ECLI:CZ:US:2001:2.US.373.01
sp. zn. II. ÚS 373/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti D. P., a V. V., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 3. 2001, č. j. 20 Cdo 395/2001-77, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2000, č.j. 20 Co 172/2000-65, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2000, č.j. 28 C 25/97-54, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 3. 2001, č. j. 20 Cdo 395/2001-77, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2000, č.j. 28 C 25/97-54, a odmítnuto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2000, č.j. 20 Co 172/2000-65. Předmětem řízení byl návrh na povolení obnovy řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1996, č.j. 22 Co 217/96-61, který nabyl právní moci 11. 7. 1996. V tomto řízení soud I. stupně dospěl k závěru, že není dán žádný z důvodů obnovy uváděný stěžovateli a že současně uplynula objektivní lhůta k podání návrhu podle §230 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud jeho usnesení potvrdil. O včas podaném dovolání proti oběma usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání proti usnesení soudu I. stupně zastavil pro nedostatek podmínky řízení, neboť o. s. ř. v tehdy platném znění znal dovolání pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu. O dovolání proti usnesení odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud tak, že je odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že ve věci nejde o žádný z případů uvedený v ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř.
Toto usnesení Nejvyššího soudu napadli stěžovatelé svou ústavní stížností a tvrdí, že tímto postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal podmínky, za kterých lze o návrhu rozhodnout.
Stěžovatelé byli řádně zastoupeni ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost byla však podána včas, pouze pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu. Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo nutno v daném případě podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení stěžovatelům, neboť dovolání v tomto případě již nebylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelů poskytoval.
Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti vůči usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 3. 2001, č. j. 20 Cdo 395/2001-77, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2000, č.j. 28 C 25/97-54, a odmítnuto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2000, č.j. 20 Co 172/2000-65, a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Sami stěžovatelé prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci nepředložili. Podstatou jejich námitek je, že podali včas návrh na vydání nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb. O tomto jejich nároku však bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1996, č.j. 22 Co 217/96-61, který nabyl právní moci 11. 7. 1996. Tato otázka však nemohla být předmětem řízení před Ústavním soudem v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání proti usnesení soudu I. stupně zastaveno a kterým bylo současně odmítnuto dovolání proti usnesení odvolacího soudu jako nepřípustné. Žádný z těchto důvodů stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nezpochybnili a ani Ústavní soud v tomto usnesení žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal. Cestou napadení usnesení Nejvyššího soudu nelze v roce 2001 dohánět lhůtu k podání ústavní stížnosti, která uplynula v roce 1996. V předmětném usnesení se jednalo o jiné právní otázce, totiž o přípustnosti dovolání proti usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu