ECLI:CZ:US:2001:2.US.381.2000
sp. zn. II. ÚS 381/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky B. Č., zastoupené advokátem JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2000, čj. 38 Ca 136/99-28, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančího ředitelství v Praze ze dne 29. 9. 1998, čj. 4810/110/1998. Domnívá se, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 136/99, který si Ústavní soud vyžádal k projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Žalobou ze dne 4. 12. 1998 se stěžovatelka domáhala u Krajského soudu v Praze přezkumu výše uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Rakovníku ze dne 29. 9. 1997, čj. 59516/97/069910/3638, jímž jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ve výši 119.232,- Kč. Stěžovatelka v žalobě zejména namítala, že daň byla vyměřena nesprávně, že zjištění finančního úřadu jsou nedostatečná a že disproporce v příjmech jsou uměle vykonstruované finančním úřadem a neodpovídají skutečným tržbám.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1998, čj. 44 Ca 253/98-5, byla věc postoupena Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2000, čj. 38 Ca 136/99-28, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Za předmět sporu vymezil výši příjmů z prodeje pohonných hmot a dalšího zboží stěžovatelkou, spadajících pod ustanovení §3 odst. 1 písm. b) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, tedy příjmů z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti. Uvedl, že částka zjištěná správcem daně při daňové kontrole byla vyšší než částka vykázaná stěžovatelkou v daňovém přiznání. O rozdíl mezi těmito částkami byla zvýšena daňová povinnost stěžovatelky. Námitky stěžovatelky, uvedené v žalobě, považoval soud za nedůvodné. Tvrzení, že vyměření daně bylo provedeno nesprávně, stěžovatelka nekonkretizovala. Neuvedla, v čem spatřuje nedostatečnost zjištění správce daně ani, proč je výsledné vyměření daně nesprávné. Taktéž tvrzení, že disproporce mezi příjmy vykázanými a zjištěnými jsou vykonstruované finančním úřadem, blíže neodůvodnila. Soud takto obecným tvrzením nemohl přisvědčit. K námitce stěžovatelky, že je třeba zohlednit daňová přiznání "pana P." (daňového předchůdce stěžovatelky), uvedl, že neozřejmila, jak by měly souviset s otázkou jejích tržeb či fakturovaných částek za předmětné zdaňovací období. Konečně soud poukázal, že stěžovatelka, ač k tomu měla v průběhu daňového řízení příležitost, nevysvětlila, proč jí použitý a navrhovaný způsob zjišťování výše příjmů má být správný, ani neuvedla konkrétní výhrady vůči způsobu, jímž zjistil výši jejích příjmů správce daně. Nenamítla tedy, a to ani v žalobě, jeho věcnou nesprávnost, rozpor se zákonem či početní chyby.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Podle jejího názoru obecný soud zamítl její žalobu s poukazem na obecnost, neboť zjistil "formální nedostatky". Ty mají spočívat ve skutečnosti, že z žaloby není zřejmé, v čem spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka se ovšem domnívá, že za dané situace měl soud stěžovatelku vyzvat k odstranění formálních nedostatků, které, tak jak je obecný soud v rozhodnutí vymezuje, odpovídají "definici" formálních nedostatků v ustanovení §249 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Dále uvádí, že již v žalobě a poté i ve svém vyjádření ke stanovisku finančního ředitelství upozorňovala na nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu, a domnívá se, že i kdyby tak neučinila, má se soud touto skutečností zabývat z úřední povinnosti [§250f odst. 1 písm. a) a §250j odst. 2, věta druhá, o.s.ř.]. Stěžovatelka dále předkládá argumenty, jež mají potvrdit, že rozhodnutí finančního ředitelství bylo s ohledem na své odůvodnění nepřezkoumatelné.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Městský soud v Praze, jako účastník řízení, a Finanční ředitelství v Praze, jako vedlejší účastník.
Městský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Domnívá se, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno domáhat se svého práva u soudu, aby byla přezkoumána zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Soud její věc projednal v rozsahu podané žaloby, poskytnul jí možnost uplatnit vše, co považovala za relevantní, a v řádném řízení se vypořádal se všemi jejími námitkami. K námitkám uplatněným v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení nemohl postupovat tak, jak uvádí stěžovatelka, tedy vyzvat ji k odstranění vad a v případě jejich neodstranění řízení zastavit. Žaloba stěžovatelky obsahovala totiž všechny náležitosti požadované §249 odst. 2 o.s.ř., a byla tedy dostatečným podkladem pro přezkoumání napadeného správního rozhodnutí. Soud proto neměl důvod stěžovatelku vyzývat k odstranění vad a žalobou se zabýval meritorně. Neshledal ovšem žádné pochybení hmotného ani procesního práva, podřaditelné pod žalobní námitky a z toho důvodu žalobu zamítl. Účastník ve svém vyjádření dále poukázal na to, že řízení o přezkoumání správních rozhodnutí podle hlavy druhé části páté o.s.ř. je řízením zahajovaným výlučně na návrh a soud může výzvu k odstranění vad formulovat jen s odkazem na ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. či s jeho citací. Rozsah a konkrétní obsah námitek je však plně v dispozici žalobce. Soud není zmocněn žalobce instruovat o tom, jak má žalobu podat, resp. zda ji má vůbec podat.
Finanční ředitelství v Praze ve svém vyjádření shrnulo důvody, pro které zamítlo dovolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru, a uvedlo, že se při rozhodování ztotožnilo s názorem prvostupňového správce daně a vypořádalo se s námitkami uvedenými v odvolání. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení uvedených ustanovení Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že bylo povinností obecných soudů poučit ji o nutnosti odstranit vady podání, nutno konstatovat, že k porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo. Podle ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Podle ustanovení §43 odst. 1 o. s.ř., věta první, předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání (tedy podání, jež nemá všechny požadované náležitosti, nebo je sice má, ale uvedené nepřesně) bylo opraveno nebo doplněno. Učiní tak usnesením, které obsahuje mimo jiné údaje o tom, v čem je podání neúplné či nepřesné a poučení, jak je třeba podání doplnit nebo upravit.
Ústavní soud však shledal, že žaloba stěžovatelky evidentně měla všechny náležitosti požadované ustanovením §249 odst. 2 o.s.ř. Stěžovatelka správně označila rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, které napadá. Z žaloby vyplývá, že toto rozhodnutí napadá v celém rozsahu. Jako důvod, v němž spatřuje nezákonnost rozhodnutí, stěžovatelka uvedla, že bylo rozhodnuto na základě nedostatečných zjištění a že výsledky správního orgánu jsou uměle vykonstruované. Jako konečný návrh uvedla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Poučovací povinnost soudu nelze vykládat tak, že by soud mohl účastníky poučovat o hmotném právu, poskytovat jim právní pomoc či návod, jak ve věci dále postupovat. Nešlo by pak již o odstranění vad podání, které brání projednání a rozhodnutí ve věci. Tak by tomu bylo i v projednávaném případě. Pokud by obecný soud měl postupovat podle představ stěžovatelky, musel by zjevně překročit meze své zákonné poučovací povinnosti. K jeho opomenutí v projednávaném případě tedy ve skutečnosti nedošlo.
Ani další námitku stěžovatelky, dle níž se soud měl zabývat otázkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu z úřední povinnosti, Ústavní soud nepovažuje za případnou. Z ustanovení §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o.s.ř. lze dovodit, že obecný soud nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem v žalobě. Řízení ve správním soudnictví je stejně jako občanské soudní řízení ovládáno zásadou dispoziční, a je tedy věcí žalobce, aby určil meze přezkumu soudem, a to jak kvantitativně (označením napadených výroků), tak i kvalitativně (uvedením žalobních bodů). S touto zásadou bezprostředně souvisí též nutnost správně a úplně žalobní body formulovat. Žalobce musí tvrdit, že rozhodnutím, které napadá, byl zkrácen na svých právech a své tvrzení zdůvodnit. Musí též tvrdit i nezákonnost napadeného rozhodnutí, tedy to, že správní orgán napadeným rozhodnutím porušil zákon. Řízení občanskoprávní ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva" (srov. např. III. ÚS 326/ 97, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, usnesení č. 18). Účastník řízení musí přirozeně pečlivě zvážit, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, je-li účastník soudního řízení zastoupen právním zástupcem. Žalobcem předložená tvrzení tvoří podstatu žalobních bodů a soud je jimi vázán. Obecný soud dle názoru Ústavního soudu v daném ohledu věci nepochybil. Je přitom zřejmé, že ve svém rozhodnutí zohlednil všechny námitky, uplatněné stěžovatelkou ve lhůtě k tomu určené (§250b o.s.ř.). Nepovažoval je ovšem za relevantní. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Rozhodnutí obecného soudu je tedy i v této části ústavně konformní.
Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecného soudu, jež se odráží v napadeném rozhodnutí, nevybočuje z mezí ústavnosti, je z ústavního hlediska akceptovatelný a odůvodnění jeho rozhodnutí je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu