ECLI:CZ:US:2001:2.US.351.99
sp. zn. II. ÚS 351/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. A., právně zastoupeného JUDr. R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 1999, sp. zn. 4 To 231/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 7. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 1999, sp. zn. 4 To 231/99, a to pro porušení čl. 40 odst. 3 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že při hlavním líčení konaném dne 22. 6. 1998 nebyl obhájce stěžovatele přítomen, ač byly dány důvody nutné obhajoby podle ust. §36 odst. 1 písm. a) a odst. 3 tr. řádu. Dále, že byl stěžovatel uznán vinným mimo jiné též trestným činem zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, 3 tr. zákona spáchaným tím, že si zapůjčil do pronájmu osobní motorové vozidlo Škoda Felicia EEF modré barvy a od jiné firmy vozidlo Škoda Felicia Combi 136 LXi, v obou případech na dobu několika dní, do současné doby však vozidla nevrátil a způsobil tak zapůjčitelům škodu ve výši 402 700,- Kč. V ústavní stížnosti stěžovatel dále tvrdí, že vozidla byla zapůjčena pro právnickou osobu, a to firmu K., spol. s r. o., nikoli pro osobu stěžovatele. Podle tehdy platné právní úpravy se tedy stěžovatel nemohl trestného jednání dopustit. Stěžovatel proto požaduje zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 1999, sp. zn. 4 To 231/99, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1999, č. j. 2 T 35/98-744, a byl mu za tuto a další trestnou činnost uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel též podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Podle zprávy Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 5. 2. 2001, č. j. 4364/99-OOD, nebyly po prozkoumání shledány důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona a stěžovatel byl o výsledku uvědoměn.
Z trestního spisu stěžovatele, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 35/98, který si Ústavní soud od Městského soudu v Brně vyžádal, bylo zjištěno následující:
V trestní věci stěžovatele pro různorodou rozsáhlejší trestnou činnost byla z důvodů nutné obhajoby ve smyslu ust. §36 odst. 1 písm. a) a odst. 3 tr. řádu již v přípravném řízení ustanovena obhájkyně JUDr. I. H. (č. l. 57), která stěžovatele zastupovala při jednotlivých úkonech přípravného řízení i po podání obžaloby u hlavního líčení. Dne 18. 6. 1998 sepsala JUDr. H. po dohodě se stěžovatelem žádost o zproštění obhajoby (č. l. 552), prezentační razítko soudu je na ní 8. 6. 1998. Úřední záznam ve spisu na této žádosti konstatuje, že žádost o zproštění došla na kancelář dne 22. 5. 1998. Další dva listy spisu č. 556 a č. 557 obsahují úřední záznamy o snaze soudu zajistit obhajobu stěžovatele u hlavního líčení nařízeného na den 22. 6. 1998. Není jasné, zda substitucí, či ustanovením nového obhájce. V protokolu o hlavním líčení konaném dne 22. 6. 1998 je dostatečně poznamenáno, že obhajobu stěžovatele jako substitut JUDr. H. převzal přítomný obhájce spoluobžalovaného a že stěžovatel s tím souhlasí. Při pokračování hlavního líčení dne 24. 6. 1998 zastupoval JUDr. H. na základě zmocnění na č. l. 569 Mgr. B. Tato nepřehledná a nejasná situace vznikla nenadálým závažným onemocněním obhájkyně (č. l. 591) a vedla k různým opatřením předsedkyně senátu (č. l. 573) a snaze o objasnění krajským soudem (č. l. 699). JUDr. H. byla posléze obhajoby zproštěna a ustanovena nová obhájkyně JUDr. V. Řízení pak pokračovalo v několika dalších hlavních líčeních k prvnímu odsuzujícímu rozsudku (č. l. 656), který byl krajským soudem částečně zrušen (č. l. 712), dále ke druhému, rovněž odsuzujícímu rozsudku (č. l. 744) a konečně z podnětu odvolání jak stěžovatele, tak státního zástupce, rozhodl krajský soud sám rozsudkem, jehož zrušení stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje.
Námitky uváděné v ústavní stížnosti ohledně práva na obhajobu byly uplatňovány v obou odvoláních stěžovatele a nepochybně i v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. I když zastoupení stěžovatele obhájcem u jednoho z řady hlavních líčení se jeví po přísně formální stránce problematickým, nelze z ústavního hlediska dojít k závěru, že došlo k porušení práva na obhajobu v intenzitě dosahující ústavní roviny, aby bylo zapotřebí zásahu Ústavního soudu.
Další námitka nesprávného právního posouzení trestného činu zpronevěry u stěžovatele rovněž není důvodná. Jak správně zjistil již městský soud v prvostupňovém řízení, byl jediným a výhradním majitelem firmy K., spol. s r. o., stěžovatel. Nejde tedy v případě uzavírání smlouvy o zápůjčce vozidel o odpovědnost právnické osoby, ale výhradně stěžovatele, který sám smlouvu uzavíral. Proto byl správně uznán vinným, jak podrobně dovodil Městský soud v Brně (č. l. 748 a 751 odůvodnění rozsudku), s čímž se ztotožnil i Krajský soud v Brně.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 40 odst. 3 a odst. 6 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 24. dubna 2001