ECLI:CZ:US:2001:2.US.306.01
sp. zn. II. ÚS 306/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19.2.2001, sp. zn. 17 Co 512/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 22.5.2001, stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně a uvádí, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30.4.1998, č.j. 5C 1153/95-72, bylo rozhodnuto, že darovací smlouva, uzavřená před tehdejším Státním notářstvím ve Znojmě dne 19.3.1991, registrovaná pod č. R I 986/91, kterou stěžovatelka darovala J. K. rodinný domek v kat. území C. a současně bylo na shora jmenovaného převedeno právo osobního užívání pozemku, rovněž v kat. území C., je v celém rozsahu neplatná a současně tento soud rozhodl o neplatnosti darovací smlouvy uzavřené před stejným státním notářstvím dne 11.4.1991, registrované pod č. R I 1067/91, kterou jmenovaný J. K. daroval A. M., předmětný dům v kat. území C. a bylo na ni převedeno rovněž právo osobního užívání pozemku.
Na základě odvolání byl rozsudek soudu I. stupně odvolacím soudem změněn tak, že žaloba na určení neplatnosti darovacích smluv uzavřených dne 19.3.2001 a dne 11.4.1991 se zamítá. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud ve věci samé nerozhodoval, neboť dospěl k závěru, že nebyl dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětných darovacích smluv, když otázka platnosti darovacích smluv by byla posuzována jako otázka předběžná v případném dalším řízení o určení vlastnického práva k označeným nemovitostem.
Stěžovatelka, jak vyplývá z odůvodnění návrhu, nesouhlasí s právním názorem soudu II. instance a uvádí, že judikatura obecných soudů vždy akceptovala žaloby na určení neplatnosti smluv o převodu nemovitostí s tím, že v případě soudního rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti se předejde dalším sporům mezi účastníky. Podle jejího názoru je zcela v rozporu se smyslem ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu, pokud soudy předem zvažují důvodnost žaloby z hlediska existence naléhavého právního zájmu a nepřipouští tak ochranu práv a oprávněných zájmů občanů. V tomto směru spatřuje navrhovatelka v rozhodnutí Krajského soudu v Brně porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
S ohledem na nejasný a nesprávný petit návrhu nálezu a nedostatky podání dle ust. §34 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad podání ve stanovené 15 denní lhůtě.
Dne 20.6.2001 obdržel Ústavní soud doplnění návrhu, v němž stěžovatelka mění a doplňuje své podání tak, že aniž by svá tvrzení podpořila poukazem na příslušné důkazy navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19.2.2001, sp. zn. 17 co 512/98.
Z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30.4.1998, čj. 5C 1153/95 -72, dospěl Ústavní soud k těmto skutkovým a právním zjištěním:
Stěžovatelka (dříve žalobkyně) darovala smlouvou uzavřenou dne 19.3.1991 a registrovanou tehdejším Státním notářstvím ve Znojmě J. K. (tehdy svému manželovi) dům v k.ú. C. Na základě předmětné darovací smlouvy pak přešlo na výše jmenovaného právo osobního užívání pozemku v kat. území C. Darovací smlouvou uzavřenou dne 11.4.1991, rovněž registrovanou tehdejším Státním notářstvím ve Znojmě, získala do svého vlastnictví dům v k.ú. C. A. M., dcera J. K., když na ni přešlo právo osobního užívání pozemku v k.ú. C.
Z listinných dokladů a z výpovědi účastníků řízení prvoinstanční soud dospěl k závěru, že nemovitost - rodinný dům vznikl za trvání manželství stěžovatelky a J. K. a spadal do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Z tohoto důvodu soud I. stupně darovací smlouvu uzavřenou na předmětnou nemovitost posoudil jako absolutně neplatnou, stejně jako následující darovací smlouvu uzavřenou mezi J. K. a A. M.
Ze stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu soudce zpravodaj zjistil, že tento soud se s právními závěry nalézacího soudu neztotožnil. Především konstatoval, že v dané právní věci neshledal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovacích smluv, neboť vyslovením jejich neplatnosti rozsudkem soudu se nic nemění na právním postavení účastníků řízení, když jako vlastnice předmětných nemovitostí by byla i nadále na příslušném LV v katastru nemovitostí zapsána A. M., neboť místně příslušný katastrální úřad by nemohl na základě výroku rozsudku, kterým by bylo určena neplatnost předmětných darovacích smluv, provést změnu zápisu vlastnického práva z dosavadní majitelky na stěžovatelku, když katastrálnímu úřadu samozřejmě nepřísluší posuzovat právní důsledky výroku rozsudku, kterým by byla předmětná darovací smlouva prohlášena za neplatnou.
Odvolací soud zdůraznil, že v předmětné právní věci není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovacích smluv i z toho důvodu, že otázka platnosti označených darovacích smluv by byla v případném řízení o určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem posuzována jako otázka předběžná. Jestliže tedy, uzavřel krajský soud, lze žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, nezbývalo než žalobu stěžovatelky z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu zamítnout.
Soudce zpravodaj se musel nejprve zabývat otázkou, zda návrh splňuje veškeré náležitosti dané příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb. a jeho projednání je přípustné.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka podáním napadá výhradně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19.2.2001, sp. zn. 17 Co 512/98, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba na určení neplatnosti obou darovacích smluv, ve výroku citovaného rozsudku blíže specifikovaných, se zamítá.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud v řízení o odvolání postupoval za použití bodu 15, hlavy I., části 12 zákona č. 30/2000 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu účinného před novelou, provedenou výše uvedeným zákonem zejména z toho důvodu, že nová právní úprava odvolacího řízení předpokládá také jiný průběh řízení před soudem I. stupně, a to zejména ve vztahu k zvláštní poučovací povinnosti soudu.
Ve smyslu ust. §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Aniž by se soudce zpravodaj zabýval problematikou přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění novelizovaném zákonem č. 30/2000 Sb. byl nucen konstatovat, s ohledem na obsah bodu 17, hlavy I., části dvanácté citovaného zákona č. 30/2000 Sb., že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala veškeré procesní prostředky k ochraně svého práva. Takovým procesním prostředkem byla možnost podat proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000, před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.
Soudce zpravodaj proto z výše uvedeného důvodu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl jako nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 14. srpna 2001