ECLI:CZ:US:2001:2.US.348.2000
sp. zn. II. ÚS 348/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů 1) B. S., 2) R. S., 3) O. S., 4)) V. Č., 5) J. Z., 6) Z. I., 7) J.H., a 8) R. P., všichni zastoupeni advokátem JUDr. O. Ž., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 2. 1999, čj. 15 C 48/97-114, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2000, čj. 14 Co 260/99-135, za účasti Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 6. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni. Obecné soudy tím, že napadenými rozhodnutími zamítly žalobu stěžovatelů o zrušení usnesení členské schůze mysliveckého sdružení H. K. ze dne 7. 3. 1997, porušily jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích dle čl. 20 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Sokolově, sp. zn. 15 C 48/97, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelé spolu s dalšími označenými žalobci se žalobou ze dne 7. 4. 1997 domáhali proti žalovanému Mysliveckému sdružení H. K., aby Okresní soud v Sokolově zrušil usnesení členské schůze žalovaného ze dne 7. 3. 1997 jako nezákonné a odporující stanovám.Skutkově tvrdili, že dle čl. 9 odst. 1 stanov je členská schůze svolávána výborem písemnými pozvánkami alespoň osm dní předem a podle čl. 9 odst. 3 stanov je schopna se usnášet, je-li přítomna alespoň polovina členů. Tato podmínka nebyla splněna, neboť schůze se konala bez přítomnosti všech žalobců jako členů sdružení.Na návrh žalobců připustil soud I. stupně u jednání dne 1. 9. 1997 změnu žaloby, kterou žalobci požadovali vedle původního nároku, aby soud určil, že zápis členské schůze žalovaného ze dne 24. 7. 1997, kterým členská schůze zrušila své rozhodnutí ze 7. 3. 1997, je neplatný, neboť ani tato schůze nebyla usnášeníschopná.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 15 C 48/97, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.Věc posoudil podle ust. §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Vzal za prokázané, že ke dni 7. 3. 1997 mělo Myslivecké sdružení H. K. (dále jen žalovaný) deset řádných členů. Z knihy zápisů žalovaného zjistil, že dne 11. 3. 1993 byli za členy přijati p. V., p. V., p. L., p. P. a p. B. S. Dne 25. 6. 1993 pak byli přijati p. V. a p. M. a dne 9. 5. 1995 p. N., p. J., p. K. a p. T. Pokud se členská schůze dne 7. 3. 1997 konala za účasti pěti členů, byla podle stanov usnášeníschopná a její rozhodnutí platné. Ze stejných důvodů bylo platné i rozhodnutí, vydané na schůzi, konané dne 24. 7. 1997, kterým bylo zrušeno usnesení přijaté na schůzi dne 7. 3. 1997. Tímto zanikl předmět řízení o zrušení usnesení členské schůze žalobce a soudu nezbylo než návrh v této části zamítnout. Návrh na vyslovení neplatnosti zápisu ze schůze konané dne 24. 7. 1997 pak soud rovněž zamítl, neboť tato schůze se konala za účasti šesti řádných členů, a proběhla tedy v souladu se stanovami. Soud zdůraznil, že při posuzování členské základny vycházel z originálů zápisů jednotlivých členských schůzí, obsažených v knize zápisů. Nebral naopak v úvahu některé následné opisy těchto zápisů, psané na stroji, které se v určitých bodech neshodovaly s originály. Ostatní žalobci, kteří se považují za řádné členy sdružení, byli ve skutečnosti tzv. hosty, což vyplývá z jednotlivých zápisů, a z toho, že neprokázali, že splnili podmínky pro udělení členství dle stanov.
V odvolání proti tomuto rozsudku žalobci namítali, že soud I. stupně nevyhodnotil provedené důkazy objektivním způsobem a nemohl tak dojít ke spravedlivému rozhodnutí ve věci samé. Patřičně se nevypořádal s výpověďmi žalobců coby účastníků řízení. Ve svých výpovědích si vzájemně dosvědčovali, že každý z nich byl řádným členem sdružení. Soud vyhodnotil originály zápisů schůzí jako nejdůležitější důkaz v posouzení otázky, kdo byl řádným členem, i když žalobci nedostali možnost stvrdit správnost a úplnost originálů zápisů.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 2. 2000, čj. 14 Co 260/99-135, rozhodnutí soudu I.stupně ve výroku, kterým byl zamítnut návrh na zrušení členské schůze žalovaného ze dne 7. 3. 1997, potvrdil a řízení o návrhu na určení neplatnosti, zápisu z členské schůze odpůrce ze dne 24. 7. 1997 zastavil s tím, že v této části se rozsudek soudu I. stupně zrušuje. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a nepřipustil proti svému rozsudku možnost dovolání. V části žaloby o určení neplatnosti zápisu členské schůze ze dne 24. 7. 1997 dospěl odvolací soud k závěru, že soudy v občanském soudním řízení nejsou oprávněny rozhodovat o věci, která nespadá do jejich pravomoci dle §7 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Protože sdružování občanů ve spolcích a sdruženích je založeno na základě dobrovolnosti, poskytuje zák. č. 83/1990 Sb. v ust. §15 odst. 1 právo na soudní ochranu jen členům sdružení, a to pouze proti rozhodnutí orgánu sdružení. Tato ochrana spočívá v možnosti člena sdružení požádat okresní soud o přezkoumání rozhodnutí. Soud pak přezkoumá, zda je rozhodnutí orgánu sdružení v souladu se zákonem či stanovami, nemůže však rozhodovat o platnosti takového rozhodnutí. Protože nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, odvolací soud v této části napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil. V části žaloby o přezkoumání usnesení členské schůze ze dne 7. 3. 1997 pak dospěl k závěru, že k jejímu podání byli aktivně legitimováni pouze žalobci B. S. (stěžovatel 1), V. J., J.K. a J. T. Ostatní žalobci, mezi které patří stěžovatelé 2) - 8) neprokázali, že jsou řádnými členy odpůrce. Je nepodstatné, že si žalobci vzájemně dosvědčovali členství. Soud I.stupně správně při hodnocení této otázky vycházel z originálů zápisů z členské schůze, vyhotovovaných v souladu s čl. 9 odst. 4 stanov a zakládaných do knihy zápisů. Zápis, podepsaný předsedou a jedním členem výboru, je dle stanov jediným dokladem o existenci usnesení členské schůze. Protože v knize zápisů není zaznamenáno žádné usnesení o přijetí žalobců R. S.,O. S., V. Č., J. Z., Z. I., J. H. a R. P. za členy sdružení, nemůže je za členy považovat ani soud, byť by prokázali, že zaplatili členský příspěvek a podali písemnou přihlášku. Odvolací soud zdůraznil, že členstvím navrhovatelů se soud zabýval jen z hlediska posouzení aktivní legitimace, neboť právo domáhat se přezkumu rozhodnutí orgánu sdružení přísluší pouze jeho členovi (§15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb.).V přezkoumávané věci to však na výsledek sporu nemá vliv, neboť důvodem pro zamítnutí žaloby je skutečnost, že v průběhu řízení předmět sporu odpadl, neboť odpůrce usnesením ze dne 24. 7. 1997 usnesení členské schůze ze dne 7.3. 1997 zrušil.
Rozhodnutí obecných soudů napadli stěžovatelé projednávanou ústavní stížností. Dle obsahu směřuje stížnost proti výrokům I. napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, kterými byl zamítnut návrh na zrušení usnesení členské schůze žalovaného ze dne 7. 3. 1997. V tomto rozsahu se proto Ústavní soud zabýval správností napadených rozhodnutí. Stěžovatelé namítají, že Krajský soud v Plzni přiznal aktivní legitimaci k podání návrhu na přezkoumání usnesení členské schůze ze dne 7. 3. 1997 pouze B. S. (stěžovateli 1), V. J., J. K. a J. T. Stěžovatelům 2) - 8) aktivní legitimaci nepřiznal, neboť shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že tito stěžovatelé v průběhu řízení neprokázali, že jsou členy sdružení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že bezpečně prokázali, že splnili podmínky pro vznik členství ve sdružení, když jsou starší 18 let, podali písemnou přihlášku, zaplatili členský poplatek a byli přijati členskou schůzí. Tuto skutečnost prokázali svědeckými výpověďmi a zápisy ze schůzí. Soud opomněl, že na straně žalobců vystupovalo jedenáct občanů, kteří svými shodnými výpověďmi prokazovali, že v době podání návrhu byli řádnými členy žalovaného. Při prokazování aktivní legitimace stěžovatelů soudy vycházely z knihy zápisů členských schůzí a z originálů těchto zápisů, které vypracovali a předložili odpůrci. To jsou však nevěrohodné důkazy, neboť na straně stěžovatelů jsou odůvodněné obavy, že tyto písemnosti dodatečně účelově dopsal odpůrce. Své tvrzení opírají o skutečnost, že stejnopisy zápisů nebyly textově shodné.
Ústavní soud vyzval podle ust. §32 zákona o Ústavním soudu Okresní soud v Sokolově a Krajský soud v Plzni, coby účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Okresní soud v Sokolově ve svém vyjádření odmítl argumenty stěžovatelů jako nedůvodné. Uvedl, že svým postupem v řízení jim neznemožnil svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích, neznemožnil jim domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ani neporušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Nikoli soud svým řízením, ale pouze stanovy upravují podmínky členství ve sdružení. Právo na ochranu přiznává zákon řádně přijatým členům, a to proti rozhodnutí orgánu sdružení. Soud žalobu stěžovatelů neodmítl, řízení provedl a všichni účastníci v něm měli rovné postavení. Byli k jednání předvoláváni, bylo jim umožněno vypovídat, činit návrhy a vyjadřovat se k návrhům na důkazy i ke všem důkazům, které byly provedeny. O žalobě soud rozhodl meritorně, když návrh stěžovatelů na zrušení usnesení členské schůze Mysliveckého sdružení H. K. ze dne 7. 3. 1997 a na vyslovení neplatnosti zápisu členské schůze ze dne 24. 7. 1997 zamítl. Ústavní stížnost spočívá v polemice se skutkovými a právními závěry obou obecných soudů. Těmito námitkami se podrobně zabýval soud odvolací a Ústavní soud do jurisdikční činnosti obecných soudů není oprávněn zasahovat, ledaže by došlo k porušení zásad spravedlivého procesu.
Krajský soud v Plzni plně odkázal ve svém vyjádření na závěry svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Okolnost, že se s těmito závěry neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv zakotvených v čl. 20 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny v tom, že odvolací soud přiznal aktivní legitimaci k podání žaloby na přezkoumání usnesení členské schůze ze dne 7. 3. 1997 pouze některým žalobcům, zatímco stěžovatelům 2) - 8) ji nepřiznal, když shodně se soudem I.stupně dospěl k závěru, že tito stěžovatelé neprokázali své členství ve sdružení.
Takto pojaté ústavní stížností dle přesvědčení Ústavního soudu reálně chybí ústavní rozměr. Obecné soudy svým postupem neznemožnily stěžovatelům jejich právo svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích, zakotvené v čl. 20 odst. 1 Listiny a dále konkretizované v zákoně č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů.
Soud I. stupně zamítl žalobu na zrušení usnesení členské schůze ze dne 7. 3. 1997 s poukazem na to, že odpadl předmět sporu, když toto usnesení ze dne 7. 3. 1997 členská schůze žalovaného sama dne 24. 7. 1997 zrušila. V odůvodnění svého rozhodnutí se však okresní soud zabývá podrobně i otázkou členství stěžovatelů ve sdružení žalovaného, která má zásadní význam pro posouzení jejich práva na soudní ochranu dle ust. §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. Tuto otázku posuzoval odvolací soud jako prioritní z hlediska aktivní legitimace k podání žaloby, tj. zda stěžovatelům přísluší vůči žalovanému právo na soudní ochranu, které se domáhají. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně ztotožnil a nad jejich rámec upozornil na nedostatek věcné legitimace některých žalobců právě z důvodu jejich neprokázaného členství ve sdružení. Svým postupem obecné soudy neporušily právo stěžovatelů svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích dle článku 20 odst. 1 Listiny, neboť podmínky členství ve sdružení upravují stanovy Mysliveckého sdružení H. v K., nikoli soudy svým řízením a rozhodnutím.
K namítanému porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud konstatuje, že smyslem uvedeného ustanovení je poskytnout účastníku řízení právo na soudní ochranu. K porušení tohoto práva by došlo jen v případě, kdyby stěžovatelům byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud o podaném návrhu odmítl jednat. K odstranění možných nesprávností při hodnocení skutkového stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů slouží soustava opravných prostředků dle občanského soudního řádu a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat. Uvedené ustanovení Listiny nelze vykládat ani jako právo na úspěch v soudním řízení. Okolnost, že obecné soudy žalobě stěžovatelů nevyhověly, není sama o sobě porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález I.ÚS 2/93, Sb. nálezů a usn., sv. 1, str. 267 - 278).
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Okresního soudu v Sokolově, sp. zn. 15 C 48/97, obecné soudy o žalobě stěžovatelů řádně jednaly, umožnily jim o věci vypovídat, činit návrhy a k navrženým i provedeným důkazům se vyjadřovat. Skutkové a právní závěry, k nimž soudy po provedeném řízení dospěly, řádně a srozumitelně ve svých rozhodnutích odůvodnily, a to vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem. Při hodnocení otázky členství stěžovatelů ve sdružení žalovaného správně vycházely z originálů zápisů z členských schůzí. Pro posouzení jejich důkazní hodnoty není rozhodující, že tyto zápisy vyhotovoval žalovaný, který je také soudu jako důkaz předložil, ale to, že byly sepisovány při konaných schůzích, což také řada vyslechnutých svědků potvrdila, a jejich pravost nebyla v průběhu řízení před obecnými soudy zpochybněna. Naopak stejnopisy těchto zápisů, které předložila strana žalobců, se v některých bodech od originálů liší. Bylo však svědecky prokázáno, že stejnopisy zápisů byly vyhotovovány až dodatečně, s určitým časovým odstupem, čímž lze vysvětlit i určité obsahové rozdíly oproti originálům. Pokud nyní cestou ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že originály zápisů účelově dodatečně dopsal žalovaný, jejich tvrzením se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatelé blíže nespecifikují skutečnosti, které je k takovému podezření vedly, a protože měli možnost své tvrzení hájit již v řízení před obecnými soudy. Pramení-li podezření stěžovatelů pouze z obsahových rozdílů mezi stejnopisy a originály zápisů, Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, které se uvedenou námitkou již zabývaly a vyvodily v tomto směru správné závěry. Obdobně Ústavní soud hodnotil námitku stěžovatelů, že soudy při hodnocení důkazů opomněly, že na straně žalobců vystupovalo jedenáct účastníků, kteří svými shodnými výpověďmi prokázali, že v době podání žaloby byli řádnými členy sdružení žalovaného, což bylo prokázáno i svědecky. Ústavní soud především poukazuje na správné závěry obecných soudů, jež se týkají hodnocení důkazů dle ust. §132 o.s.ř., a dodává, že závěry soudů o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, jsou věcí vnitřního přesvědčení a logického myšlenkového postupu soudce a Ústavnímu soudu nepřísluší je znovu hodnotit. Řízení sporné je podle současné právní úpravy ovládáno projednací zásadou. Svěřuje odpovědnost za prokázání skutkových tvrzení přímo účastníkům. V této konstrukci je výslech účastníka řízení jedním z řady důkazních prostředků. Je ovšem nutno vzít v úvahu, že účastník sice o tvrzené skutečnosti bývá nejlépe informován, je však na výsledku sporu osobně zainteresován a není povinen (na rozdíl od svědka) o takových skutečnostech vypovídat pravdivě. Z tohoto pohledu nelze výslech účastníka jako důkaz přeceňovat. Subjektivní přesvědčení stěžovatelů o svém členství ve sdružení ještě neznamená, že pro řádné členství splnili i všechny podmínky, které stanoví zákon č. 83/1990 Sb. a stanovy mysliveckého sdružení H..
Ústavní soud považuje za nutné upozornit na zřejmou nesprávnost v odůvodnění rozsudku soudu I.stupně, kde na čtvrté straně ve třetím odstavci soud konstatuje, že ke dni 7. 3. 1997 bylo v mysliveckém sdružení deset řádných členů a přitom uvádí jedenáct jmen, mezi nimiž je uvedeno dvakrát jméno V. Výpověďmi svědků V., H. a M., kteří se vyjadřovali k otázce jejího členství ve sdružení, bylo prokázáno, že L. V. byla přijata za členku dne 25. 6. 1993 a z obsahu spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by se členkami sdružení staly dvě ženy stejného jména. Tato zřejmá nesprávnost však nezpochybňuje počet členů sdružení a nemá rozhodující význam pro učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů, se kterými se Ústavní soud ztotožňuje.
Ústavní soud nepovažoval za důvodnou konečně ani námitku, že postupem soudů došlo k porušení procesní rovnosti účastníků. Zásada rovnosti účastníků před soudem, zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny, je provedena v §18 o.s.ř. a promítá se do řady dalších ustanovení (např. §24, §44, §115, §123, §158 o.s.ř.). Jejím porušením dochází ve svém důsledku k porušení práva na spravedlivý proces, jímž se Ústavní soud v tomto rozhodnutí již zabýval.
Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu