ECLI:CZ:US:2001:2.US.380.2000
sp. zn. II. ÚS 380/2000
Usnesení
.
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z.A., advokáta, zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti opatření Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 5, ze dne 27. 4. 2000, ČVS : OV5 - 925/20 - 93 - 99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedené opatření Policie ČR a namítá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále "práva občana na soudní ochranu". Stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby uvedené opatření zrušil. Opatřením Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 5, ze dne 27. 4. 2000, ČVS : OV5 - 925/20 - 93 - 99, bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona, neboť na základě dosud zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že jmenovaný ode dne 14. 6. 1994, kdy byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 94 K 10/94, ustanoven správcem konkursní podstaty O., o. p., do současné doby nepostupuje při výkonu této funkce s odbornou péčí, čímž porušuje §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zejména tím, že prostřednictvím najatých advokátů vymáhal a vymáhá pohledávky O., o. p., které již byly započteny, pohledávky promlčené a pohledávky nezdokladované, tím porušil podle zákona o konkursu a vyrovnání mu stanovenou povinnost spravovat cizí majetek, čímž způsobil věřitelům O., o. p., škodu přesahující 1 mil. Kč.
Proti tomuto opatření podává stěžovatel ústavní stížnost, kde obsáhle popisuje postup při vymáhaní pohledávek O., o. p., a dovozuje, že citované opatření je absurdní, protože je mu kladeno za vinu jednání, kterého se dopustil při plnění jemu zákonem uložených povinností.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ještě před meritorním projednáním ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil formální náležitosti podání navrhovatele podle zákona č. 182/1993 Sb. a zaměřil se na posouzení otázky, zda lze akceptovat stěžovatelův názor, že sdělení obvinění samo o sobě je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkoumání Ústavním soudem. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu tomu však tak není (k tomu srov. dosud nepublikovaná usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 49/2000, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. I. ÚS 129/01). Je sice pravda, že sdělení obvinění je opatřením, proti němuž trestní řád nepřipouští opravný prostředek, aby je však bylo možno kvalifikovat jako zásah do lidských práv, muselo by být spojeno s faktickým zásahem do základního práva nebo svobody, který by nebylo možno odstranit jinak (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilky apod.). Až tehdy by ústavní stížnost, po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, mohla přicházet v úvahu. Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze už napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci je vykládán tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu. Takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností.
V projednávané věci nelze sdělení obvinění považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval uvedené podmínky. Trestní řízení nejen že dosud pravomocně neskončilo, ale nachází se teprve v prvopočáteční fázi přípravného řízení, jehož případnými protiústavními procesními vadami se může zabývat také obecný soud, bude-li podána obžaloba. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení trestním třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou.Tento závěr vyplývá z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí zásadou subsidiarity. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu přísluší zabývat se v této souvislosti ochranou základních práv a svobod až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. V projednávaném případu za vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nelze, vzhledem k této koncepci ústavního soudnictví, považovat jen využití institutu žádosti vznesené na státního zástupce podle §167 trestního řádu ve spojení s §174 trestního řádu.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl pro jeho nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.,
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 11. 2001
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu