ECLI:CZ:US:2001:2.US.304.98
sp. zn. II. ÚS 304/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatele obchodní společnosti B., a.s., zastoupeného doc. JUDr. M. B., CSc., advokátem se sídlem v Praze , Dlouhá 13, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, čj. 7A 170/95-36, ve spojení s rozhodnutím Úřadu práce pro Prahu 8 ze dne 28. 6. 1995, čj. ÚP 8/568/95/kon., a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 25. 8. 1995, čj. 44/601/24123, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení
napadených rozhodnutí, která aplikací ust. §1 odst. 4 zákona č.
1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb.,
(dále jen "zákon o zaměstnanosti"), porušují dle názoru
stěžovatele jeho právo na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně tak jako
právo zaručené čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"). Stěžovatel
rovněž v souvislosti s použitím ust. §1 odst. 4 zákona
o zaměstnanosti upozorňuje na omezování principu smluvní volnosti,
což je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, který stanoví, že při
stanovování mezí základních práv a svobod musí být šetřeno jejich
podstaty a smyslu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je
obchodní společností podnikající v oblasti prodeje pohonných hmot,
která disponuje rozsáhlou sítí čerpacích stanic. Tyto čerpací
stanice jsou na základě dvoustranných smluv pronajímány samostatně
podnikajícím subjektům, od stěžovatele odlišným. Tito nájemci
provozují předmětné čerpací stanice pomocí svých zaměstnanců,
kteří jsou ve vztahu k nájemci v běžném pracovním poměru. Prodej
pohonných hmot u takto pronajatých čerpacích stanic je realizován
jménem a na účet stěžovatele (pronajímatele), který také zůstává
vlastníkem pohonných hmot až do momentu jejich prodeje. Ostatní
služby poskytuje nájemce čerpací stanice svým jménem a na svůj
účet.
Na základě kontroly provedené u stěžovatele pracovníky Úřadu
práce pro Prahu 8, byla stěžovateli rozhodnutím tohoto úřadu ze
dne 28. 6. 1995, čj. ÚP 8/568/95/kon., uložena pokuta ve výši
250.000,-- Kč z důvodu porušení §1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb. Tohoto porušení
se měl stěžovatel dopustit výše popsaným pronajímáním čerpacích
stanic osobám samostatně výdělečně činným, čímž dle názoru Úřadu
práce plnění svých běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti
nezajišťoval vlastními zaměstnanci v pracovním poměru.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel dne 3. 7. 1995
odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Dne 25. 8.
1995 bylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí, čj.
44/601/24123, jeho odvolání zamítnuto s odůvodněním, že prodej
pohonných hmot evidentně je běžným a primárním úkolem,
vyplývajícím z předmětu podnikání stěžovatele (provozování
čerpacích stanic), a tyto úkoly nebyly zajišťovány pomocí
zaměstnanců v pracovním poměru, čímž došlo k porušení ust. §1
odst. 4 zákona o zaměstnanosti.
Proti oběma výše uvedeným rozhodnutím správních orgánů podal
stěžovatel ve smyslu ustanovení §§244 a násl. zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"o.s.ř."), žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, kterou se domáhal
jejich zrušení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 1998,
čj. 7A 170/95-36, žalobu zamítl s odůvodněním, že Úřad práce
postupoval při uložení pokuty v souladu se zákonem, neboť jednáním
stěžovatele došlo k porušení ustanovení §1 odst. 4 zákona
o zaměstnanosti. Dále uvedl, že ani stěžovatelova námitka
dovolenosti tzv. franchizingové formy podnikání nemůže v daném
případě obstát. I kdyby způsob pronájmu čerpacích stanic totiž
skutečně vykazoval znaky franchizingu, nemá oporu v české právní
úpravě a nemohlo by jít patrně ani o smlouvu innominátní ve smyslu
ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku, docházelo-li by tak
k obcházení zákona (zákona o zaměstnanosti). Proti tomuto
rozhodnutí nebylo odvolání přípustné.
Dne 7. 7. 1998, tedy v zákonné šedesátidenní lhůtě, doručil
stěžovatel Ústavnímu soudu svou ústavní stížnost, a to současně
s návrhem na zrušení ust. §1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti podle
ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Dne 9. 1. 2001 senát Ústavního
soudu řízení o zrušení části zákona přerušil a věc postoupil
k rozhodnutí plénu. Dne 23. 1. 2001 rozhodlo plénum Ústavního
soudu usnesením o zastavení řízení ve věci zrušení části zákona ve
smyslu ust. §67 zákona o Ústavním soudu, neboť ustanovení
právního předpisu, jehož zrušení bylo navrhováno, bylo mezitím
novelizováno a pozbylo platnosti.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §32 zákona
o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní
stížnosti. Úřad práce pro Prahu 8 se stručně vyjádřil přípisem ze
dne 15 .2. 2001, v němž uvedl, že uložení pokuty stěžovateli bylo
v souladu s tehdy platnými právními předpisy, konkrétně zákonem
o zaměstnanosti. S ohledem na novelizaci napadeného ustanovení
zákona o zaměstnanosti považuje jakoukoli změnu zákona či rušení
původních rozhodnutí za bezpředmětné.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR se k ústavní
stížnosti vyjádřilo přípisem ze dne 12. 2. 2001, v němž uvedlo, že
považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Uvedlo, že pojmy pronájmu
a provozování čerpacích stanic se vzájemně obsahově vylučují. Za
hlavní úkol či náplň provozování čerpací stanice je nutno
považovat prodej pohonných hmot. Domnívá se, že stěžovatel, který
měl dle svých stanov v předmětu činnosti i pronájem zařízení jiným
podnikatelským subjektům (nikoli však již zapsáno v obchodním
rejstříku), by se býval nedostal do rozporu s ust. §1 odst. 4
zákona o zaměstnanosti, kdyby pronajal čerpací stanice subjektům
samostatně výdělečně činným, které by ovšem provozovaly tyto
čerpací stanice "na vlastní účet a zodpovědnost". Rozhodnutí Úřadu
práce pro Prahu 8 o uložení pokuty i své navazující zamítavé
rozhodnutí o odvolání ze dne 25. 8. 1995 považuje Ministerstvo
práce a sociálních věcí ČR za vydané v souladu se zákonem
i ústavními a mezinárodními předpisy o základních lidských právech
a svobodách.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 8. 2. 2001
navrhl ústavní stížnost zamítnout, poukázav na předcházející
rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 310/98, v obdobné věci
stejného stěžovatele. V zásadě odkázal na původní odůvodnění svého
napadeného rozsudku a pouze zdůraznil, že stěžovateli byla uložena
pokuta za porušení zákonného ustanovení (§1 odst. 4 zákona
o zaměstnanosti), kterým jsou částečně limitována práva určité
skupiny subjektů, s cílem ochrany práv jiné skupiny osob.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí
z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou,
i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10
Ústavy. Žádné porušení uvedených práv neshledal.
Stěžovatel především namítá, že stěžejní ustanovení §1 odst.
4 zákona o zaměstnanosti (za jehož porušení mu byla uložena
pokuta) je v rozporu s ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny a čl.
6 odst. 1 Paktu. Dotčené ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 1/1991
Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb., stanovilo,
že "Právo občana na zaměstnání se zabezpečuje především jeho
pracovním uplatněním v zaměstnání umožňujícím mu výkon práce
v pracovním vztahu. Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění
běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat
svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovních
vztazích podle zákoníku práce.To neplatí o plnění běžných úkolů,
které fyzická osoba zajišťuje sama nebo pomocí svého manžela nebo
dětí anebo právnická osoba prostřednictvím svých společníků nebo
členů. Běžnými úkoly vyplývajícími z předmětu činnosti se pro tyto
účely rozumí zejména úkoly přímo související se zajištěním výroby
nebo poskytováním služeb a obdobnou činností při podnikání podle
zvláštních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí
v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých
pro její výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost."
Protože se stěžovatel domnívá, že právní úprava obsažená
v ust. §1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti omezuje smluvní volnost
stran, které chtějí spolupracovat na obchodní úrovni a jejich
právem na podnikání je zaručena i svoboda výběru formy takové
hospodářské spolupráce, navrhoval současně i zrušení ustanovení
§1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Ústavní soud však s ohledem na
novelizaci zákona o zaměstnanosti musel řízení o zrušení části
zákona v souladu s ust. §67 zákona o Ústavním soudu zastavit, jak
výše uvedeno.
Stěžovatel také namítal, že Vrchní soud v Praze v rozsudku ze
dne 24. 8. 1998, čj. 7A 170/95-36, nezohlednil, že Úřad práce pro
Prahu 8 mu uložil pokutu za porušení ustanovení §1 odst. 4 zákona
o zaměstnanosti, ačkoli to nemělo být aplikováno s ohledem na
skutečnost, že hlavním předmětem činnosti stěžovatele je podle
výpisu z obchodního rejstříku "provozování čerpacích stanic",
které v sobě nezahrnuje samotný prodej pohonných hmot. Z toho
stěžovatel dovozuje, že běžným úkolem, jehož plnění má v souladu
s ust. §1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti zajišťovat výhradně
svými zaměstnanci, nebyl v daném případě přímo prodej pohonných
hmot, ale pouze zajištění provozu čerpací stanice a prodeje těchto
pohonných hmot. Z jeho pohledu tudíž k porušení zákonného
ustanovení, na jehož základě byla pokuta uložena, vůbec nedošlo,
neboť provoz čerpací stanice stěžovatel zajišťoval výhradně svými
zaměstnanci. Pouze tzv. koncový prodej pohonných hmot a jiného
zboží na čerpací stanici zajišťoval nájemce, a to opět pomocí
vlastních zaměstnanců.
K posouzení námitky stěžovatele, podle níž je ustanovení
§1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti v rozporu s čl. 26 odst. 1
Listiny a čl. 6 odst. 1 Paktu, které garantují stěžovateli právo
na podnikání, považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit se ke
smluvnímu i ústavně právnímu zakotvení tohoto práva.
Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech patří
mezi ratifikované a vyhlášené (č. 120/1976 Sb.) smlouvy o lidských
právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (jak
konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí, sp. zn. Pl. ÚS
35/93). Z toho vyplývá i jeho bezprostřední závaznost a přednost
před zákonem. Je ovšem třeba rozlišit "bezprostřední závaznost"
mezinárodní smlouvy, jež vyjadřuje fakt jejího vtažení
(inkorporace) do českého práva, a "přímou použitelnost"
jednotlivých smluvních ustanovení ve vnitrostátních vztazích. Ne
všechna ustanovení mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR jsou
přitom "přímo použitelná", ale jen ta, jež jsou k takovému přímému
použití schopná i způsobilá.
Článek 6 odst. 1 Paktu stanoví, že "Státy, smluvní strany
Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na
příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si
svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně
tohoto práva". Citované ustanovení právo podnikat výslovně
neuvádí, lze ho však zřejmě dovodit ze šířeji pojatého "práva na
práci" a "práva vydělávat si na živobytí svojí prací" v jeho
textu. Čl. 6 odst. 1 Paktu neobsahuje přímo použitelné ustanovení.
Je adresován státům, hovoří se v něm o "příslušných krocích
k ochraně tohoto práva" a čl. 6 odst. 2 stanoví příklady opatření
"k dosažení plného uskutečnění tohoto práva". Právo podnikat tak,
jak je implicitně chráněno Paktem, má tedy bytostně programativní
povahu. Připouští variabilní obsah zákonné úpravy v jednotlivých
smluvních státech i dynamiku vývoje takového obsahu ve smluvních
státech v závislosti na dynamice národního hospodářského
a sociálního rozvoje i v závislosti na aktuálních potřebách
chránit jiná hospodářská a sociální práva. Jinými slovy, Pakt
nezaručuje právo podnikat v jediné, absolutní a neměnné podobě,
ale naopak předpokládá konkrétní zákonný rámec jeho ochrany
i proměnlivost (dynamiku) zákonné úpravy za předpokladu, že
směřuje "k dosažení plného uskutečnění tohoto práva".
Vývoj zákonné úpravy v ČSFR a v ČR (v tomto případě zákona
o zaměstnanosti) požadavkům čl. 6 Paktu nepochybně vyhovuje, když
jednu úpravu, jež právo podnikat omezovala ve větší míře,
nahradila úpravou, jež je omezuje méně, resp. je neomezuje vůbec.
Článek 26 Listiny stanoví, že "každý má právo na svobodnou
volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat
a provozovat jinou hospodářskou činnost". Právo na podnikání je
právem podmíněným, jehož se je možno dovolávat jen v mezích
zákonů, které je provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Je právem
omezitelným, neboť podle ustanovení čl. 26 Listiny v odst. 2 je
pro výkon určitých činností zákonné omezení výslovně dovoleno.
Omezení do něj vneslo i napadené ustanovení §1 odst. 4 zákona
1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb.
Účelem tohoto omezení byl primární zájem státu (vyjádřený
zákonodárcem) na sociální ochraně zaměstnanců (fyzických osob),
a to zejména ve vztahu k sociálnímu a zdravotnímu pojištění,
překážkám v práci apod. Tato zvýšená ochrana měla být účinně
realizována pouze v pracovněprávních vztazích založených pracovním
poměrem. Takové omezení práva na podnikání je ovšem - v souladu
s ústavním pořádkem ČR (čl. 4 odst.4 Listiny) - provedeno zákonem,
a to takovým způsobem, aby bylo současně šetřeno podstaty a smyslu
omezovaného práva. Vycházíme-li z toho, že zákon o zaměstnanosti,
chráně jedno lidské právo, stanovil meze jiného lidského práva
(práva na podnikání), bylo bezpodmínečně nutné, aby tímto omezením
nebyla zrušena či ohrožena samotná podstata omezovaného práva.
V případě ustanovení §1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti o zásahu
do podstaty práva na podnikání hovořit nelze, neboť stěžovateli
jeho oprávnění provozovat koncesované činnosti nebylo zpochybněno.
I když Ústavní soud nemůže spolehlivě postihnout všechny
důvody, které vedly v roce 1991 zákonodárce k zařazení napadeného
ustanovení do zákona o zaměstnanosti, lze stěžovateli přisvědčit,
že primárním smyslem ustanovení §1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti
byly boj proti tzv. švarcsystému, zvýšení sociální ochrany
zaměstnanců a snaha zabránit daňovým únikům i únikům odvodů do
státního rozpočtu. Napadené ustanovení vznikalo za odlišné
sociální i ekonomické situace, kdy daňový a sociální systém nebyly
dostatečně stabilní. Ani státní orgány nebyly dostatečně
připraveny zajišťovat účinně sociální ochranu zaměstnanců
a kontrolu zákonnosti v pracovněprávních vztazích. V tomto směru
došlo od roku 1991 ke znatelnému vývoji ekonomického i sociálního
systému, včetně zlepšení dozoru zdokonalení práce příslušných
státních orgánů.
Názoru stěžovatele, že s ohledem na tento dynamický vývoj se
ustanovení §1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti může jevit jako
anachronické, přisvědčuje i legislativní změna uvedeného
ustanovení, kdy nejprve byl obsah ustanovení §1 odst. 4 přesunut
do §1 odst. 6, a následně, zákonem č. 369/2000 Sb., byla výjimka
z omezení zaměstnavatele (pokud jde o povinnost zajišťovat plnění
běžných úkolů svými zaměstnanci) rozšířena i na franchizingové
vztahy. V současné době platné znění §1 odst. 6 zákona
o zaměstnanosti stanoví, že "Právo občana na zaměstnání se
zabezpečuje především jeho pracovním uplatněním v zaměstnání
umožňujícím mu výkon práce v pracovním vztahu. Právnická nebo
fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících
z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které
k tomu účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku
práce; to neplatí o plnění běžných úkolů, které fyzická osoba
zajišťuje sama nebo pomocí manžela nebo dětí, nebo právnická osoba
prostřednictvím svých společníků nebo členů, anebo je-li plnění
běžných úkolů právnickou nebo fyzickou osobou svěřeno jiné
právnické nebo fyzické osobě, která je povinna toto plnění
zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává
v pracovních vztazích podle zákoníku práce. Běžnými úkoly
vyplývajícími z předmětu činnosti se pro tyto účely rozumí zejména
úkoly přímo související se zajištěním výroby nebo poskytováním
služeb a obdobnou činností při podnikání podle zvláštních
předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních
určených pro tyto činnosti, nebo na místech obvyklých pro jejich
výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Jinou
právnickou nebo fyzickou osobou se pro tyto účely rozumí pouze
osoba, jejíž předmět činnosti zahrnuje i činnosti, které ve smyslu
věty druhé má svými zaměstnanci v pracovních vztazích zajišťovat."
Ústavní soud nerozhodl o návrhu stěžovatele na zrušení
napadeného ustanovení pro jeho údajný rozpor s Listinou, neboť
toto ustanovení pozbylo platnosti dříve, než ukončil řízení. Proto
23. 1. 2001, jak výše uvedeno, zastavil řízení. U vědomí této
skutečnosti považuje při rozhodování o ústavní stížnosti za vhodné
vyjádřit svůj názor.
Pouhá anachroničnost (jakkoli zřejmá) napadeného ustanovení
není sama o sobě důkazem jeho rozporu s Listinou. Podmíněná povaha
práva podnikat i očekávaná a předpokládaná dynamika vývoje jeho
zákonné ochrany nevyhnutelně ústí v potřebu čas od času zákonný
rámec takové ochrany přehodnotit. Napadené ustanovení se jevilo
jako adekvátní tehdejší situaci, přičemž dynamickému vývoji
hospodářství a sociálního systému má odpovídat i dynamický vývoj
práva. Takovým vývojem procházel i zákon o zaměstnanosti. V době,
kdy napadané ustanovení reprobovalo chování stěžovatele, za něž
byl následně sankcionován, se sociální, daňový a ekonomický systém
v ČR teprve dotvářel a stabilizoval. V okamžiku, kdy s ohledem na
nastalé změny nebylo nutno podnikatele ve franchizingové formě
podnikání omezovat, bylo stejné chování zákonem o zaměstnanosti
výslovně povoleno.
Ústavní soud není zásadně oprávněn hodnotit, zda zákonodárce
zvolil ke změně zákonného rámce práva na podnikání ten či onen
okamžik.
Pokud se jedná o druhou námitku zpochybňující porušení
povinnosti stanovené §1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti
stěžovatelem (tj. zajišťovat plnění běžných úkolů plynoucích
z předmětu činnosti zaměstnavatele pomocí svých zaměstnanců),
Ústavní soud je toho názoru, že ani tato námitka nemůže obstát.
Dotčené ustanovení §1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti ve
znění platném ke dni podání ústavní stížnosti stanovilo povinnost
zaměstnavatelů (právnických i fyzických osob) zajišťovat plnění
"běžných úkolů" vyplývajících z předmětu jejich činnosti vlastními
zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnávají v pracovních vztazích
podle zákoníku práce. "Běžné úkoly" vyplývající z předmětu
činnosti definoval zákon o zaměstnanosti jako úkoly přímo
související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb
a obdobnou činností při podnikání podle zvláštních předpisů, které
právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro
tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro její výkon, pod
vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.
Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se
stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění
ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením
ústavních záruk stěžovatele. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze
v případě, že interpretace zákonných pojmů obecnými soudy byla tak
extenzivní, že zasáhla do některého ústavně garantovaného
základního práva. K tomu v daném případě nedošlo. Výklad
napadeného ustanovení a s tím spojená jeho aplikace Vrchním soudem
z mezí ústavnosti nevykročily. Naopak, Ústavní soud v souladu
s názorem Vrchního soudu v Praze považuje za rozhodující, jaký
předmět činnosti měl podnikatel zapsán v obchodním rejstříku,
a který tudíž vykonával vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.
Nelze naproti tomu přisvědčit výkladu stěžovatele, že pod
běžné úkoly vyplývající z provozování čerpacích stanic nebude
spadat i samotný prodej pohonných hmot, když stěžovatel sám
připustil, že nájemce prodává pohonné hmoty, které jsou až do
okamžiku prodeje vlastnictvím stěžovatele, jménem a na účet
pronajímatele (stěžovatele). Rovněž připustil, že prodej pohonných
hmot tvoří alespoň 60 % z celkového prodeje u čerpacích stanic. Je
tedy zřejmé, že prodej pohonných hmot je v případě provozovatele
čerpacích stanic úkolem hlavním, a běžným, a bylo tudíž na místě
vztáhnout na něj povinnost vyplývající pro zaměstnavatele z ust.
§1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Proto i původně napadená
správní rozhodnutí o uložení pokuty Úřadem práce pro Prahu 8 ze
dne 28. 6. 1995 a navazující rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí ze dne 25. 8. 1995 byla vydána v souladu se
zákonem, když z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel skutečně
porušil povinnosti mu uložené ustanovením §1 odst. 4 zákona
o zaměstnanosti.
V napadených rozhodnutích neshledal Ústavní soud tedy žádná
pochybení, ani žádný zásah do základních práv stěžovatele.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní
stížnost zcela zamítnout podle ust. §82 odst.1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. března 2001