Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.04.2001, sp. zn. II. ÚS 334/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 58/22 SbNU 25 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.334.2000

sp. zn. II. ÚS 334/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J. V., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jako vedlejšího účastníka řízení, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2000, sp. zn. 38 Ca 2/99, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2000, sp. zn. 38 Ca 2/99 se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2000, sp. zn. 38 Ca 2/99, a uvádí, že jako fyzické osobě mu byla dodatečným platebním výměrem č. 18/97/6393 ze dne 25.9.1997, č.j. 175778/97/010912/6393, na základě daňové kontroly místně příslušného správce daně doměřena ve smyslu ust. §31 odst. 5 zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o správě daní a poplatků") daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 1994. Odvolání navrhovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 18/97/6393, ze dne 25.9.1997, čj. 175778/97/010912/6393, bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení, jako odvolacího orgánu zamítnuto. Žalobou napadené rozhodnutí ze dne 25.11.1998, č.j. FŘ- 2050/1/98, bylo rozsudkem městského soudu potvrzeno, neboť předmětná žaloba byla podle ust. §250j odst. 1 o.s.ř. jako nedůvodná zamítnuta. Ke skutkovým okolnostem právní věci stěžovatel uvedl, že je osobou zaregistrovanou u příslušného správce daně jako daňový subjekt, mimo jiné jako plátce daně z příjmu fyzických osob. Městský soud v Praze ve svém rozhodování prý vycházel z právního hodnocení zaujatého vedlejším účastníkem, podle kterého daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, když pouze tvrdil správnost svého postupu ( §16 odst. 2 písm. e) zákona o správě daní a poplatků. Navrhovatel zdůraznil, že není pravdou, že by ve svém podnikání nevedl řádnou evidenci, jak mu ji předepisuje zákon o účetnictví, neboť tento zákon v případech, kdy to výslovně nestanoví, umožňuje daňovému subjektu zvolit vhodný způsob vedení účetní evidence. Nesrovnalostí v účetnictví prý nemůže být, podle názoru navrhovatele, formální chyba v počtech nebo psaní. Stěžovatel tvrdí, že správce daně neměl pro svůj požadavek na prokázání evidence denních tržeb výdejkovým způsobem ze stánkového prodeje oporu v zákoně, neboť správce daně ani zákon nestanoví daňovému subjektu přesný způsob vedení denních tržeb. Rovněž tak u osob - účetních jednotek, účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví, není uvedena povinnost vést skladovou evidenci. Navrhovatel dále zdůrazňuje, že všechny jeho účetní doklady vyhověly podmínkám dokazování pro stanovení daňové povinnosti podle ust. §31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků. Porušení svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spatřuje navrhovatel ve skutečnosti, že přezkumný soud se při posuzování věci neřídil zásadou spravedlivého a nestranného procesu a spokojil se se stanoviskem převzatým od vedlejšího účastníka, aniž se zabýval oprávněností postupu správce daně při stanovení důkazní povinnosti u stěžovatele. V tomto směru Městský soud v Praze údajně nerespektoval znění ust. čl. 4 odst. 1 Listiny, které zakazuje ukládat povinnosti mimo zákonem vymezené hranice příslušných zákonů. Ve vztahu k řízení před městským soudem stěžovatel dále namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, když v řízení před tímto soudem byla porušena zásada, že každý má právo se na projednávané věci podílet takovým způsobem, aby se mohl vyjádřit ke všem navrhovaným důkazům a byl rovněž seznámen s obsahem námitek a tvrzením protistrany. Tuto zásadu však městský soud porušil, neboť vydal napadený rozsudek ještě před tím, než poslal na vědomí právnímu zástupci stěžovatele vyjádření vedlejšího účastníka (předmětné vyjádření vedlejšího účastníka obdržel stěžovatel až dne 9.2.2000). I když se městský soud zabýval vyjádřením stěžovatele ze dne 25.2.2000, neposkytl mu možnost se před rozhodnutím soudu ke stanovisku druhé strany vyjádřit. Z rozsudku Městského soudu v Praze se zjišťuje, že tento soud žalobu stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 25.11.1998, č.j. FŘ-2050/1/98, jako nedůvodnou zamítl, když ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ust. §250f odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř. Současně Městský soud v Praze zamítl žádost stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku soud nejprve konstatoval obsah správního spisu, písemné vyjádření vedlejšího účastníka řízení k podané správní žalobě a argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě. Z předložených listinných dokladů zjistil, že stěžovatel (dříve žalobce) je fyzickou osobou, provozující podnikatelskou činnost podle ust. §2 odst. 2 obchodního zákoníku a je ve smyslu ust. §35 obchodního zákoníku povinen vést účetnictví podle zák.č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu a způsobem stanoveným zákonem. V otázce průkaznosti účetních dokladů pro zjišťování základu daně konstatoval městský soud znění ust. §23 odst. 10 zák.č. 586/1992 Sb. o dani z příjmů. Při hodnocení důkazů soud zdůraznil, že účetnictví stěžovatele nemůže být dostatečným podkladem pro stanovení daňové povinnosti dokazováním, když žalobce v průběhu daňového řízení pouze tvrdil správnost svých údajů a dokladů, ač je povinen ve smyslu ust. §16 odst. 2 a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, správnost svých tvrzení prokázat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v tomto směru neprokázal svá tvrzení a neunesl v tomto směru důkazní břemeno, bylo nutno postupovat v rámci daňového řízení podle ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tj. stanovit daň podle pomůcek, které měl správce daně k dispozici nebo které si sám obstaral. V této námitce stěžovatele neshledal přezkumný soud protizákonnost v postupu správce daně. K možnosti přezkoumávat napadené správní rozhodnutí s ohledem na posouzení skutečnosti, zda došlo ke správnému použití pomůcek či správnému výpočtu daňové povinnosti, městský soud zdůraznil, že byl v tomto směru vázán pouze námitkami, obsaženými v podané žalobě a nemohl se proto touto problematikou zabývat. Městský soud závěrem konstatoval, že v daňové věci stěžovatele byly dány zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek a odvolací orgán proto nepochybil, pokud odvolání stěžovatele proti shora uvedeným daňovým výměrům jako nedůvodné zamítl. Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje podmínky pro její projednání (§34 odst. 1, odst. 2 ve vztahu k ust. §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a není tedy důvod pro její odmítnutí podle ust. §43 odst. 1, odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal písemné vyjádření k ústavní stížnosti od účastníka řízení - Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu 38 Ca a vedlejšího účastníka řízení - Finančního ředitelství pro hl. město Prahu, jakož i zapůjčení spisu účastníka řízení, sp. zn. 38 Ca 2/99. V písemném vyjádření účastníka řízení, které Ústavní soud obdržel dne 2.3.2001 se uvádí, že důvody pro které byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25.11.1998, čj. FŘ - 2050/1/98, vyplývají z odůvodnění stížností napadeného rozsudku, na nějž pro stručnost účastník řízení odkazuje. Vzhledem k tomu, že se jedná o shodnou problematiku, která byla již řešena v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.11.2000, pod sp. zn. III. ÚS 334/2000, odkazuje účastník řízení na písemné vyjádření k ústavní stížnosti vedené pod shora označenou spisovou značkou III. ÚS 334/2000 (dosud nepublikovaném). V obsáhlém písemném vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 19.3.2001, vedlejší účastník uvádí, že v návaznosti na provedenou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za roky 1994 a 1995 a kontroly daně z přidané hodnoty byl stěžovatel rozhodnutími místně příslušného správce daně vyzván podle ust. §16 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků k prokázání ve výzvách označených skutečností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani po výzvách pochybnosti správce daně o správnosti údajů jím uváděných v daňových přiznáních neodstranil, a tím nesplnil svoji důkazní povinnost uloženou mu ust. §31 odst. 9 cit. zákona, správce daně nemohl pro závažné nedostatky v předloženém účetnictví stanovit daňovou povinnost dokazováním, byl správce daně nucen přistoupit ke stanovení daně z příjmů fyzických osob za roky 1994 - 1995 podle pomůcek. Dodatečný platební výměr č. 18/97/6393 ze dne 25.9.1997 byl opraven rozhodnutím ze dne 22.12.1997, č.j. 218030/97/010912/6393. Odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení ze dne 25.11.1998, č.j. FŘ-2050/1/98, podle ust. §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků zamítnuto jako nedůvodné, neboť bylo shledáno, že zákonné podmínky pro použití tohoto způsobu stanovení daně byly dodrženy. V další části svého vyjádření vedlejší účastník zdůraznil, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť k uložení prokázání skutečností tvrzených daňovým subjektem, správcem daně, lze odkázat nejen na již cit. ust. §16 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, ale rovněž na ust. §23 odst. 10 zák.č.586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na ust. §15 písm. c) zákona č.563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ust. §39 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Závěrem vedlejší účastník řízení navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 2/99, se zjišťuje, že stěžovatel napadl žalobou o přezkoumání rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení - Finanční ředitelství pro hl. město Prahu, jakož i dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 25.9.1997, čj. 175778/97/010912/6393, z důvodu jejich údajné nedůvodnosti a nezákonnosti, když současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ust. §250c o.s.ř. Dne 3.5.1999 se k žalobě stěžovatele, po výzvě soudu, písemně vyjádřil vedlejší účastník řízení a v obsáhlém stanovisku navrhl zamítnutí žaloby. Z doručenky, založené ve spise vyplývá, že vyjádření žalovaného fin. ředitelství bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno až dne 9.2.2000, tj. po vyhlášení rozsudku ve věci samé. Dne 31.5.1999 bylo Městskému soudu v Praze doručen souhlas stěžovatele, aby soud rozhodl ve věci bez jednání ve smyslu ust. §250f odst. 1 písm. b) o.s.ř. Městský soud v Praze dále dne 28.2.2000 obdržel další vyjádření stěžovatele ke stanovisku vedl. účastníka. Jak vyplývá ze záznamu uloženého na č. listu 38 a protokolu o jednání (na č. listi 39) předmětného spisu, byl v označené věci dne 27.1.2000 vyhlášen městským soudem rozsudek, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Z citovaného záznamu je dále zřejmé, že soudce senátu 38 C Městského soudu v Praze požádal místopředsedkyni soudu z pracovních důvodů o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku, v termínu do 20.3.2000. Ústavní soud po zvážení důvodů uvedených v ústavní stížnosti, skutkových zjištění vyplývajících ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 2/99, písemných vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, jakož i závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.11.2000, sp. zn. III. ÚS 334/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu si je vědom skutečnosti, že není dalším "odvolacím soudem" v systému obecných soudů ČR a nemůže si tedy na sebe vztahovat pravomoc přezkoumávat rozhodnutá těchto obecných soudů, pokud ovšem nebyla v řízení před těmito soudy porušena práva stěžovatele, zaručená ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. Při hodnocení opodstatněnosti věcných námitek stěžovatele proti rozhodnutím fin. orgánů Ústavní soud konstatuje, že pouze opakují argumenty, kterými se již zabýval přezkumný soud a se kterými se dostatečným způsobem v odůvodnění stížností napadeného rozsudku vypořádal. V této souvislosti proto Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele o údajném porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť v odůvodnění napadeného rozsudku se s touto námitkou již dostatečným způsobem vypořádal Městský soud v Praze. Další námitky stěžovatele se však dotýkají porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující právo na soudní a jinou právní ochranu. V tomto případě sice Ústavní soud nezjistil porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel zcela využil svého práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu a tuto skutečnost v rámci svého návrhu ani nijak nezpochybnil, ale jiné zjištění Ústavní soud učinil v případě namítaného porušení čl.38 odst. 2 Listiny, kdy se Městský soud v Praze dopustil pochybení tím, že v písemném vyhotovení rozsudku ze dne 27.1.2000 v jeho odůvodnění argumentoval vyjádřením stěžovatele ze dne 25.2.2000, které však bylo soudu doručeno až po vyhlášení stížností napadeného rozsudku. Soud tak přihlížel v rozhodnutí ke skutečnostem, se kterými se seznámil až po vyhlášení rozsudku a jeho rozhodnutí tedy nebylo v souladu s ust. §153 odst. 1 občanského soudního řádu ( tj. na základě zjištěného skutkového stavu věci) a v souladu s ust. §157 odst. 2 téhož zákona ( podle kterého soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvede mimo jiné i to, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil). V tomto směru došlo k zásahu do práva stěžovatele, aby se ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny "mohl vyjádřit v průběhu řízení ke všem prováděným důkazům", když jak vyplynulo z listinných dokladů založených ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 2/99, soud nepostupoval v řízení ústavně konformním způsobem. Ústavní soud dospěl na základě shora uvedených skutečností k závěru, že stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2000, sp. zn. 38 Ca 2/99, je nutné podle ust. §82 odst. 3 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. dubna 2001