ECLI:CZ:US:2001:2.US.363.01
sp. zn. II. ÚS 363/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. G. P., advokátkou, proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 12.7.2000, č.j. 3783/2000/I, a návrhu na zrušení ustanovení §28 odst. 3 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřením s tím souvisejících a o doplnění zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, později §28 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1995 Sb., ve znění zákona č. 100/2000 Sb., a souvisejících ustanovení §28b, §28c, §28d, §28e a §28f, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 5.6.2001 doručeným Ústavnímu soudu dne 14.6.2001, domáhá zrušení rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 12.7.2000, č.j. 3783/2000/I, jímž byla opakovaně zavedena nucená správa ve spořitelním a úvěrním družstvu P. Tímto rozhodnutím, byla - dle názoru stěžovatele - porušena jeho zaručená práva vyplývající z čl. 10 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně uvádí, že v důsledku uvalení nucené správy nemůže svobodně nakládat s finančními prostředky uloženými v záložně. Dále stěžovatel žádá Ústavní soud o přijetí stížnosti, s odkazem na §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s tvrzením, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Spolu s ústavní stížnosti podal stěžovatel též návrh na zrušení konkrétních ustanovení zákona vymezených jako "ustanovení §28 odst. 3 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., později §28 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1995 Sb., ve znění změny 100/2000 Sb. a ustanovení související §28b, 28c, 28d, 28e, 28f."
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatele a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a že stěžovatel byl zastoupen advokátem. Dále Ústavní soud posuzoval aktivní legitimací stěžovatele. Přitom zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona č. 87/1995 Sb., přičemž podle §28 odst. 4 tohoto zákona se na vyjmenovaná řízení, včetně řízení o zavedení nucené správy, zásadně vztahují předpisy o správním řízení. Podle §28 odst. 5 je účastníkem řízení pouze dotčená družstevní záložna. Je proto evidentní, že napadeným rozhodnutím byla bezprostředně dotčena práva P., jako právnické osoby, a nikoliv práva jednotlivých členů tohoto družstva. Eventuální dotčení stěžovatelova práva nakládat s finančními prostředky uloženými v záložně je pouze zprostředkované a determinováno podílem člena na odpovědnosti za hospodaření družstva, který je výrazem principu majetkové účasti družstevníků. Člen družstva však v žádném případě není účastníkem řízení o zavedení nucené správy. Nad rámec tohoto zjištění - k námitce stěžovatele o jeho nemožnosti nakládat s finančními prostředky uloženými v záložně v důsledku uvalení nucené správy - Ústavní soud dodává, že smysl nucené správy je opačný, neboť směřuje k ochraně zájmů členů záložny (vkladatelů) proti dalšímu prohlubování neschopnosti záložny vyplácet splatné vklady.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel osobou aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, a proto mu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 (tj. jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vyjma návrhu na obnovu řízení), za předpokladu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Zakotvená konstrukce umožňuje Ústavnímu soudu mimořádně jednat za situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní (opravné) prostředky, musí však být splněny ostatní náležitosti předepsané pro podání ústavní stížnosti. Aplikace tohoto ustanovení je v posuzované věci - s ohledem na důvody odmítnutí ústavní stížnosti - zjevně nepřípadná.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení napadených ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. Tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29.8.2001
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj