ECLI:CZ:US:2001:2.US.380.97
sp. zn. II. ÚS 380/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti E.V. a J.V., zastoupených advokátem JUDr. Z.K., Ph.D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 1997, č. j. 17 Co 310/95-43, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 2. 1995, č.j. 4 C 947/93-23, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení a B.P., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu osobně dne 9. 10. 1997, se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 1997, č. j. 17 Co 310/95-43, kterým bylo rozhodnuto o jejich odvolání do rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 2. 1995, č.j. 4 C 947/93-23. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatelů na zrušení smlouvy ze dne 18. 1. 1971, uzavřené mezi manžely A.V. a M.V. na jedné straně a B.P. na druhé straně, registrovanou Státním notářstvím ve Z. dne 28. 4. 1971, pod RI 160/71 v té části, která se týká převodu blíže specifikovaných pozemků v k.ú. N. Tyto pozemky byly převedeny spolu s prodejem domu. Následně nabyvatelka dům prodala další fyzické osobě a předmětné pozemky darovala státu, který její nabídku přijal dne 16. 2. 1977. Okresní soud došel k závěru, že nejsou dány podmínky §8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických poměrů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť tyto pozemky nebyly v době uplatnění nároku ve vlastnictví osoby, jíž byly převedeny, nebo osoby blízké, protože byly darovány státu. Neuznal přitom námitku stěžovatelů, že převod předmětných pozemků na stát byl absolutně neplatný. Smlouva o převodu nebyla registrována, jak to vyžadoval obč.z. podle tehdy platného stavu, když vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, registraci při převodu nemovitosti do státního vlastnictví nepožadovala. Své úvahy o bezúplatnosti převodu podmínil ovšem tím, že by se nedošlo k závěru, že ve skutečnosti se nejednalo o bezúplatný převod předmětných pozemků (č.l. 25 soudního spisu), když z obsahu kupní smlouvy nelze dovodit, že by pozemky byly darovány. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozhodl, že převod pozemků na stát byl platný. Opřel se však nikoli o cit. vyhlášku FMF č. 156/1975 Sb., nýbrž o §134 odst. 2 obč.z. na základě novely č. 131/1982 Sb. Podle §507a se - pokud nebylo uvedeno jinak - měly řídit ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy, vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983. Proto se mělo na sporný převod předmětných pozemků vztáhnout i ustanovení §134 odst. 2 obč.z., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., které stanovilo, že "převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví". Úvahy o tom, zda byl převod předmětných pozemků skutečně bezúplatný, proto již odvolací soud z rozhodnutí vyloučil jako nadbytečné. Dále současně zamítl návrh stěžovatelů na připuštění dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 9. 2000, č. j. 24 Cdo 605/2000-68, tak, že je odmítl, když neshledal důvody přípustnosti podle §237 o.s.ř., ani zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu podle §239 odst. 2 o.s.ř. Konstatoval, že rozhodnutí o platnosti předmětného smluvního převodu se opírá o relevantní právní předpis, jímž je obč.z., ve znění platném v době uzavření smlouvy, a není v rozporu s ustálenou judikaturou.
Stěžovatelé tvrdí, že postupem odvolacího soudu (a rovněž soudu I. instance) byla porušena rovnost vlastnictví, vyjádřená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že svým rozhodnutím akceptoval neodůvodněné, a v 70. letech i protizákonné zvýhodnění státu při nabývání nemovitého majetku (absence registrace smluv u státního notářství). Dále odvolací soud svým postupem porušil zásadu právního státu s principem právní jistoty podle čl. 1 Ústavy ČR tím, že použil §507a obč.z., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., retroaktivně, a to i nad retroaktivitu přípustnou podle dotčeného zákona, jelikož předmětný právní vztah k 1. 4. 1983 již neexistoval. Protože právě na základě tohoto ustanovení je nutné použít i §47 odst. 3 obč.z., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., stanovící nevyvratitelnou domněnku, že nedošlo-li na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu nebo k registraci, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili, a to s účinky vůči smlouvě ex tunc. Poukázali na komentář k občanskému zák. (Panorama, Praha 1987, 2. díl, s. 790), podle kterého jsou touto retroaktivitou postiženy pouze vztahy existující k 1. 4. 1983, nikoli ale vztahy vzniklé a zaniklé v období 1. 4. 1964 až 31. 3. 1983. Odvolací soud měl proto retroaktivně aplikovat i výše cit. §47 odst. 3 obč.z. Týž komentář (1. díl, s. 1995) sice upozorňuje na poněkud nejasnou formulaci, nicméně vždy je nesporné, že odstoupením od smlouvy se smlouva ruší od samého počátku. Tento účinek u předmětné smlouvy nastoupil dne 16. 2. 1977 (přijetí nabídky daru státem). Není proto pravda, že daný vztah, byť vadný, trval k 1. 4. 1983. K 1. 4. 1983 již proto stát držel předmětné pozemky bez právního důvodu. Stěžovatelé však upozorňují, že i přesto není možné dnešním rozsudkem aplikovat právo, které je v rozporu se základními lidskými právy obsaženými v Listině, konkrétně se zásadou rovnosti vlastnictví. Veškeré výklady, opírající se o vyhlášku o správě národního majetku č. 156/1975 Sb. nebo o znění občanského zák. po novele zákonem č. 131/1982 Sb., musí být odmítnuty jako z dnešního hlediska protiústavní, a proti přirozeným právům garantovaným Listinou s tím, že tyto právní výklady byly v rozporu i se zákony a Ústavou platnými v roce 1977.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 4 C 947/93.
Za Krajský soud v Brně se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. L.A., která ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhuje její zamítnutí, neboť retroaktivita založená ust. §507a občanského zák. se vztahovala jen na právní vztahy založené podle občanského zák., nikoli na vztahy založené návrhem státnímu notářství na registraci uzavřené smlouvy, jak má na mysli §47 odst. 3 občanského zák. Nelze též dovodit, že vztah mezi účastníky, kteří jej plně respektovali, zanikl. Poukázala dále na praxi státních notářství, která v takových případech registraci smluv tohoto druhu odmítala. Tato praxe je respektována při uplatňování restitučních nároků fyzických osob a i stát byl při nabytí svého vlastnictví v dobré víře. Za Okresní soud ve Znojmě se vyjádřil JUDr. J.K., předseda senátu 4 C. Konstatoval, že v daném případě byl návrh zamítnut, neboť nebyly splněny podmínky §8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona o půdě. S námitkou stěžovatelů se soud I. stupně vypořádal tak, že předmětná smlouva registraci státním notářstvím nevyžadovala, což potvrdil i odvolací soud, na jeho odůvodnění rozhodnutí soud I. stupně odkazuje a ztotožňuje se s ním. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou. Vedlejší účastník řízení, V., se svého postavení vzdal. Vedlejší účastnice B.P. se k návrhu nevyjádřila.
Stěžovatelé podali ústavní stížnost spolu s dovolání k Nejvyššímu soudu. Obě podání jsou prakticky identická svou argumentací. Stěžovatelé směřují své obsáhlé námitky jednak proti rozhodnutí soudu I. stupně, jednak proti rozhodnutí odvolacího soudu. Protože ústavní stížnost může směřovat jen proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 1 písm. a/, §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.), zabýval se Ústavní soud, který není další soudní instancí, námitkami stěžovatelů proti důvodům, o které opřel své rozhodnutí odvolací soud, přirozeně jen v tom rozsahu, ve kterém se týkají tvrzeného zásahu do jejich základních práv a svobod. Otázka výkladu obyčejných zákonů, zde konkrétně výše citovaných ustanovení občanského zák. je věcí obecných soudů, a v případě, že jde o otázku, po právní stránce zásadního významu, věcí Nejvyššího soudu podle čl. 239 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí (čl. 83 Ústavy ČR), dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného usnesení zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují všechny námitky, které uvedli již ve svém dovolání. S těmito námitkami se Nejvyšší soud ČR vypořádal usnesením ze dne 26. 9. 2000, č. j. 24 Cdo 605/2000-68. V postupu Krajského soudu v Brně, nezpochybněném usnesením Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do práv stěžovatelů, kterých se v návrhu dovolávají. Pouze poznamenává, že k námitce zásahu do základních práv nemohl přihlédnout, neboť v restitučních sporech nejde o vlastnictví, nýbrž pouze o tvrzený nárok na ně, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. již Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, nález č. 5). To je konečně smyslem všech restitučních předpisů, mezi které patří i zákon o půdě, zejména pak v případě návrhů podle jeho §8 odst. 4. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat výklad obyčejných zákonů obecnými soudy, a to i kdyby s ním nesouhlasil, pokud by jím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Výklad §507a občanského zák. ve vazbě na výklad §134 odst. 2 a §47 odst. 3, a zejména výklad otázky zákonnosti vyhlášky č. 156/1975 Sb. v návaznosti na §75 odst. 1 písm. c) ve spojení s §1 a §391 hosp.z. v tehdy platném znění, takovýto zásah odvolacího soudu do ústavních práv a svobod stěžovatelů podle čl. 11 Listiny nepředstavoval, a ani představovat nemohl, jak vyplývá z výše uvedeného, neboť stěžovatelé nebyli a nejsou vlastníky předmětných pozemků.
Pokud jde o námitku zásahu do práva na spravedlivý proces, nebyla stěžovateli blíže konkretizována. Proto Ústavní soud může jen konstatovat, že řízení před soudem I. stupně i odvolacím soudem proběhlo za šetření ústavních zásad soudního řízení, které jsou zakotveny v hlavě páté Listiny. Stěžovatelům bylo umožněno uplatnit svůj návrh u obecných soudů, které je v řádně vedeném řízení projednaly. Stěžovatelé nebyli zbaveni práva na právní pomoc, ani možnosti podat odvolání a dovolání. Nevznesli též žádné konkrétní připomínky k provedenému dokazování a spornou otázkou byl jen právní názor soudu I. stupně a odvolacího soudu na výklad výše citovaných ustanovení občanského zák. a hospodářského zák.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 1. 2001
JUDr.Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení: