ECLI:CZ:US:2001:2.US.326.01
sp. zn. II. ÚS 326/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele 1) Plzeňský kraj, zastoupeného hejtmanem MUDr. P. Z. a 2) Zastupitelstvo Plzeňského kraje, oba právně zastoupeni advokátem JUDr. P. R., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 30. 3. 2001, čj. 14680/2001-14, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2001, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy ČR, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (dále jen "MŠMT") v části, stanovující podmínky pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem dle ustanovení §19 odst. 1 zák. č. 129/2000 Sb. (tj. body 2, 3 a 4). Uvedeným rozhodnutím MŠMT podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků k majetku České republiky do majetku krajů, rozhodlo, že věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které byly zařazeny v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení ke dni 1. 9. 2000 a jsou uvedeny v příloze A1 tohoto rozhodnutí, přecházejí včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení dnem účinnosti tohoto rozhodnutí do působnosti stěžovatelky. Zároveň MŠMT stanovilo s odvoláním na ustanovení §19 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, některé podmínky pro další nakládání a hospodaření s předmětným majetkem.
Stěžovatel tvrdí, že MŠMT zpochybnilo jeho Ústavou zaručené právo na samosprávu, chráněné čl. 8 Ústavy ČR, a omezilo jeho možnost toto právo plně realizovat. Z tohoto důvodu také odporuje ústavnímu zákonu č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územně samosprávných celků, i Evropské chartě místní samosprávy. Napadené rozhodnutí také údajně výrazně omezuje jeho vlastnické právo k nabytým nemovitostem, chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které nabyl přechodem blíže specifikovaného majetku, neboť např. kraj je v případě nájmu třetí osobě nucen - pod hrozbou značné sankce - vyžádat si k uzavření takového smluvního vztahu od státu souhlas. Proto v daném vztahu vystupuje spíše jako správce cizího majetku. V tom stěžovatel spatřuje rovněž porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Současně byl, dle jeho názoru, porušen i čl. 4 Listiny, neboť MŠMT při stanovení napadených podmínek nerespektovalo zákon a jeho meze. Při omezení jeho vlastnického práva nebylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv. Dále také tvrdí, že jde o rozhodnutí v napadené části nezákonné, a dovozuje jeho rozpor se zák. č. 129/2000 Sb., o krajích. Poukazuje přitom zejména na skutečnost, že dle uvedeného zákona je hospodaření s majetkem kraje v jeho samostatné působnosti. Součástí předmětného rozhodnutí je i omezení výkonu vlastnických práv ve formě podmínek převodu, které prý přesahuje zmocnění obsažené v ustanovení §19 zákona č. 129/2000 Sb., podle něhož má stát právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj vyhradit si podmínky pro další hospodaření a nakládání s tímto majetkem.
Stěžovatel rovněž uvádí, že jediným možným opravným prostředkem je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté, hlavy druhé zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), kterou proto podal k Vrchnímu soudu v Praze.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy, jak sám uvádí, zároveň podal proti v záhlaví označenému rozhodnutí MŠMT žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Je přitom zřejmé, že v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob (§244 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě stěžovatel podal žalobu proti takovému rozhodnutí MŠMT (tedy orgánu veřejné správy), jímž se zjevně zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti právnické osoby (Plzeňského kraje). Proto Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost, byť dosud všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpal.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Dospěl ovšem k závěru, že postup podle uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možný, a to z následujících důvodů:
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Z porovnání citovaného ustanovení s §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, leč neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní maximu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí.
V této souvislosti nelze opomenout ani následující procesní okolnost. Jestliže by totiž Ústavní soud připustil existenci souběžných řízení o ústavní stížnosti a o podaném opravném prostředku (proti témuž rozhodnutí) a jestliže by o tomto opravném prostředku ještě před rozhodnutím Ústavního soudu sice bylo rozhodnuto, avšak nebylo by mu vyhověno, byl by stěžovatel nucen změnit (tj. rozšířit) svoji původní ústavní stížnost i o návrh na zrušení tohoto nového rozhodnutí. Ústavní soud by takovou změnu návrhu musel samostatným usnesením připustit či nepřipustit (§95 o.s.ř. ve spojení s §63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Pokud by změna návrhu připuštěna nebyla, nebo pokud by stěžovatel svůj původní návrh ve výše uvedeném smyslu nezměnil, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť situace, kdy rozhodnutí orgánu veřejné moci vyššího stupně zůstane rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, odporuje principu právní jistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 563).
Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto. To se stalo právě v souzené věci.
Přestože podstata souzené věci prima facie nasvědčuje tomu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, byl Ústavní soud z výše uvedených důvodů nucen učinit závěr, že postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze použít.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj