ECLI:CZ:US:2001:2.US.343.99
sp. zn. II. ÚS 343/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ing. I. L., právně zastoupeného JUDr. M. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 29 Ca 82/97, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 7. 1999 se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu, neboť údajně porušuje jeho právo zakotvené "článkem 6 odst. 5" (správně článkem 11 odst. 5: "Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona") Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny. Obecný soud měl vydáním napadeného rozhodnutí zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele zejména tím, že na základě chybného postupu a právního posouzení zamítl jeho správní žalobu proti pravomocnému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 23. 1. 1997, sp. zn. FŘ 110/3334/96. V této žalobě stěžovatel uplatnil obdobné námitky jako v ústavní stížnosti. Spočívaly v tvrzení, že jak Finanční úřad v Blansku v prvém stupni, tak Finanční ředitelství v Brně ve druhém stupni, rozhodly chybně ke škodě stěžovatele o doměření daně z příjmu fyzických osob. K chybnému doměření daně mělo dojít jednak chybným výkladem zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, na jehož základě vycházel finanční úřad při stanovení ceny neveřejně obchodovatelných cenných papírů při převodu mezi osobami blízkými z ceny obvyklé, a tuto obvyklou cenu měl dále zjistit nezákonným postupem, když vycházel z orientační tržní ceny akcií, stanovené odborným vyjádřením obchodní společnosti R. (pohybující se na trhu s cennými papíry).
Stěžovatel rovněž vytýká Krajskému soudu v Brně, že se s některými jeho námitkami, obsaženými ve správní žalobě, vůbec nevypořádal.
Je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí šedesátidenní lhůty zákonem stanovené pro její podání. Zachování zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti je základní podmínkou její přípustnosti, přičemž tuto lhůtu nelze prodloužit, navrátit v předešlý stav, ani její zmeškání stěžovateli prominout. Její běh je v souladu s ustanovením §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. počítán ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zní: " Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti". Počátek předmětné lhůty je tak dle dikce tohoto ustanovení totožný již se dnem doručení takového rozhodnutí stěžovateli a nikoli až se dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí, jak tomu běžně bývá u lhůt v subsidiárně užívaném o.s.ř.
Ze spisového materiálu vyplývá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 29 Ca 82/97, byl stěžovateli (jeho právnímu zástupci) doručen dne 14. 5. 1999.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla prokazatelně podána až dne 13. 7. 1999 a za první den lhůty je nutno považovat 14. květen 1999, není pochyb o tom, že zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována nebyla, když podání ústavní stížnosti bylo učiněno až 61. den od počátku jejího běhu.
Protože ústavní stížnost nesplňuje zákonné podmínky přípustnosti podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, věcnými námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh odmítnout jako nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj