ECLI:CZ:US:2001:2.US.388.99
sp. zn. II. ÚS 388/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti A. N., zastoupené JUDr. P. Ř., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze dne 2. 3. 1999, čj. PÚ 225/427/99-99/SMO, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 10 Ca 112/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 2. 3. 1999, čj. PÚ 225/427/99-99/SMO, bylo v zamítavé části určeno, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí v k.ú. S. specifikovaných v části B výroku rozhodnutí, a dále bylo určeno, že je stěžovatelka povinna zaplatit ve lhůtě 10 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí nedoplatek přídělové ceny ve výši 9.443,-- Kč (část C výroku).
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, kterým vytýká pozemkovému úřadu nesprávné posouzení věci, neboť vzdání se přídělu je samostatnou právní skutečností, která není uvedena v restitučních titulech uvedených v §6 odst. 1 písm. a) až u) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Dle stěžovatelky se jedná o případ uvedený v ust. §6 odst. 1 písm. h) - darování učiněné v tísni.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 10 Ca 112/99, bylo citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeno. Krajský soud se zabýval zejména otázkou, zda byl naplněn restituční titul podle ust. §6 odst. 1 písm. r) nebo h) zákona o půdě.
Krajský soud poukázal na to, že předmětný majetek byl majetkem přídělovým, na který se vztahoval režim §5 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Ten zavazoval přídělce osobně a řádně hospodařit, jinak bylo možné příděl odejmout. V posuzované věci přídělci majetek sami opustili poté, když si našli zaměstnání v jiné obci. Podle tehdy platného §132 občanského zákoníku se opuštěného majetku ujal stát. Následně došlo k vyúčtování přídělového majetku, jímž pouze došlo k uvedení skutečného stavu do souladu se stavem právním. Protože tak nebylo vlastnické právo státu konstituováno prohlášením o vzdání se přídělu, považoval soud za nerozhodné, že listinu o vzdání se přídělu podepsala pouze stěžovatelka, resp. že ji nepodepsali oba manželé N. Krajský soud s přihlédnutím k uvedenému dovodil, že přechod majetku na stát se uskutečnil opuštěním přídělu. Jde o jednostranný právní úkon, jenž není restitučním titulem. Nelze ho podřadit pod ust. §6 písm. h) - darování majetku v tísni. Pro tento závěr svědčí i okolnost, kdy stěžovatelka, resp. přídělci na přídělu nebyli přítomni, nemohli osobně a řádně hospodařit, a nebyl tedy důvod pro darování přídělové usedlosti státu, ale existovala naopak opodstatněná možnost odnětí tohoto přídělu.
Krajský soud dospěl k přesvědčení, že stěžovatelka s rodinou opustila přídělovou usedlost zcela dobrovolně poté, když si opatřila jiné, ekonomicky výhodnější zaměstnání. Proto nebylo možné označit opuštění přídělu za politické pronásledování ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Soud dovodil, že opuštění přídělu nelze kvalifikovat ani jako postup, který by odporoval obecně uznávaným lidským právům a svobodám. Převzetí opuštěného majetku bylo v souladu s platnými právními předpisy a motivováno subjektivními ekonomickými důvody. Z toho plyne i zjištění, že opuštění majetku v daném případě nelze podřadit ani pod restituční titul podle §6 písm. r) zákona o půdě. Z výše uvedeného soud vyvodil nemožnost vydání předmětného majetku.
Protože část majetku z přídělového hospodářství byla vydána do vlastnictví stěžovatelky, resp. jde o majetek, který si přídělci původně ponechali, zákonnou oporu má i výrok o doplatku přídělové ceny (srov. §9 odst. 7 zákona o půdě). V této části je však výrok pozemkového úřadu v rámci soudního přezkumu jako sdělení (nikoli rozhodnutí) úřadu, nepřezkoumatelný.
Stěžovatelka vytýká předchozím rozhodnutím, že
1) nedošlo k opuštění přiděleného majetku, neboť ten byl z moci úřední dán do užívání státnímu statku a jí bylo znemožněno hospodařit;
2) prohlášení o vzdání se přídělu je projev vůle, ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, uzavřený v tísni; stejně tak je nepochybné, že jako soukromě hospodařící byli postiženi politickou perzekucí, což je restituční titul dle §6 odst. 1 písm. r);
3) je splněn i restituční titul dle §6 odst. 1 písm. p), tj. došlo k převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
Obě napadená rozhodnutí, zejména pak rozsudek krajského soudu, dle stěžovatelky porušují její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 až 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Okresní úřad Jindřichův Hradec, okresní pozemkový úřad, a Krajský soud v Českých Budějovicích a dále vedlejší účastníci Lesy České republiky, s. p., a Pozemkový fond ČR.
Pozemkový úřad odkázal na zdůvodnění svého rozhodnutí ze dne 2. 3. 1999, čj. PÚ 225/427/99-99/SMO. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že obsahem ústavní stížnosti je polemika s právním zjištěním soudu. Pozemkový úřad opatřil dostatek podkladů a na jejich základě úplně a správně rozhodl. Dobovými písemnostmi i slyšením stěžovatelky před soudem bylo prokázáno, že k opuštění majetku došlo z důvodů ryze subjektivních. Sama stěžovatelka uvedla, že přestěhováním si rodina polepšila. Tvrzení o znemožnění hospodaření naopak nemá ve spise oporu. Dodatečné vyúčtování se uskutečnilo v zájmu uspořádání právního vztahu mezi přídělci a státem. Prohlášení o vzdání se přídělu konfiskovaného majetku je jednostranným úkonem, který nelze podřadit darovací smlouvě - to vylučuje restituční titul podle §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. Opuštění ani vzdání se přídělu nelze podřadit ust. §6 odst. 1 písm. r), protože nebylo prokázáno, že by přídělci byli politicky pronásledováni. Krajský soud závěrem konstatuje, že napadeným rozhodnutím nebylo proto zasaženo do základních lidských práv stěžovatelky a jejího zemřelého manžela vlastnit majetek.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 až 4. Ústavní soud ovšem poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví existující, nabyté, a nikoli na tvrzený nárok na ně (nález ÚS, sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). Proto ani tvrzený nárok na restituci (restituční titul) není nárokem způsobilým naplnit předpoklady pro uplatnění článku Listiny chránícího existující vlastnictví.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadenými rozhodnutími nebylo porušeno jiné základní právo nebo svoboda stěžovatelky, především právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. I v tomto ohledu se Ústavní soud přidržel své judikatury, podle níž není součástí obecných soudů, a proto mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat jejich dokazování.
V posuzované věci je klíčovou otázkou existence či neexistence restitučního titulu. Krajský soud dospěl k závěru, že žádný restituční titul ve smyslu §6 odst. 1, zejména nikoli dle písm. r), ani h) nebyl dán. Z ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě vyplývá, že "oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku některého v tomto ustanovení uvedeného restitučního titulu". Krajský soud neshledal, že by stěžovatelka byla oprávněnou osobou v důsledku darování učiněného v tísni, ani, že by prokazatelně opustila přidělený majetek v důsledku politické perzekuce. Ústavní soud, posoudiv závěry obecného soudu z hlediska ochrany ústavních základních práv a svobod, neshledal důvod jeho závěr přehodnotit. V předcházejícím řízení bylo provedeno dostatečné a úplné skutkové zjištění a na základě něho byly učiněny právní závěry, které se skutkovými zjištěními nejsou v extrémním, příkrém nesouladu.
Ze spisového materiálu nevyplývá, že by příčinou opuštění přídělu byla politická perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu zákona o půdě, přestože situace rodiny stěžovatelky jistě nebyla snadná.
Ke ztrátě vlastnictví došlo v souladu s tehdy platnými předpisy, opuštění přiděleného majetku přešlo na stát na základě §132 tehdejšího občanského zákoníku a pozdější vzdání se přídělu nemohlo mít na tuto okolnost vliv. Ústavní soud dodává, že tuto situaci je nutno hodnotit i pod zorným úhlem toho, že cílem zákona o půdě je pouze zmírnění následků některých - kvalifikovaných, individuálně identifikovatelných - majetkových křivd, které utrpěli vlastníci zemědělského a lesního majetku. Pouhá příslušnost stěžovatelky k sociální skupině soukromě hospodařících rolníků k prokázání individuální křivdy proto nestačí.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu a krajského soudu nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky. Proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. dubna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu