ECLI:CZ:US:2001:2.US.321.01
sp. zn. II. ÚS 321/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti V. S., právně zastoupeného JUDr. G. P., proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o zavedení nucené správy na R., ze dne 1. 6. 2000, č. j. 3131/2000/I, a dále ve věci návrhu na zrušení ust. §28 odst. 1 písm. e), §28b, §28c, §28d, §28e, §28f zák. č. 87/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 5. 2001 obdržel Ústavní soud stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o uvalení nucené správy na R., ze dne 1. 6. 2000, č. j. 3131/2000/I, a to pro porušení čl. 10 Ústavy, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ust. §28 odst. 1 písm. e), §28b, §28c, §28d, §28e, §28f zák. č. 87/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a to pro rozpor těchto ustanovení s čl. 10 Ústavy, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je členem R., s vkladem v této záložně. Zavedením nucené správy na tuto záložnu nemůže svobodně nakládat s finančními prostředky uloženými v této záložně, neboť mu v tom brání stav záložny vyvolaný nucenou správou.
Dále stěžovatel uvádí, že nucená správa uvalená na záložnu omezila vlastnická práva členů - vkladatelů družstevní záložny svobodně nakládat se svými finančními prostředky, a to bez náhrady, naopak, nucená správa je hrazena z vkladů členů spořitelních a úvěrních družstev, kdy z vkladů členů záložen se provádí úhrada nákladů nucené správy a nákladů s ní spojených.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil své přesvědčení, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, a proto žádá Ústavní soud, aby její přijetí ve smyslu ust. §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neodmítl.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je stěžovatel osobou oprávněnou ústavní stížnost podat. Podle ust. §28 odst. 4 zák. č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se na řízení o změně povolení, zákazu nebo omezení povolených činností, zavedení nucené správy, skončení nucené správy, o nařízení mimořádného auditu, uložení pokuty a jiná rozhodování Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami vztahují předpisy o správním řízení (zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů), pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle ust. §28 odst. 5 zák. č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je účastníkem řízení pouze dotčená družstevní záložna.
Napadeným rozhodnutím byla bezprostředně dotčena práva R., jako právnické osoby a nikoliv práva jednotlivých členů tohoto družstva. Ta byla dotčena jen nepřímo, zprostředkovaně, tím, že jim bylo znemožněno volně nakládat s vloženými prostředky. Spořitelní a úvěrní družstva jsou budována na principu majetkové účasti jejich členů, kteří část svého majetku svěřují družstvu, jež s ním nakládá jako samostatná právnická osoba. To znamená, že nelze vyloučit možnost znehodnocení vkladu v důsledku špatného ekonomického výsledku nebo jiné nepříznivé situace. Člen má právo ovlivňovat rozhodování družstva prostřednictvím jeho orgánů a účastí v nich. Z toho tedy vyplývá, že účastníkem řízení o uvalení nucené správy byla pouze R., která v něm vystupovala prostřednictvím svých statutárních orgánů. Stěžovatel však nemůže - aniž by k tomu byl výslovně písemně zmocněn - za družstvo jednat.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami byla podána někým zjevně neoprávněným.
V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na ust. §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustavení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Toto ustanovení umožňuje Ústavnímu soudu výjimečně ve věci jednat i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. O takovou situaci však v daném případě nejde. Ústavní soud proto v projednávané věci neshledal existenci okolností, odůvodňujících výjimečnou aplikaci ust. §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud nemohl zabývat ani návrhem na zrušení ust. §28 odst. 1 písm. e), §28b, §28c, §28d, §28e, §28f zák. č. 87/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť pro to nebyly splněny předpoklady stanovené v ust. §64 odst. 1 písm. d) ve spojení s §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Při shrnutí výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítnout. Podle ust. §74 ve spojení s §64 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, sdílí návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení osud odmítnuté ústavní stížnosti, neboť představuje ve vztahu k ústavní stížnosti toliko návrh akcesorický.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 18. června 2001