ECLI:CZ:US:2001:2.US.339.01
sp. zn. II. ÚS 339/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti obce Měchenice, zastoupené starostou L. T., právně zastoupené JUDr. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.3.1999, sp. zn. 26 Co 416/98, 26 Co 417/98, 26 Co 418/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 1.6.2001 napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Praze v části výroku, kterým byl pod bodem II. změněn výrok rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 31.10.1995, čj. 5 C 315/91-123, ve znění rozsudků jej doplňujících ze dne 4.9.1997, čj. 5 C 315/91-145, a ze dne 26.3.1998, čj. 5 C 315/91-152, tak, že se předmětný rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o uzavření dohody mění tak, že stěžovatel (dříve odpůrce č. 1) a odpůrce č. 2, T. jsou povinni uzavřít s navrhovatelkou dohodu, jíž vydávají do jejího vlastnictví chatu, se stavební parcelou, stavební parc., včetně objektu na něm stojícím, a pozemek. Pod bodem I. byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dále bylo shora označeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o potvrzení doplňujících rozsudků a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel dále uvedl, že ve stanovené lhůtě a za podmínek ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.) podal proti stížností napadenému rozsudku dovolání. Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem ze dne 6.3.2001, čj. 28 Cdo 1985/99-203, mimo jiné tak, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se zamítají.
Stížností napadenému rozsudku odvolacího soudu navrhovatel vytýká, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, neboť podle názoru navrhovatele odvolací soud porušil ust. §153 odst. 1 a §157 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Současně navrhovatel zdůrazňuje, že označený odvolací soud na předmětnou právní věc nesprávně aplikoval ust. §6 odst. 2 zák.č. 83/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, místo zák.č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když vycházel z toho, že předmětné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu.
Mimo shora uvedené pochybení stěžovatel odvolacímu soudu vytýká řadu dalších procesních nedostatků, které měly podle jeho názoru částečně původ v nesprávně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
Aniž by se Ústavní soud zabýval rozhodováním odvolacího soudu ve věci samé a oprávněností stěžovatelem uplatněných stížnostních důvodů, byl nucen nejprve zkoumat zda nejsou důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti.
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavného soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30.7.1996, sp. zn. IV. ÚS 146/96, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 5, roč. 1996 - I. díl, pod č. 13) smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.], když k této nápravě nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato pravomocné rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práv stěžovatele. V dané právní věci bylo bezesporu takovým prostředkem rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost vyplývala z ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění platném do novelizace provedené zák. č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku prvního stupně ve věci samé. Je to tedy pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.3.2001, čj. 28 Cdo 1985/99-203, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, který musí být ústavní stížností v prvé řadě napaden. V opačném případě by rozhodování Ústavního soudu zabývající se jen rozhodnutím odvolacího soudu vedlo k tomu, že předmětné rozhodnutí dovolacího soudu by zůstalo řízením o ústavní stížnosti nedotčeno, což by mohlo vést s ohledem na případné rozdílnosti k porušení principu právní jistoty.
Jestliže tedy stěžovatel ve svém návrhu sice rozsudek dovolacího soudu uvádí, ale nečiní jej předmětem rozhodování Ústavního soudu, je nutno podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 19. června 2001