ECLI:CZ:US:2001:2.US.317.99
sp. zn. II. ÚS 317/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele PhDr. L. K., zastoupeného JUDr. V. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, čj. 13 Nc 106/99-193, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu, které podle jeho názoru ve svých důsledcích porušuje jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadené rozhodnutí o stěžovatelově námitce podjatosti soudkyně je údajně vadné. V rozporu s právem na spravedlivý proces má být zejména proto, že vychází pouze ze subjektivního aspektu nestrannosti a nebere v úvahu objektivně zjištěné průtahy v řízení a další procesní pochybení soudkyně. V rozporu s právem na spravedlivý proces je i to, že soud, který o podjatosti soudkyně rozhodl, požadoval od stěžovatele, aby prokázal skutečnosti, odůvodňující vyloučení zákonného soudce z rozhodování ve věci, přičemž z judikatur Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že vyloučení soudce zakládá nikoli až skutečně prokázaná podjatost, ale již samotná pochybnost o jeho nepodjatosti.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem ze dne 31. 1. 1989 domáhal u Městského soudu v Brně vydání rozsudku, kterým by bylo odpůrci ing. M. K. uloženo zdržet se neoprávněných zásahů do občanské cti a důstojnosti stěžovatele i zásahů do výkonu rodičovských práv stěžovatele.
S ohledem na průtahy v řízení a další okolnosti vznesl stěžovatel dne 15. 12. 1998 při jednání konaném v dané věci u Městského soudu v Brně námitku podjatosti proti soudkyni JUDr. A. H. i proti všem soudcům Městského i Krajského soudu v Brně.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 1999, čj. Nco 37/99-184, o tom, že soudci Krajského soudu v Brně JUDr. P. L., JUDr. D. V., Mgr. P. M., JUDr. J. B., JUDr. L. D. a JUDr. P. B. nejsou z projednávání a rozhodování o výše uvedené námitce podjatosti vyloučeni. Následně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 1999, čj. 13 Nc 106/99-193 rozhodl o ní tak, že soudkyně JUDr. A. H. není z projednávání dané věci vyloučena.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti. Účastník v přípise doručeném Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2001 navrhl ústavní stížnost odmítnout. Uvedl, že ze spisového materiálu ani z vyjádření samotné soudkyně JUDr. H. nezjistil žádné skutečnosti, jež by svědčily o její podjatosti. Za situace, kdy ani stěžovatel na podporu svého tvrzení nenabídl žádné důkazy, nezbylo Krajskému soudu v Brně, než posoudit námitku podjatosti jako nedůvodnou.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy, zejména s ohledem na ustanovení čl. 36 a násl. Listiny. Jak v mnohých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a proto ani nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud může zasáhnout pouze v případě, že by "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (III.ÚS 84/94).
Ústavní stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatel uvádí, že napadené usnesení Krajského soudu vychází (v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu ČR) pouze ze subjektivního vztahu soudkyně k účastníkům řízení a k projednávané věci a nezohledňuje objektivní stav, odůvodňující obavu z její podjatosti, Ústavní soud tento názor nesdílí.
Rozhodnutí I. ÚS 167/94, na něž stěžovatel konkrétně poukazuje, vyjadřuje stanovisko Ústavního soudu k podmínkám vyloučení soudce z projednávání věci. Rozlišuje subjektivní a objektivní stránku podjatosti. Za subjektivní stránku podjatosti (resp. nestrannosti) považuje osobní vnitřní postoj soudce k projednávané věci a k účastníkům řízení. Za objektivní stránku se při posuzování podjatosti považují vnější jednání a vystupování soudce, tj. zda postup a chování tohoto soudce může vzbuzovat byť jen pochybnosti o jeho nestrannosti. Ve věci I. ÚS 167/94 posuzoval Ústavní soud okolnosti vedoucí k pochybnostem o nepodjatosti soudce za dostačující k jeho vyloučení. V daném případě jako objektivní skutečnost, zpochybňující nestrannost soudce, shledal jeho závažný a intenzivní osobní konflikt s advokátem zastupujícím v řízení jednoho z účastníků.
Naproti tomu, v případě stěžovatele skutečnosti jím uváděné evidentně nedosahují závažnosti skutečností popsaných ve zmiňovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Průtahy v řízení a další skutečnosti namítané stěžovatelem (údajné nepravdivé uvedení času příchodu právní zástupkyně protistrany apod.), objektivně nevypovídají o vytvoření takového vztahu soudkyně k věci nebo některému z účastníků, že by nemohla nestranně rozhodovat. Případná procesní pochybení či průtahy v práci konkrétního soudce automaticky neznamenají, že soudce není schopen rozhodovat ve věci nestranně. Jedná-li se o hrubou nedbalost či úmyslné porušení soudcovských povinností a etiky, připadá v úvahu kárná odpovědnost soudce, která však nezbytně nesouvisí s vyloučením soudce pro jeho podjatost.
K posuzování procesních pochybení z hlediska podjatosti resp. nestrannosti soudce se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, v němž uvedl, že okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení, nelze považovat za důvody k jeho vyloučení ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tomuto právnímu názoru odpovídá i současné znění ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř.
Obdobný názor jako Ústavní soud ve zmiňovaném rozhodnutí I. ÚS 167/94 zastává i Evropský soud pro lidská práva. Ve svém rozhodnutí z 25. 6. 1992 ve věci Thorgeirson rozlišil subjektivní a objektivní stránku nestrannosti soudce. Zdůraznil však současně, že obava z nedostatku nestrannosti soudce musí být oprávněná, a tedy odůvodněná na základě objektivních okolností případu. Stanovisko samotného obviněného, jenž podjatost namítal, posoudil Evropský soud pro lidská práva jako významné, nikoli však rozhodující. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva dále vyžaduje, aby skutečnosti vedoucí k pochybnostem o nestrannosti soudce byly ověřitelné (viz rozhodnutí Padovani). Tyto ověřitelné skutečnosti musí být prokazatelné i pro stranu nezúčastněnou na řízení, kterou je obvykle nadřízený soud rozhodující o vyloučení konkrétního soudce, a to nezávisle na subjektivních tvrzeních navrhovatele a vylučovaného soudce.
Vzhledem k uvedenému tedy měl Krajský soud v Brně při rozhodování o stěžovatelově námitce podjatosti zhodnotit i objektivní okolnosti případu, a to z hlediska toho, zda nevzbuzují obavu, že by soudce mohl být podjatý. Takové hodnocení Krajský soud učinil, o čemž svědčí poslední odstavec na straně 3 svého ústavní stížností napadeného usnesení, z něhož je zřejmé, že procesní pochybení uváděná stěžovatelem za důvod k pochybnostem o podjatosti soudce nepovažoval.
Ústavní soud se zabýval i další námitkou stěžovatele, který považuje za nepřípustné, aby sám byl povinen prokazovat důvody pro vyloučení soudce, proti němuž námitku podjatosti vznesl. Odůvodnění napadeného usnesení se sice v podobném smyslu vyjadřuje, avšak z kontextu celého posledního odstavce napadeného usnesení je zřejmé, že soud se objektivní stránkou případu sám zabýval, důvody pro pochybnosti o nestrannosti soudce však neshledal. Ani právní názor vyjádřený v rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 167/94, podle něhož vyloučení soudců zakládá nikoli pouze jejich skutečně prokázaná podjatost, ale již samotná pochybnost o jejich nepodjatosti, nezbavuje navrhovatele důkazního břemene ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř.
V případech vyloučení soudců musí platit presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného. Tento přístup je prosazován i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (např. ve věci Piersack).
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu. Neshledal rozpor se zákonem či ústavním pořádkem ani v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo.
Ústavní soud se proto neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, čj. 13 Nc 106/99-193, způsobilo nevyloučením soudkyně JUDr. A. H. z projednávání a rozhodování v předmětné věci zásah do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Protože právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené stěžovateli čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebylo napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno, nezbylo Ústavnímu soudu, než jeho návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu