ECLI:CZ:US:2001:2.US.31.01
sp. zn. II. ÚS 31/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla. a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti V. N., zastoupený JUDr. M. Č., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 15/2000, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 10 To 168/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 1. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 15/2000, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 10 To 168/2000.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 15/2000, byl mimo jiné obžalovaný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákona, jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Na základě odvolání stěžovatele, ostatních obžalovaných i krajské státní zástupkyně v Ústí nad Labem Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 10 To 168/2000, napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v celém výroku o trestu a náhradě škody zrušil a znovu rozhodl tak, že za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 trestního zákona, §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákona, jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst.1 trestního zákona, se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a deseti měsíců a pro výkon trestu se zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byla stěžovateli společně s ostatními obžalovanými uložena povinnost k náhradě škody ve výši 10 170 000,- Kč s 10 % úrokem ode dne 18. 12. 1999. Stěžovatel namítal, že v provedeném řízení byla porušena ústavně mu zaručená práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel zejména namítal, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a se všemi důkazními návrhy, které byly v řízení uplatněny a tím vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu. Podle názoru stěžovatele napadenými rozsudky nebyla vyvrácena a prověřena jeho obhajoba, přičemž namítal i neregulérnost hlasové rekognice.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 15/2000.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 19. 3. 2001 uvedl, že nemá k věci co doplnit, neboť stanovisko senátu vrchního soudu je v napadeném rozhodnutí vrchního soudu dostatečným způsobem vyjádřeno. Současně uvedl, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a posléze i před soudem odvolacím. Oba soudy se s uplatněnou obhajobou zabývaly a vypořádaly, což se týká zejména procesní použitelnosti hlasové rekognice.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 26. 6. 2001 uvedl, že trestní řízení proti stěžovateli probíhalo zcela v souladu s ustanoveními trestního řádu a v jeho průběhu nebyla porušena napadená ústavně zaručená práva stěžovatele. Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy tedy nejsou povinny provést všechny důkazy, jež jsou v té které věci k dispozici nebo jež jsou jim nabízeny, ale ty důkazy, které jsou nezbytné pro jejich rozhodnutí. V dané věci byly v hlavním líčení provedeny všechny důkazy nezbytné pro rozhodnutí, a v tomto směru krajský soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Navíc poukázal na to, že v hlavním líčení bylo dokazování oproti řízení přípravnému rozšířeno o řadu důkazů, jež navrhli právě odsouzení. V případě stěžovatele se například jednalo o dopisy od jeho sestry žijící v Austrálii. Při hodnocení důkazů pak soud důsledně postupoval podle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Všechny provedené důkazy hodnotil soud podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud stěžovatel namítal, že hlasová rekognice v přípravném řízení neprobíhala regulérně, neboť se jí účastnil policejní důstojník R., přítel rodiny poškozeného, a poškozený tak měl možnost od něj získat informace o osobách odsouzených, tak k tomu je třeba uvést, že z protokolu o zmíněném úkonu je zřejmé, že žádná taková osoba se rekognice neúčastnila. Navíc krajský soud poukázal na skutečnost, že tomuto úkonu byl přítomen jeden z obhájců odsouzených (obhájce odsouzeného F. dr. V.), který by nepochybně případnou nezákonnost namítl. Nestalo se tak, a ani žádný z odsouzených při vlastní rekognici nevznesl žádné námitky proti jejímu průběhu a stěžovatel v tomto směru nic nenamítal ani v hlavním líčení. Žádné skutečnosti, jež by zpochybňovaly zákonnost předmětného úkony pak v hlavním líčení nebyly zjištěny.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se ve svém vyjádření ze dne 29. 3. 2001 ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka řízení a současně navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti, neboť námitky stěžovatele považuje za nedůvodné. Pokud stěžovatel namítal nedostatečné provádění důkazů, či jejich nezákonnost, krajské státní zastupitelství tyto námitky odmítlo. Hlasová rekognice byla prováděna v souladu s trestním řádem a celý průběh sledoval jeden z obhájců, přičemž obhájce stěžovatele se omluvil z neúčasti při tomto úkonu. Spekulace o ovlivnění rekognice je naprosto nepřístojná, navíc když její výsledky byly potvrzeny i dalšími objektivními důkazy v rámci dalšího dokazování. Soud provedl všechny potřebné důkazy a dostatečně zdůvodnil, proč není třeba provádět důkazy další. Provedené důkazy pak oba soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 10 To 168/2000, vyplývá, že podle skutkových zjištění spočívala trestná činnost stěžovatele a spoluobžalovaných L. B., D. F. a J. K. v tom, že dne 3. 2. 1999 za použití napodobeniny výstroje Policie České republiky a s použitím střelné zbraně zastavili vozidlo poškozeného JUDr. F. H., CSc., spoutali ho, zakryli mu obličej a odvezli jej na neznámé místo. Pod pohrůžnou zabití přiměli poškozeného nejprve k vydání částky 30 000 Kč, dokladů a kreditních karet, na které téhož dne vybrali z jeho účtu částku 136 000 Kč. Poté ho přiměli k zaplacení výkupného prostřednictvím jeho manželky v částce 10 000 000 Kč. Když zjistili, že poškozený není schopen ihned jimi požadované výkupné ve výši 20 000 000 Kč zaplatit, jej násilím, spočívajícím v držení poškozeného v poutech se zakrytým obličejem a pohrůžkami ublížení jemu a jeho rodině, přiměli ke slibu, že jim dne 5. 2. 1999 zaplatí zbytek výkupného ve výši 10 000 000 Kč. Následně poškozenému telefonicky připomněli jeho slib a upozornili ho na možné následky v případě nezaplacení, čímž jej přiměli k vyzvednutí požadované částky z účtu, kterou dle jejich telefonických instrukcí přivezl k supermarketu G. v Ústí nad Labem, avšak k předání peněz nedošlo.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Námitka stěžovatele ohledně neregulérnosti hlasové rekognice prováděné na policii, které spatřuje v tom, že při této rekognici byl přítomen přítel rodiny poškozeného, vysoký policejní důstojník pplk. R., který přecházel z místa, kde byl stěžovatel a ostatní do místa poškozeného, a nelze proto vyloučit, že poškozený měl možnost získat o osobách obviněných informace, a to zejména o tom, se kterým z nich je nebo bude hlasová zkouška prováděna, je podle názoru Ústavního soudu opřena pouze o subjektivní pocit stěžovatele, který nemá relevantní oporu ve spisovém materiálu. Ústavní soud má za to, že hlasová rekognice proběhla v souladu se zákonem, jak je patrno např. z č. l. 521 a 522 (protokol o rekognici) a následně např. č. l. 526 (rekognice č. I) předmětného spisu. Významné je, že u rekognice byl po celou dobu přítomen obhájce obviněného F. JUDr. V., který po skončení rekognice (a ani během jejího průběhu) neměl žádné námitky či připomínky. Sama obhájkyně stěžovatele JUDr. Č. se z účasti na rekognici omluvila (viz č. l. 521). V této souvislosti lze dodat, že podle obsahu spisu nebyly zájmy obviněného F. a zájmy stěžovatele v rozporu. Nelze přehlédnout ani fakt, že uvedenou námitku stěžovatel nevznesl ani po skončení vyšetřování, např. v rámci vyjádření po prostudování vyšetřovacího spisu - viz č. l. 670 a 751 (záznam o prostudování spisu).
Pokud jde o námitku stěžovatele, že nebyla vyvrácena a prověřena jeho obhajoba a že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a se všemi důkazními návrhy, které byly v řízení uplatněny, Ústavní soud konstatuje, že v zásadě nelze z ústavně právního hlediska této stěžovatelově námitce přisvědčit. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší, aby pouze na základě stěžovatelova obecného tvrzení využil svých pravomocí a zasáhl tak do nezávislého soudního rozhodování. V tomto konkrétním případě je však i podle obsahu spisu zřejmé, že se obecné soudy se stěžovatelem navrženými důkazy zabývaly a jeho obhajobu řádně prověřovaly. Proto považuje Ústavní soud tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Pokud stěžovatel namítal porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil s opravným prostředkem na nezávislý soud, který o věci jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu. Úmluva uveřejněná pod č. 209/1992 Sb. v čl. 6 stanoví právo na spravedlivý proces, který zahrnuje právo na veřejnost jednání, přiměřenost délky jednání, veřejnost vyhlášení rozsudku, obhajobu, bezplatnou pomoc tlumočníka a právo na to, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina není prokázána zákonným způsobem. V těchto bodech porušení práv stěžovatele rovněž nebylo zjištěno.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 27. 11. 2001