ECLI:CZ:US:2001:2.US.350.2000
sp. zn. II. ÚS 350/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti K. L., zastoupeného Mgr. Ing. J. Ch., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2000, č.j. 23 Co 73/99-75, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 9. 11. 1998, č.j. 5 C 844/98-32, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodu, jako účastníků řízení, a J. H., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2000, č.j. 23 Co 73/99-75, kterým byl potvrzen v napadených výrocích I. a III. rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 9. 11. 1998, č.j. 5 C 844/98-32. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby mu byl vedlejší účastník povinen zaplatit 290.500,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 26. 7. 1997 a smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč. Stěžovatel v soudním řízení požadoval zaplacení dluhu z půjčky vedlejšímu účastníkovi, který ve lhůtě dluh neuhradil. Proti platebnímu rozkazu podal vedlejší účastník odpor. Okresní soud v následném řízení dospěl k závěru, že podle smlouvy z 21. 8. 1996 žádná půjčka poskytnuta nebyla a smlouvou o této půjčce byl zastřen jiný právní úkon, směřující k zajištění zaplacení smluvní pokuty splatné z důvodu včasného neuhrazení jiné dřívější půjčky. Předání peněz sice potvrdil stěžovatelův společník R. S., pro rozpory v jeho výpovědi mu soud neuvěřil. Naopak nepřímo její neexistenci potvrdila svědkyně B. V., zaměstnankyně stěžovatele. Její výpověď odpovídala výpovědi vedlejšího účastníka a ostatním listinným důkazům. Z toho okresní soud dovodil, že smlouva o půjčce z 21. 8. 1996 je jako simulovaný právní úkon absolutně neplatná pro nesoulad vůle účastníků s jejím projevem. Proto podle §41a odst. 2 o.z. posoudil, zda zastřený právní úkon, tj. smlouva o smluvní pokutě má náležitosti platného právního úkonu. Dovodil, že taková smlouva má akcesorickou povahu a nemůže vzniknout bez hlavního, tj. zajišťovaného závazku podle §544 o.z. Jeho nedostatek tak způsobuje i neplatnost smlouvy o závazku vedlejším podle §39 o.z. Proto se vedlejší účastník nemohl dostat do prodlení s vrácením půjčeného obnosu a žaloba byla zamítnuta v obou částech, tj. co se týče dluhu z půjčky s jeho příslušenstvím, tak smluvní pokuty. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl, když dospěl k závěru, že okresní soud si pro své rozhodnutí opatřil potřebné důkazy, které správně provedl. S námitkami stěžovatele o tom, že ve 2. polovině roku 1996 vedlejší účastník prováděl investice (koupě nebo leasing dvou automobilů, koupě nebo nájem nové prodejny), když předtím tvrdil, že byl ve finanční tísni, se vypořádal krajský soud v odůvodnění tak, že podle jeho názoru, ani kdyby toto tvrzení bylo pravdivé, důkaz o poskytnutí půjčky by tím nebyl dán. Provedení těchto důkazů proto zamítl. Stejně tak potvrdil závěr okresního soudu o tom, že k předání peněž nedošlo.
Stěžovatel obě rozhodnutí obecných soudů napadá ústavní stížností, ve které tvrdí, že v řízení byl neúplně zjištěn skutkový stav věci, založený zamítnutím jeho důkazních návrhů, kterými chtěl prokázat nesprávnost tvrzení vedlejšího účastníka. Až po provedeném odvolacím řízení zjistil, že vedlejší účastník si těsně před půjčkou vzal na leasing osobní automobil, dále po uzavření smlouvy zakoupil nákladní automobil, v roce 1997 další nákladní automobil a dodávku. V roce 1998 založil s manželkou dvě obchodní společnosti, kde oba museli splatit vklady po 125.000,- Kč a po 50.000,- Kč. Provedení těchto důkazů by podstatně změnilo náhled na tvrzení vedlejšího účastníka, že si od něj finanční prostředky nepůjčil a že se jednalo o zastřený právní úkon. To vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a ve smyslu judikatury Ústavního soudu (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, nález č. 10 a sv. 8, nález č. 57) k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Tím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Proto navrhuje zrušení obou soudních rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Krajský soud návrh stěžovatele zamítl oprávněně, když navrhované důkazy neměly přímý, ani nepřímý vztah k předmětu řízení. Přitom je ze spisu zřejmé, že jeho údaj o finanční tísni se vztahoval k přelomu let 1995 a 1996, kdy vedlejší účastník zdůvodňoval, proč byl nucen od stěžovatele převzít půjčku za značně tvrdých podmínek. Nic to nevypovídá o jeho finanční tísni ve 2. polovině roku 1996. Ani opak však nemohl vést k závěru, že si skutečně uvedenou částku od stěžovatele půjčil. Navíc pak jeden z údajů stěžovatele, které však uplatnil až v řízení o obnově a o ústavní stížnosti, je měsíc před uzavřením půjčky, většina zbývajících pak více než rok po jejím uzavření. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Za Okresní soud v Havlíčkově Brodu se k návrhu vyjádřila JUDr. I. Č., která poukázala na to, že ústavní stížnost polemizuje především s postupem a rozhodnutím odvolacího soudu. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. Z. J., která poukázala na odůvodnění soudního rozhodnutí, ve kterém je vyloženo jakými úvahami byl soud veden a z jakých důvodů dospěl k závěru, že navržené důkazy neprovede. Navrhla zamítnutí návrhu.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu obyčejných zákonů jako je v daném případě §120 a §132 o.s.ř. Se závěry obecných soudů ohledně výkladu povahy právních úkonů, o které se v řízení jednalo, nakonec stěžovatel ani nepolemizuje. Přezkoumávání takových otázek ovšem Ústavnímu soudu ani nepřísluší. Pokud stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá nové důkazy ohledně podnikatelských aktivit vedlejšího účastníka, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není další instancí, která by mohla pokračovat rozhodovat ve sporu vyplývajícím ze závazkových vztahů a posuzovat platnost právních úkonů jejich účastníků. Pokud jde o namítané neprovedení důkazu o finanční situaci vedlejšího účastníka, krajský soud své právní názory řádně odůvodnil, aniž by byly jeho právní závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když vyšel z důkazního řízení před okresním soudem a zejména z výpovědí svědků a dalších listinných důkazů, ze kterých podle jeho názoru plynula existence simulovaného právního úkonu. V takovém případě Ústavní soud nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy a jejich závěry, a to ani tehdy, kdyby s nimi nesouhlasil. Nutno též uvést, že z protokolu o ústním jednání ze dne 17. 2. 2000 vyplývá (č.l. 70 soudního spisu), že tento důkaz sice navrhoval stěžovatel, ve skutečnosti však měl důkazy předložit vedlejší účastník, který argumentoval tak, že by svědčily spíše v jeho prospěch. Obecné odvolání se na judikaturu Ústavního soudu není v daném případě na místě, neboť v řízení o ústavní stížnosti je třeba posoudit, zda v tomto konkrétním případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana je výlučně v působnosti Ústavního soudu. Pokud jde o nové skutečnosti, které stěžovatel uvádí, jejich posouzení může být předmětem řízení o obnově před obecnými soudy. Ústavní soud je příslušný hodnotit pouze ústavnost řízení a rozhodnutí, které z něj vzešlo.
Protože takové porušení Ústavní soud neshledal, byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu