ECLI:CZ:US:2001:2.US.365.99
sp. zn. II. ÚS 365/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti I. L., zastoupené JUDr. K. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1281/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 16 Co 272/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1281/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999 sp. zn. 16 Co 272/99.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou podanou dne 3. 12. 1993 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dané jí Oblastním celním úřadem Praha dne 1. 10. 1993. V žalobě jako žalovaného označila Generální ředitelství cel Praha 1. V podání ze dne 21. 9. 1995 upřesnila název žalovaného na Ministerstvo financí České republiky, Generální ředitelství cel. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 4. 1996 řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil s tím, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, není možné, aby označení účastníka, který nemá právní subjektivitu, bylo v průběhu řízení měněno či upraveno a nemůže rovněž dojít ani k přistoupení dalšího účastníka do řízení ani k jeho záměně. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 1996, sp. zn. 13 Co 273/96, usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1281/98, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud proto znovu, tentokráte s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru soudu dovolacímu, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle přesvědčení stěžovatelky došlo napadenými usneseními v důsledku ignorování ustálené judikatury Ústavního soudu k porušení jejího práva na spravedlivý soudní proces zaručený čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť soud má žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Současně stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 388/97.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním náležitostem ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 citovaného zákona si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 9. 1999 uvedl, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že ji soud nepoučil o tom, že se pravděpodobně dopustila omylu při označení žalovaného. Směšuje tak vlastně procesní právní úkony s hmotně právními úkony, neboť pomíjí, že omyl má za stanovených podmínek právní význam pouze v hmotném právu. Její odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 388/97, pak není podle Nejvyšší soudu na místě, neboť tento nález má spojitost s právními věcmi, v nichž Ústavní soud akcentoval specifickou povahu sporů založených na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 8. 1999 odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel, ve svém vyjádření ze dne 2. 9. 1999 se naprosto ztotožnilo se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích obecných soudů s tím, že podle jeho názoru nebyla v provedeném řízení porušena práva stěžovatelky zaručená Listinou.
Žaluje-li žalobce toho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejde o případ nedostatku, neúplnosti, případně nepřesnosti žaloby, o jejichž odstranění má soud usilovat podle §43 občanského soudního řádu, ale o nedostatek podmínky řízení, který odstranit nelze a soud musí řízení zastavit podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu. S ohledem na ustanovení §103 občanského soudního řádu soud tak učiní vždy, jakmile tuto skutečnost zjistí.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Městský soud v Praze postupoval v souladu s ustanovením §243d odst. 1 občanského soudního řádu. Podstata ústavní stížnosti pak spočívá v opakování stejných argumentů, kterých se stěžovatelka již dovolávala v odvolacím řízení. Obecné soudy se těmito argumenty zabývaly a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 286/99).
Pokud se týká odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 338/97, je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Zásady nestranného a spravedlivého procesu mají nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě. V posuzované věci však za vadu podání nelze považovat to, že správně označený účastník ve skutečnosti nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ve smyslu ustanovení §5 občanského soudního řádu jsou soudy povinny poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Při své poučovací povinnosti vychází soud z okolností konkrétního případu. Musí přitom dbát, aby nebyla porušena nestrannost v občanském soudním řízení. Poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle §5 občanského soudního řádu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.
Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, lze uzavřít, že stěžovatelkou namítaná základní práva a svobody zaručené Listinou a Úmluvou v předmětném soudním řízení před obecnými soudy, porušeny nebyly.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu