 Co 851/94 - 184, tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. O návrhu stěžovatele rozhodl znovu Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 4. 2. 1998, č.j. 6 C 140/91 - 284, tak, že jej v celém rozsahu zamítl. Na základě stěžovatelem podaném odvolání rozhodl ve věci Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 1998, č.j. 23 Co 406/98 - 318, tak, že rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů a v zásadě mu tedy nepřísluší přehodnocovat důkazy těmito soudy provedené, to vše za situace, kdy Ústavní soud nezjistí porušení ústavnosti ze strany orgánů
veřejné moci. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen "občanský soudní řád"), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR a Ústavní soud za této situace může zasahovat do činnosti obecných soudů. Ústavní soud v posuzovaném případu považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze hodnotit ústavně právní rozměr činnosti obecných soudů a sledovat, jestli bylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud není povinen poskytnout ochranu při zjištění každého procesního pochybení, kterého se obecné soudy dopustily.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že při posuzování ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti Krajský soud v Praze pouze konstatuje, že na základě lékařského posudku bylo prokázáno, že tato pracovní neschopnost nesouvisela s poškozením zdraví žalobce následkem úrazu, avšak soud již podle stěžovatele nekonstatuje, ze kterého z uvedených posudků vůbec vycházel ve své úvaze. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že této námitce nelze přisvědčit a jeví se jako neopodstatněná. Stěžovatel zřejmě přehlédl, že na str. 4 ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajský soud v Praze uvádí, že "Při posuzování bolestného, ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, vycházel soud I. stupně ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie Prof. MUDr. F. H.". Jestliže odvolací soud potvrzuje postup soudu I. stupně, je velmi dobře patrné, z jakého znaleckého posudku soud vycházel. Rovněž je to potvrzeno i formulací na str. 5 ústavní stížností napadeného rozhodnutí, kdy soud konstatuje, že "Pokud jde o náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 5. 7. do 14. 7. 1989, bylo i lékařským posudkem prokázáno....". Odvolací soud i soud prvního stupně se rovněž tak přesvědčivě a důkladně vypořádaly se závěrem, že tato pracovní neschopnost nesouvisela s poškozením zdraví žalobce následkem pracovního úrazu.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Krajský soud v Praze vycházel při posuzování zdravotních následků předmětného úrazu pouze ze závěrů znalce MUDr. H., aniž by uvedl z jakého důvodu k ostatním nepřihlížel. Ústavní soud zde konstatuje, že k charakteru pracovního úrazu, jeho následkům a bodovému ohodnocení, se v průběhu řízení ve svém posudku vyjadřuje pouze MUDr. H. a obecné soudy také z jeho závěrů vycházely. Jediné procesní pochybení, které Ústavní soud v tomto směru spatřuje je, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly se znaleckými posudky Prof. MUDr. J. DrSc. a MUDr. B., které byly stěžovatelem předloženy Okresnímu soudu Příbram spolu s návrhem na zahájení řízení. Toto procesní pochybení však podle názoru Ústavního soudu nemá ústavněprávní rozměr a nezpůsobilo zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Nelze pak obecnému soudu vytknout, jestliže si učinil závěr o úplnosti posudku a jeho logické správnosti, a to zejména za situace, kdy vedlejší účastník uhradil stěžovateli podle tohoto posudku bolestné 375,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 12.000,- Kč (které představuje základní bodové hodnocení zvýšené o 100 %) a stěžovatel se domáhal pouze dalšího zvýšení ztížení společenského uplatnění, a to aniž by před obecnými soudy prokázal další okolnosti odůvodňující takovéto zvýšení. Z ústavněprávního pohledu je také nutné zmínit skutečnost, že o nároku stěžovatele rozhodoval 2 x soud I. stupně a 2 x soud odvolací a stěžovatel měl tedy dostatečnou možnost, aby předložil důkazy prokazující jeho tvrzení. Ústavní soud proto konstatuje, že ke stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod nedošlo. Ve vztahu k ostatním závěrům Krajského soudu v Praze o dalších nárocích uplatněných stěžovatelem se Ústavní soud plně ztotožňuje s jeho rozhodnutím a lze na něj v tomto rozsahu odkázat.
Z ústavní stížnosti je navíc zřejmé, že pouhou obecně formulovanou námitkou bez uvedení konkrétních skutečností prokazovaných jednotlivými posudky a bez uvedení konkrétních procesních návrhů stěžovatele, které podle stěžovatele nebyly obecnými soudy respektovány, se stěžovatel snaží stavět Ústavní soud do pozice, kdy by měl provádět nové dokazování ve věci a rovněž tak znovu přehodnocovat dokazování již několikrát prováděné obecnými soudy. Ústavní soud by tak měl podle stěžovatele na sebe vzít roli třetí instance při přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Taková úloha však Ústavnímu soudu podle jeho konstantní judikatury nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 4. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu