ECLI:CZ:US:2001:2.US.360.2000
sp. zn. II. ÚS 360/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky V. N., zastoupené advokátem JUDr. M. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 8. 10. 1999, čj. 1 C 424/99-34, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 16. 3. 2000, čj. 15 Co 947/99-50, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a za vedlejší účasti Zemědělského družstva K., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka, v řízení před obecnými soudy navrhovatelka (žalobkyně), tvrdí, že rozsudky Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, uvedenými v záhlaví tohoto rozhodnutí, byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem.
Část stížnosti je věnována popisu restituční kauzy, vedené u Okresního úřadu Pelhřimov, okresního pozemkového úřadu, (dále jen "okresní pozemkový úřad), pod čj. Ž-634/92/R/ing. P., zejména rozhodnutí v této věci. Okresní pozemkový úřad dne 6. 5. 1993 rozhodl, že stěžovatelka, jako oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), je vlastnicí určitých nemovitostí v kat. úz. H., že se však stavba na k.p. č. 54/1 nevydává, neboť zanikla, a že za zaniklou stavbu jí náleží od povinné osoby náhrada. Krajský soud v řízení o "odvolání" (podle §250 l občanského soudního řádu) proti rozhodnutí správního orgánu podaném Zemědělským družstvem K., jako povinnou osobou, potvrdil dne 17. 11. 1993, pod čj. 10 Ca 166/93-36, rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, které nabylo právní moci dne 10. 1. 1994.
V ústavní stížnosti se rovněž uvádí průběh jiného případu, který byl řešen obecnými soudy. Stěžovatelka podala u Okresního soudu v Pelhřimově návrh, vedený u soudu pod sp. zn. 5 C 184/93, jímž se domáhala proti Zemědělskému družstvu K. jednak finanční náhrady ve výši 480.000,-- Kč za živý a mrtvý inventář, do družstva vnesený, jednak peněžní náhrady za znehodnocení staveb povinnou osobou ve výši 630.444,34 Kč. Její návrh na finanční náhradu za živý a mrtvý inventář a na náhradu za znehodnocení staveb byl okresním soudem zamítnut dne 25. 4. 1996, čj. 5 C 184/93-280. Krajský soud tento rozsudek ve věci samé dne 22. 11. 1996, pod čj. 15 Co 451/96-317, potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem České republiky dne 24. 3. 1999, pod čj. 2 Cdon 546/97-344, odmítnuto.
Dne 26. 7. 1999 stěžovatelka, coby oprávněná osoba podle zákona o půdě, podala žalobu k Okresnímu soudu v Pelhřimově proti Zemědělskému družstvu K., povinné osobě podle zákona o půdě, kterou se domáhala poskytnutí náhrady za znehodnocení nemovitostí dle ustanovení §§14 až 16 zákona o půdě. Co do rozsahu náhrady, stěžovatelka uvedla v žalobě, že žádá náhradu "...až do výše hodnoty původních nemovitostí" (k výzvě soudu byl petit měněn). Okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 8. 10. 1999 zamítl. K odvolání stěžovatelky rozhodoval o věci Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, který dne 16. 3. 2000, pod čj. 15 Co 947/99-50, rozsudek prvostupňový ve věci samé potvrdil. Oba stěžovatelce nepříznivé rozsudky obecných soudů byly, podle ústavní stížnosti, odůvodněny tím, že nárok je promlčen.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vytýká soudu, že "nevzal... v úvahu, že podle §16 odst. 6 zákona o půdě, nedojde-li k dohodě o způsobu náhrady podle odst. 5, rozhodne o tom soud". Uvádí, že o existenci jejího nároku na náhradu za znehodnocení bylo již rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 11. 1993, čj. 10 Ca 166/93-36. Dovozuje dále, že "soud měl již na základě včas podaného návrhu sám rozhodnout o způsobu náhrady bez ohledu na znění petitu žaloby...". Dále tvrdí, že "pouze formální nepřesnost návrhu a průtahy v jednání soudů vedly k zamítnutí jejích nároků". I postup soudů byl údajně proti jejím zájmům, čemuž nasvědčuje to, že soud akceptoval námitku promlčení nároku. Píše, že soud měl rozhodnout o způsobu náhrady podle §16 odst. 6 zákona o půdě.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem a rozhodnutím soudů bylo porušeno Ústavou zaručené právo na vlastnictví (čl. 3 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina"), a že došlo k porušení zásad obsažených v čl. 90 a 95 Ústavy a v článcích 36, 37 a 38 Listiny.
Ústavní soud zjistil ze spisů, které si vyžádal, že tvrzení stěžovatelky o řízení a o rozhodnutích ve věci, čj. Ž-634/92/R, Okresního pozemkového úřadu v Pelhřimově i její tvrzení o rozhodnutích ve věci, sp. zn. 5 C 184/93, Okresního soudu v Pelhřimově odpovídají skutečnosti. Zjistil rovněž, že ve věci, sp. zn. 1 C 424/99, v níž rozhodnutí soudů jsou předmětem ústavní stížnosti, namítala žalovaná strana, vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, v řízení před obecnými soudy promlčení tvrzeného nároku. Dovolávala se jak ve vyjádření na č. l. 26, tak i při jednání soudu prvého stupně toho, že od uplatnění nároku na náhradu v restitučním řízení běžela šestiměsíční lhůta k poskytnutí náhrady a poté běžela tříletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení §101 občanského zákoníku (dále jen "OZ"). Stěžovatelka proti tomu tvrdila, že námitku promlčení nelze akceptovat, neboť není možno aplikovat promlčení podle OZ (č. l. 32).
Soud prvého stupně zaujal stanovisko, že za výzvu k vydání náhrady možno pokládat podání ze dne 25. 4. 1992 a že, pokud povinná osoba výzvě o poskytnutí náhrady nevyhoví ve lhůtě šesti měsíců podle ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě, běží obecná tříletá promlčecí doba podle ust. §101 OZ k uplatnění žaloby u soudu. Tím, že žaloba byla podána až 17. 8. 1999, došlo k promlčení nároku stěžovatelky. Stěžovatelka podala odvolání, v němž zejména uvádí, že názor soudu, podle něhož je nárok již promlčen, je nesprávný. Odvolací soud pak ve věci samé zamítavý výrok rozsudku soudu prvého stupně potvrdil. Uvedl, že zákon o půdě je sice zvláštním právním předpisem, že však neobsahuje komplexní regulaci právních vztahů, a proto otázku případného promlčení nutno posuzovat podle OZ. K podání žaloby o poskytnutí náhrady podle zákona o půdě běží obecná tříletá promlčecí doba ve smyslu ust. §101 OZ. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu plyne, že i podle právního názoru tohoto soudu je námitka promlčení, vznesená odpůrcem, důvodná. Na podporu svého právního názoru ohledně tříleté promlčecí doby se dovolává Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 36/95. Podle odvolacího soudu nemůže mít vliv na běh promlčecí doby skutečnost, že navrhovatelka v předchozím sporu (5 C 184/93) uplatnila svůj nárok způsobem, který neměl oporu v hmotném právu.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, coby účastníka řízení, proti jehož konečnému rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, a Zemědělského družstva K., coby vedlejšího účastníka řízení.
Z vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, Ústavní soud zjistil, že krajský soud má za to, že ústavní stížností jsou ve skutečnosti napadána jiná rozhodnutí, a to ve věci 5 C 184/93 Okresního soudu v Pelhřimově. V řízení ve věci 1 C 424/99 Okresního soudu v Pelhřimově nebylo porušeno právo na vlastnictví dle čl. 11 Listiny ani práva na soudní ochranu, jejichž zkrácení není, dle soudu, blíže objasněno. Podobně se vyjádřilo také Zemědělské družstvo K., jako vedlejší účastník, které má za to, že stížnost především směřuje proti postupu soudů ve věci 5 C 184/93.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska Ústavy, Listiny a mezinárodních smluv podle článku 10 Ústavy. Výklad zákona o půdě v otázce promlčení provedený obecnými soudy shledal jako ústavně konformní. Zákon o půdě představující lex specialis problematiku promlčení neupravuje. V OZ, jenž je ve vztahu k zákonu o půdě lex generalis, promlčení naopak upraveno je. Proto nutno v dané věci aplikovat jeho ustanovení §101, jak správně učinily obecné soudy. Prosazovaný názor, podle něhož jakoby u restitucí promlčení nepřicházelo v úvahu, je mylný. I v tomto případě práva subjektů - oprávněných osob - podléhají promlčení a zvěčňování právních nároků není přípustné. Institut promlčení v právu je povolán k ochraně právních jistot účastníků právních vztahů a žádná oblast práva proto nemůže uniknout jeho působení. Právo na soudní či jinou právní ochranu, zakotvené v článcích 36, 37 a 38 Listiny proto nebylo porušeno.
Tvrzení stěžovatelky o porušení Listinou zaručeného práva na vlastnictví je rovněž mylné. Listina chrání vlastnictví již konstituované, nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Ústavní soud se v tomto ohledu odvolává na svou ustálenou judikaturu.
Nelze přisvědčit názoru stěžovatelky dovozovanému z ust. §16 odst. 5 a 6 zákona o půdě. Názor, že soud měl již na základě včas podaného návrhu sám rozhodnout o způsobu náhrady bez ohledu na znění petitu, nemá právní oporu. Nejde o řízení, které by mohlo být zahájeno i bez návrhu, ex officio, soud nemohl rozhodovat mimo vázanost petitem. Zásada dispoziční je relevantní i v řízeních o nárocích, jejichž hmotněprávní základ tkví v právním předpisu restituční povahy. Tato výtka obsažená v ústavní stížnosti i podle chápání Ústavního soudu ostatně zřejmě míří na rozhodnutí ve věci 5 C 184/93 Okresního soudu v Pelhřimově, tedy na rozhodnutí ve věci ústavní stížností nedotčené. Od rozhodnutí o posledním prostředku v této věci, který zákon k ochraně práva poskytuje, marně uplynula zákonná lhůta upravená ustanovením §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Za uvedeného stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu