ECLI:CZ:US:2001:2.US.314.01
sp. zn. II. ÚS 314/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. Ž., zastoupeného advokátem Mgr. J. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 3. 1999, čj. 4 C 830/98-17, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2001, čj. 17 Co 368/99-38, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit J. K. (v původním řízení žalobkyně, dále též "žalobkyně") částku 30.526,- Kč, resp. na základě rozhodnutí odvolacího soudu částku 27.266,50 Kč. Stěžovatel tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména zásada věci rozsouzené, neboť v daném sporu rozhodl již Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 17. 4. 1996, čj. 4 C 1019/95-27, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1998, čj. 15 Co 378/96-40. Posledně uvedeným rozhodnutím totiž byla zamítnuta žaloba J. K. na určení, že "rozvázání pracovního poměru dohodou, na základě níž měl navrhovatelce skončit pracovní poměr u odpůrce ke dni 31. 7. 1995, je neplatná". Z toho stěžovatel argumentem a contrario dovozuje, že rozvázání pracovního poměru tedy bylo platné. Pracovní poměr se žalobkyní tedy dle jeho názoru skončil ke dni 31. 7. 1995. Přesto Okresní soud ve Znojmě a Krajský soud v Brně napadenými rozhodnutími žalobkyni přiznaly nárok na shora uvedenou částku z titulu náhrady mzdy pro překážky na straně zaměstnavatele. Stěžovatel se naopak domnívá, že žalobkyni toto právo přiznáno být nemohlo, neboť v době, za niž měla být náhrada přiznána, již pracovní poměr netrval. Žalobkyni tak bylo přiznáno právo, jež jí nenáleželo, a soudy ignorovaly, že jde o věc rozsouzenou. Stěžovatel současně podle ustanovení §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a domáhá se, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu "nákladů řízení vůči dotčeným státním orgánům".
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 4 C 830/98 a sp. zn. 4 C 1019/95, z nichž zjistil následující:
Prvním z napadených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 3. 1999, čj. 4 C 830/98-17, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.526,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a náklady řízení. Obecný soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a žalobkyní byla dne 1. 2. 1995 uzavřena pracovní smlouva na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební dobou. Otázkou neplatnosti dohody o skončení tohoto pracovního poměru ke dni 31. 7. 1995 se zabýval týž soud ve věci, vedené pod sp. zn. 4 C 1019/95, resp. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací. Uvedené soudy žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zamítly, neboť podmínkou její úspěšnosti je mimo jiné i existence příslušného zrušovacího projevu, tedy dohody o rozvázání pracovního poměru ve smyslu §43 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoník práce). V projednávaném případě ovšem k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru nedošlo, čímž se podrobně zabývá rozhodnutí Krajského soudu ze dne 12. 11. 1997, čj. 15 Co 378/96-40, jenž též uvedl, že neuzavření dohody o rozvázání pracovního poměru má z hlediska existence pracovního poměru mezi účastníky ten význam, že uvedený pracovní poměr trvá, nedojde-li v mezidobí k jeho skončení řádným způsobem. To ovšem Okresní soud ve Znojmě nezjistil. Pracovní poměr mezi stěžovatelem a žalobkyní tedy nadále trval, žalobkyni ovšem nebyla přidělována práce, což soud považoval za tzv. ostatní překážky na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 odst. 1 zákoníku práce. Po dobu trvání této překážky náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Soud tedy žalobkyni přiznal nárok na náhradu mzdy, a to ve výši 30.526,- Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 2001, čj. 17 Co 368/99-38, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 27.266,50 Kč potvrdil a ohledně částky 3.259,50 Kč výrok soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se mimo jiné zabýval i námitkou, nyní uplatněnou v ústavní stížnosti, dle níž žalobkyni s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1997, čj. 15 Co 378/96, kterým byla její žaloba na určení neplatnosti skončení pracovního poměru zamítnuta, náhrada mzdy nenáleží. Uvedl, že pokud bylo tímto rozhodnutím zjištěno, že k uzavření dohody o skončení pracovního poměru vůbec nedošlo, nemohlo být vzhledem k neexistenci jakékoliv dohody rozhodnuto, že skončení pracovního poměru je neplatné. V dalších závěrech se zcela shodl se soudem prvního stupně, včetně závěru o výši denního výdělku (237,10 Kč). Oproti soudu prvního stupně ovšem konstatoval, že náhrada žalobkyni náleží pouze za 115 pracovních dnů, tedy pouze ve výši 27.266,50 Kč.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud ve Znojmě a Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, paní J. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť právní posouzení všech okolností bylo provedeno v souladu s platnými předpisy a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo porušeno.
Paní J. K. se přípisem ze dne 15. 6. 2001 postavení vedlejšího účastníka vzdala s tím, že je přesvědčena o spravedlivosti napadených rozhodnutí. Okresní soud ve Znojmě, ač doloženě vyzván, se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Je nutno předeslat, že stěžovatel v zásadě polemizuje s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to zejména pokud jde o otázku skončení pracovního poměru mezi ním a žalobkyní, resp. pokud jde o interpretaci předchozích rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 4. 1996, čj. 4 C 1019/95-27, a Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1997, čj.15 Co 378/96-40. Takto pojatá ústavní stížnost ve skutečnosti staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak výše uvedeno, nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního může Ústavní soud posoudit pouze otázku, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Stěžovatel jak v odvolání, tak i nyní, v projednávané ústavní stížnosti, tvrdí, že pokud obecné soudy zamítly žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, současně tím určily, že rozvázání pracovního poměru je platné. Jiný výklad výrokové části by podle něj znamenal právní nejistotu účastníků, resp. odepření práva. V dalším řízení o náhradu mzdy ovšem obecné soudy podle něj nesprávně vycházely z toho, že pracovní poměr trval, a na základě toho náhradu mzdy žalobkyni přiznaly.
Stěžovatelem uplatněné argumenty považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Obecné soudy, zejména soud odvolací, se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Upozornily zejména na to, že z uvedených rozhodnutí nevyplývá, že by pracovní poměr mezi ním a žalobkyní skončil k 31. 7. 1995. Soudy naopak vycházely ze skutečnosti, že dohoda o rozvázání pracovního poměru vůbec uzavřena nebyla, proto ani nemohla být prohlášena za neplatnou. Žalobu na určení neplatnosti tedy zamítly, což ovšem nemohlo mít důsledky pro další trvání pracovního poměru. Na základě uvedeného závěru pak rozhodly o nároku žalobkyně na náhradu mzdy.
Ústavní soud konstatuje, že uvedený právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Za takto zjištěné situace není Ústavní soud oprávněn do nezávislého rozhodování příslušných obecných soudů zasáhnout.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případ tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí měl zrušit.
Podle ustanovení §83 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj na návrh stěžovatele před prvním ústním jednáním rozhodne, že náklady jeho zastoupení zaplatí zcela nebo zčásti stát, a to, jsou-li splněny další, v těchto ustanoveních specifikované, podmínky. Jednou z nich je, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Tato podmínka ovšem v projednávaném případě splněna nebyla. Ústavní soud proto, aniž by ověřoval splnění dalších podmínek, žádosti stěžovatele o náhradu "nákladů řízení vůči dotčeným státním orgánům" nemohl vyhovět.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu