ECLI:CZ:US:2001:2.US.323.2000
sp. zn. II. ÚS 323/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 1999, č.j. 27 C 89/99 - 17, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, č.j. 20 Co 662/99 - 33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z příslušného soudního spisu obvodního soudu vyplývá následující skutkový stav věci. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolací soud zamítl usnesení soudu prvního stupně, které bylo rovněž napadeno ústavní stížností a kterým obvodní soud zamítl návrh na povolení obnovy řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 22 C 162/95, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 266/98. Stěžovatelka (žalobkyně v řízení před obecnými soudy) se domáhala obnovy řízení, jehož předmětem byl její nárok na náhradu škody vzniklé jí v důsledku tvrzeného pracovního úrazu ze dne 10. 12. 1993. Svůj návrh odůvodnila tím, že má k dispozici znalecký posudek ze dne 19. 3. 1999, vypracovaný znalcem MUDr. S., CSc., který dochází k odlišným závěrům, než znalecký posudek, použitý k důkazu v původním řízení. Tyto závěry byly pro stěžovatelku příznivější, a proto uplatnila důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Stěžovatelčina žaloba o náhradu škody proti vedlejšímu účastníkovi (žalovanému v řízení před obecnými soudy) Ministerstvu financí ČR, byla v původním řízení zamítnuta s odůvodněním, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pádem na zem a zdravotním poškozením stěžovatelky.
V ústavní stížností napadených rozhodnutích se obecné soudy neztotožnily s názorem stěžovatelky, ale naopak dospěly k závěru, že nově vypracovaný znalecký posudek není tzv. novem ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Podle obecných soudů stěžovatelce nic nebránilo obstarat si tento důkaz v průběhu původního řízení, zahájeného k jejímu návrhu 16. 8. 1995 a pravomocně skončeného 20. 1. 1999 a v tomto řízení jej použít. Jako důvodu obnovy řízení se nelze dovolávat důkazu, který účastník v původním řízení uplatnit opomněl, bez ohledu na to, zda takový důkaz může přivodit pro něj příznivější rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, když podobně jako v řízení před obecnými soudy uvádí, že bez vlastní viny nemohla uplatnit důkazní návrh, konkrétně pak znalecký posudek MUDr. S., CSc. Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předseda senátu 20 Co Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za přípustnou, protože nezasáhlo některé z ústavních hmotných subjektivních práv stěžovatelky, když napadené usnesení odvolacího soudu ani neřeší otázku práva hmotného, nýbrž pouze a výlučně se zabývá splněním procesních předpokladů pro obnovu řízení dle §228 a násl. občanského soudního řádu. K námitce stěžovatelky, že nemohla důkaz uplatnit bez své viny, předseda senátu konstatuje, že stěžovatelka však již neuvádí, z jakého konkrétního důvodu nemohla vypracování takového posudku navrhnout či sama zadat příslušnému znalci a předložit v předcházejícím řízení, aby mohlo být posouzeno, zda zde důvody pro obnovu řízení v době rozhodování obecných soudů o návrhu na obnovu byly či nikoliv. Předseda senátu v závěru navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Podle vyjádření vedlejšího účastníka Ministerstva financí ČR je ústavní stížnost bezdůvodná, když stěžovatelka nesplnila podmínku povolení obnovy řízení, tedy, že tu existuje důkaz, který bez své viny nemohla použít v původním řízení.
Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud není třetí "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. V tomto smyslu je úkolem Ústavního soudu zabývat se nikoliv právní argumentací obecných soudů, nýbrž ústavněprávními aspekty dané věci. V nyní posuzované věci však Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, když jejím základem je pouze námitka, že předmětný znalecký posudek nemohla stěžovatelka předložit bez své viny v předchozím řízení před obecnými soudy.
Z ústavní stížnosti je tedy zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitku, která byla uplatněna jak v návrhu na povolení obnovy řízení, tak i v odvolání proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť uvedená námitka byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s ní řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Okolnosti, které by opravňovaly Ústavní soud zasáhnout do nezávislé rozhodovací pravomoci obecných soudů, však nebyly shledány, neboť obecné soudy v řádném řízení posoudily, způsobem a postupem zákonem upraveným a předvídaným, jestli jsou dány podmínky pro povolení obnovy řízení či nikoliv. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděného chráněného základního práva jeví se Ústavnímu soudu jako účelové bez jakékoliv opodstatněnosti a jeho porušení nebylo shledáno.
Ústavní soud se v posuzované věci plně ztotožňuje s ústavní stížností napadenými rozhodnutími s tím, že bylo na stěžovatelce, aby v původním soudním řízení řádně splnila jak břemeno tvrzení, tak především břemeno důkazní a spolehlivě prokázala naplnění všech předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu