ECLI:CZ:US:2001:2.US.341.2000
sp. zn. II. ÚS 341/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupené JUDr. Š. A., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 7. 1999, č.j. 15 C 131/95 - 111, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. 9 Co 87/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí a z příslušného soudního spisu vyplývá, že odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, týkající se návrhu stěžovatelky, kterým se domáhala po vedlejším účastníkovi (odpůrci v řízení před obecnými soudy) - Zemědělském družstvu K., zaplacení vypořádacího podílu J. Ž., zemřelého 31. 3. 1977, u ZD K. ve výši 173 861 Kč, nebo poskytnutí peněžité náhrady za majetkový vklad uvedeného zůstavitele ve stejné výši. Obecné soudy rozhodnutí odůvodnily tak, že nárok na vypořádací podíl ve smyslu §233 a násl. obchodního zákoníku zemřelému J. Ž. nevznikl, a nemohl tudíž přejít ani na stěžovatelku, neboť ke dni jeho smrti takový nárok neexistoval (panující právní řád jej neznal), když takový nárok byl do našeho právního řádu zaveden až obchodním zákoníkem. Z pohledu tehdy platných předpisů upravujících právní vztahy při zániku členství člena zemědělského družstva pak obecné soudy konstatovaly, že zůstavitel J.Ž. byl ke dni smrti nepochybně členem družstva. Jeho dědicům tedy náležel z titulu zániku jeho členství [§19 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví (dále jen zákon č. 122/1975 Sb.")] nárok na vyúčtování a vypořádání vzájemných práv a závazků s družstvem. K tomuto vypořádání a vyúčtování muselo dojít nejpozději do 31. 3. následujícího kalendářního roku, v němž členství zaniklo. V konkrétním případě nárok vznikl ke dni 31. 3. 1978. Stěžovatelka však nárok u soudu uplatnila až dne 18. 5. 1995. Jestliže tedy vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení dle §101 občanského zákoníku, účinného před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., pak dnem 1. 4. 1981, tedy po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty, došlo k promlčení tohoto nároku. K námitce stěžovatelky dovolávající se ustanovení §105 občanského zákoníku pak obecné soudy konstatovaly, že je zcela nedůvodná, neboť toto ustanovení na žalobou uplatněný nárok vůbec nedopadá. Citované ustanovení totiž upravuje speciální délku promlčecí doby při vydání dědictví oprávněnému dědici, který uplatňuje dědické právo z lepšího postavení vůči ostatním dědicům. O takovou situaci se však v posuzovaném případu nejedná. Obecné soudy dále uvedly, že žalobou uplatněný nárok je konstruován jako právo oprávněné osoby, t.j. J. Ž. na vydání vypořádacího podílu, které vzniklo nejpozději dnem smrti J. Ž. Jako právo majetkové (údajně již vzniklé) také tímto dnem přešlo na jeho dědičku a právní předchůdkyni stěžovatelky B. U. Dnem její smrti pak přešlo na stěžovatelku, a to zcela nezávisle na dni vydání (popř. právní moci) příslušného rozhodnutí o potvrzení nabytého dědictví, které tak nemůže mít žádný vliv na obsah práva tvrzeného v žalobě. Na den vydání či právní moci dědického rozhodnutí pak nelze vázat ani počátek běhu promlčecí doby.
Ze soudního spisu dále vyplývá, že Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 6. 10. 1994, č.j. D 2059/94 - 24, které nabylo právní moci dne 25. 10. 1994, potvrzuje, že dodatečně najevo vyšlé dědictví po J. Ž., zemřelém 31. 3. 1977, nabyla jako jediná dědička stěžovatelka a nabyla tak zůstavitelův majetkový vklad u ZD v K. ve výši 173.861,33 Kč. Podle odůvodnění bylo dědické řízení pravomocně skončeno rozhodnutím Státního notářství ze dne 30. 3. 1978, č.j. D 1608/77 - 14, a zůstavitel zanechal další majetek, proto bylo řízení obnoveno. V odůvodnění určení ceny nového jmění ze dne 13. 9. 1994, č.j. D 2059/94 - 23, pak tentýž soud uvedl, že se opíral o údaje stěžovatelky a evidenční list majetkového vkladu oprávněné osoby ZD v K.
Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí jejího nároku podává stěžovatelka ústavní stížnost a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Neústavnost těchto rozhodnutí je pak stěžovatelkou výslovně spatřována toliko v názoru krajského soudu na nedůvodnost aplikace ustanovení §105 občanského zákoníku na posuzovaný případ, když stěžovatelka cituje z komentáře k občanskému zákoníku (nakladatelství C. H. Beck, 5. vydání, str. 224).
Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení.
Předseda senátu 9 Co Krajského soudu v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost obsahuje pouze jediný konkrétní právní argument, který však vychází ze zcela zásadního, až banálního, nepochopení jednoho ze základních ustanovení občanského zákoníku, a to ustanovení §105. Stěžovatelka si tak i přes vysvětlení tohoto institutu, obsaženého v rozsudku krajského soudu na str. 5 odst. 4 a známého již z římského práva jako tzv. hereditatis petitio, stále neuvědomuje, že ustanovení §105 občanského zákoníku, jehož se stěžovatelka dovolává, se váže výlučně právě k citovanému institutu, který je upraven §485 občanského zákoníku. Protože ústavní stížnost již neobsahuje další konkrétní námitku, navrhuje předseda senátu její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost.
Okresní soud ve Frýdku-Místku konstatuje, že k porušení základních práv a svobod, tvrzenému stěžovatelkou, nedošlo.
Zemědělské družstvo K. se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu, a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitku již uplatněnou v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedená námitka byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a zejména krajský soud se s ní řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, což bylo zopakováno ve vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti, na než lze v plném rozsahu odkázat. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovatelce nikdo nebránil v uplatnění jejího práva u soudu. V posuzované věci nelze přehlédnout, že nárok stěžovatelky byl opakovaně posuzován jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím. Stěžovatelka, která po dobu celého řízení před obecnými soudy byla zastoupena profesionálním právním zástupcem, měla dostatek prostoru, aby uvedla před soudem příslušná tvrzení a k jejich prokázání navrhla potřebné důkazy. Soudy se důkladně vypořádaly se všemi jejími námitkami. Soudům nelze cokoliv vytknout, naopak byla to stěžovatelka, která musela být soudem opakovaně vyzývána, aby odstranila vady svého návrhu, když z něj nebylo patrno, čeho se stěžovatelka domáhá. Obecné soudy v tomto směru postupovaly citlivě a dávaly stěžovatelce zákonný prostor k tomu, aby upřesnila své nároky a k jejich prokázání navrhla příslušné důkazy. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu soud nevyhověl. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. Z ústavního vymezení pravomoci Ústavního soudu plyne, že mu nepřísluší, aby podával výklad jakéhokoliv ustanovení zákona, a také mu nepřísluší, aby zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí jen v důsledku polemiky s právními názory soudů, ke kterému soudy dospěly po řádně proběhlém řízení, plně odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu, když právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu