ECLI:CZ:US:2001:2.US.320.98
sp. zn. II. ÚS 320/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené advokátem JUDr. J.L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 1998, č.j. 1 Co 143/97 - 112, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 1997, č.j. 18 C 1/95 - 82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak preambule Ústavy ČR, čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 3 odst. 1, čl. 10, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby soud uložil žalované Ing. M.K., povinnost, aby se omluvila stěžovatelce písemně vyvěšením plakátu o velikosti 100 x 70 cm, který bude umístěn ve skříňce využívané místní organizací KSČM v obci V., s textem : "Omlouvám se paní P. za mylné údaje, které jsem uvedla na plakátě před volbami do obecního zastupitelstva k 20. 4. 1991", a aby zaplatila stěžovatelce 100.000,- Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nebyla před obecnými soudy právně zastoupena vzhledem k nedostatku finančních prostředků. O možnosti ustanovení právního zástupce a taktéž o nutnosti učinit návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyla soudy řádně poučena podle §5 občanského soudního řádu. Její finanční situace se zlepšila nabytím dědictví, a to ještě před rozhodnutím odvolacího soudu. Dále také stěžovatelka uvádí, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem ke srovnání rukopisů plakátu a rukopisu žalované a nebyl též slyšen syn žalované. Dále pak stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje skutkový stav tak, jak byl tvrzen u soudu prvního stupně, u odvolacího soudu a u Nejvyššího soud České republiky.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předsedkyně senátu Vrchního soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že nesdílí názor o stěžovatelkou namítaném porušení základních práv a svobod. Má za to, že právo rovného postavení stěžovatelky v řízení nebylo porušeno, když obsah žalobního návrhu a vystupování stěžovatelky v řízení nevzbudily pochybnost o její způsobilosti chránit své zájmy bez ustanovení zástupce. V ostatním odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť není oprávněna po skončení řízení jinak, nově nebo šířeji dotčené rozhodnutí odůvodňovat.
V posuzované věci bylo také na žádost Ústavního soudu Nejvyšším soudem České republiky zasláno usnesení ze dne 31. 1. 2001, č.j. 25 Cdo 169/2001-139, kterým Nejvyšší soud rozhodl v posuzované předmětné věci tak, že dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a zejména Nejvyšší soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. S námitkou stěžovatelky, že nebyla poučena o možnosti ustanovení zástupce, se vypořádal Nejvyšší soud České republiky a Ústavní soud nemá důvod se od jeho názoru odchýlit.
K námitce poučovací povinnosti o dovolání lze odkázat na usnesení ve věci III. ÚS 312/97, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, č. 21, vydání 1. Praha, C. H. B. 1998, a dosud nepublikované usnesení ve věci sp. zn. II. 453/2000 a tam uvedené charakteristiky dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Námitka stěžovatelky se tedy jeví jako neopodstatněná. Také další námitky stěžovatelky se jeví Ústavnímu soudu jako neopodstatněné, a to zejména za situace, kdy Nejvyšším soudem České republiky nebyly v provedeném řízení shledány vady, které by bývaly mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za situace, kdy stěžovatelka nenavrhla takové důkazy, které by prokázaly tvrzený neoprávněný zásah, který měl spočívat ve vyvěšení plakátu žalovanou.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 4. 2001
JUDr.Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu