ECLI:CZ:US:2001:2.US.338.99
sp. zn. II. ÚS 338/99
Usnesení
II. ÚS 338/99
U s n e s e n í
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti U. a. s., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 54 Co 57/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 17 C 137/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 28. 6. 1999 domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 54 Co 57/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 17 C 137/97.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala zaplacení Kč 65.000,- s přísl. po vedlejším účastníkovi řízení J. S. z důvodu odstoupení od smlouvy o dílo. Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 17 C 137/97, a Městský soud v Praze jako soud odvolací soud na základě odvolání stěžovatelky napadené rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 54 Co 57/99 potvrdil. Stěžovatelka vytýká soudům obou stupňů porušení procesních předpisů zejména v tom, že neprovedly všechny důkazy, které stěžovatelka navrhla a dále že provedené důkazy nesprávně hodnotily. Odvolací soud se pak podle stěžovatelky nevypořádal s většinou námitek obsažených v odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatelky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, a to ve smyslu ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a ve smyslu č. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Současně stěžovatelka odkázala na několik nálezů Ústavního soudu, ve kterých byla řešena otázka naložení s důkazy a důkazními návrhy a neprovedení navržených důkazů.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení a vyžádal si spis Obvodního soud pro Prahu 5 sp. zn. 17 C 137/97.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 1999 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že řádné odstoupení od smlouvy o dílo považoval za základní podmínku případné úspěšnosti stěžovatelky.
Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření ze dne 6. 12. 1999 odkázal na znění svého rozsudku s tím, že ponechává posouzení otázky porušení procesních a ústavních práv stěžovatelky na uvážení Ústavního soudu.
Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 4. 6. 2001 navrhl zamítnutí návrhu stěžovatelky s tím, že argumentace, na které stěžovatelka staví své závěry, je účelová a subjektivní a výklad příslušných právních ustanovení příliš úzký.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci a porušením procesních předpisů obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zaplacení Kč 65.000,- s přísl. věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že z odůvodnění napadených rozsudků nelze zjistit, jaké skutečnosti vedly obecné soudy ke způsobu naložení s důkazy a důkazními návrhy. Stěžovatelce se v průběhu řízení nepodařilo prokázat jí tvrzené skutečnosti. Neunesení důkazního břemene a nesouhlas s právními závěry obecných soudů však neznamená porušení ústavnosti a s tím související porušení základních lidských práv a svobod.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. 8. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu