ECLI:CZ:US:2001:2.US.390.2000
sp. zn. II. ÚS 390/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky věci ústavní stížnosti paní B. S. , zastoupené J. S., právně zastoupené advokátem JUDr. J. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2000, čj. 29 Ca 191/98-68, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města Brna, pozemkového úřadu, ze dne 22. 6. 1998, čj. 3239/92/15-RD,RN, za účasti Krajského soudu v Brně, za vedlejší účasti 1) Magistrátu města Brna, Pozemkového úřadu 2) B. S., 3) T. K., a 4) F. K., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 29. 6. 2000, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2000, čj. 29 Ca 191/98, kterým bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, pozemkového úřadu, ze dne 22. 6. 1998, čj. 3239/92/15-RD,RN. Dále v petitu stížnosti navrhla potvrzení výroku č. II. citovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem nejsou vlastníky pozemků p. č. 2284, 2286 a 2263, zapsaných v pozemkové knize pro k. ú. L. (nyní Starý L.), resp. aby Ústavní soud uložil, aby Krajský soud rozhodl ve věci opravného prostředku tak, že opravný prostředek jako nepřípustný zamítá. Jejich nárok byl podle stěžovatelky uplatněn po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty.
Podle stanoviska stěžovatelky bylo citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu práva stanovené čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i právo na ústní a veřejné projednání věci zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, a článku 38 odst. 2 Listiny, neboť projednávanou věc nelze v žádném případě považovat za jednoduchou. Navíc byly porušeny i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, který stanoví, že soudce je vázán při rozhodování zákonem, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jenž vyžaduje rovnost účastníků před soudem, a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a z něj zjistil následující skutečnosti:
Magistrát města Brna, pozemkový úřad, (dále jen PÚmB) rozhodnutím čj. 3239/92/15-RD,RN ze dne 22. 6. 1998 schválil dohodu ze dne 13. 3. 1995 o vydání pozemků v . k. ú. Starý L. (specifikovaných shora) oprávněné osobě B. S. ve výroku č. I. rozhodnutí. Současně ve výroku č. II. rozhodl, že vlastníky těchto pozemků nejsou B. S., T. K. a F. K.
Tomuto rozhodnutí předcházelo zamítavé rozhodnutí PÚmB, které tento orgán odůvodnil tím, že právnímu předchůdci stěžovatelky (P. K.) byly předmětné pozemky zkonfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., protože byl německé národnosti. Československé státní občanství pozbyl, znovu je již nenabyl, a proto rozhodnutím ze dne 21. 6. 1995, čj. 3239/92/d-RND, návrh na schválení dohody o vydání pozemků zamítl. Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. 29 Ca 283/95, a vrátil Magistrátu města Brna k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 30. 6. 1999, čj. 3239/92/K-RND, PÚmB dohodu znovu neschválil, a to z důvodu uplatnění restitučních nároků vedlejších účastníků řízení, dětí právního předchůdce P. K. Krajský soud toto rozhodnutí opět zrušil rozsudkem ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 29 Ca 181/97, a vrátil k dalšímu řízení.
Až ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, PúmB dohodu o vydání schválil. Ve svém rozhodnutí se odvolal na právní názor rozvedený v nálezu, jenž uvádí, že zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., se vztahuje na občany ČR, kteří pozbyli státního občanství v poválečném období účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a nabyli je zpět podle zákonů č. 245/1948 Sb., č. 194/1949 Sb., nebo č. 34/1953 Sb., anebo je nabyli zpět již na základě osvědčení o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 event. podle §2. Tento výklad by byl diskriminační vůči osobám, u kterých byla vytvořena ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. zákonná fikce o trvání občanství. Na uvedené osoby je nutno pohlížet tak, že státní občanství pozbyly a poté ho ke dni účinnosti dekretu na základě úředního rozhodnutí nabyly zpět.
PÚmB rozhodl, že kontinuita občanství P. K. je zachována, a ve smyslu §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. je osobou oprávněnou. Proto také dospěl k závěru, že k převodu předmětných pozemků na čs. stát došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Jelikož nejsou žádné překážky bránící schválení dohody ze dne 13. 3. 1995, rozhodl, jak výše uvedeno, o schválení dohody o vydání sporných nemovitostí stěžovatelce. Současně PÚmB uvedl, že ačkoli je oprávněn dohodu schválit nebo odmítnout, pouze konstatuje, že restituční nárok vedlejších účastníků nebyl řádně a včas uplatněn podle zák. č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť lhůta k uplatnění nároků byla stanovena do 15. 7. 1996, zatímco vedlejší účastníci svůj nárok uplatnili až dne 8. 8. 1996.
Na základě podaného odvolání Krajský soud v Brně zrušil citované rozhodnutí PÚmB v celém rozsahu. Svůj rozsudek ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 29 Ca 191/98, odůvodnil především tím, že PÚmB nerozhodl o námitce podjatosti vznesené proti pracovníkům, kteří rozhodovali ve věci samé, ve smyslu §9 a 12 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Soud vytkl vady předloženého spisu spočívající v jeho neúplnosti a nepřehlednosti. Zvláštní pozornost věnoval i okruhu oprávněných osob, resp. jejich nejasnému vymezení ze strany PÚmB, na základě současného použití §9 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., protože pro to nejsou v souzené věci procesní podmínky. Dále uvedl, že v rámci své kasační pravomoci zrušil napadené rozhodnutí v důsledku neúplného dokazování, chyb v logickém vyvozování závěrů z provedených důkazů a vadného procesního postupu, jako rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků k podané ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení k námitce "průtahů řízení" uvedl, že se jedná o komplikovanou restituční kauzu, v níž v postavení navrhovatelů střídavě vystupovala stěžovatelka a tři další účastníci řízení v rovném postavení oprávněných osob, kteří mají bydliště ve Velké Británii a USA. V případě podaných opravných prostředků proto musel o místní příslušnosti rozhodnout nejprve Nejvyšší soud České republiky. Tato věc je propojena s dalšími kauzami a nelze v ní izolovaně, bez ohledu na ně rozhodnout. Na rychlost řízení měly vliv jak větší počet oprávněných osob, nutnost doručování do ciziny, vyhlášení konkurzu na jednu z povinných osob a nastoupení konkurzní správkyně na místo účastníka do řízení. Za situace, kdy se jedná o opakované návrhy na zahájení řízení, které jsou vzájemně neoddělitelné, nelze hovořit o průtazích v soudním řízení. Krajský soud uvedl, že předřadil rozhodování v těchto věcech mimo obvyklé pořadí rozhodování, což dokumentoval i početním stavem nevyřízených věcí u tohoto senátu.
K tvrzení stěžovatelky, že soud zrušil pravomocné rozhodnutí správního orgánu, krajský soud uvedl, že za situace, kdy všechny osoby, jež uplatňují restituční nárok, jsou ve stejném postavení v posloupnosti osob oprávněných a restituční nároky spadají na totožný rozsah nemovitostí, by nepřiznání postavení účastníků řízení některým z nich odporovalo zákonnosti. Jestliže bylo předmětem přezkumného řízení nezákonné a zmatečné rozhodnutí, musel si soud určit nulitu tohoto rozhodnutí jako předběžnou otázku a poté tento "pseudoakt" z důvodu právní jistoty zrušit jako celek.
Krajský soud konstatoval, že je u něj v současné době vedeno další řízení ve věci opravných prostředků proti novému správnímu rozhodnutí vydanému po zrušujícím (u Ústavního soudu napadeném) rozsudku Krajského soudu v Brně. V závěru svého vyjádření krajský soud navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
Magistrát města Brna, pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k ní nemá zásadní připomínky. Protože Krajský soud v Brně rozhodoval v této restituční kauze souběžně o několika rozhodnutích PÚmB, byly všechny společné doklady zaslány ke spisu, sp. zn. 29 Ca 317/98 (celkem 309 listů), a další specifické doklady pro konkrétní rozhodnutí byly zasílány s jednotlivými opravnými prostředky. Čitelnost těchto dokladů je však různá a je odvozena od kvality originálů dochovaných v archivech. Námitka proti diktátu, vyslovená právním zástupcem dětí P. K., se jeví PÚmB jako nedůvodná, protože dotčené rozhodnutí bylo vypracováno v souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 259/95 a právními názory Krajského soudu v Brně.
Vedlejší účastníci ve smyslu §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. B.S., T. K. a F. K. ve svém společném písemném stanovisku trvají na svém postavení vedlejších účastníků a možnosti se k tomuto komplikovanému případu vyjádřit. Třebaže je Ústavní soud poučil, že v řízení před ním musí být zastoupeni advokátem, tuto podmínku nesplnili. Jejich "právní poradce mimo území České republiky" V. P., jenž se na Ústavní soud obrátil, své pověření k zastupování řádně nedoložil. Proto Ústavní soud ke stanovisku vedlejších účastníků nemohl přihlédnout.
Ústavní soud se musel primárně vypořádat s námitkou stěžovatelky, že obecný soud zrušil pravomocné rozhodnutí správního orgánu. Připomíná své usnesení III. ÚS 62/95. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu vycházejí zásadně z oprávněnosti přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení, či tu kterou materii.
Ústavní soud také mnohokrát judikoval, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud nejen, že nemůže přehodnocovat dříve provedené důkazy, ale je zcela proti principům ústavního soudnictví, aby nahrazoval nedostatky v dřívějších řízeních či stanovoval další postup orgánům předchozí instance, nebo předem určoval, které skutečnosti, resp. důkazy, mají být provedeny a jaká jim má být stanovena váha. Tímto postupem by mohlo naopak dojít k porušení základních práv a svobod dalších oprávněných osob. Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) je zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečnosti rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé. Případné procesní vady lze jen stěží přezkoumat a napravit jinak než následně ex post, tj. v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, jemuž řízení předcházelo. "Jiný zásah orgánu veřejné moci" proto nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový vadný postup je neoddělitelnou částí celého řízení. Svou povahou a ve svých důsledcích zatěžuje řízení jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Takto se stěžovatelka obsáhle ve své ústavní stížnosti zabývá procesními vadami v řízení před PÚmB, např. nedostatky plných mocí, a dovolává se jejich absolutní neplatnosti a "podivnými okolnostmi, za kterých byly uplatněny nároky vedlejších účastníků". Vzápětí vytýká rozsudku krajského soudu, že tyto skutečnosti přešel bez povšimnutí, ačkoli ten celé rozhodnutí zrušil jako absolutně neplatné.
Stěžovatelka se svou ústavní stížností implicitně domáhá zrušení citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně i ve smyslu §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, protože v řízení o opravném prostředku podle ní dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Z ustanovení čl. 83 Ústavy a §72 zákona č. 182/1993 Sb. plyne, jako předpoklad pro řízení o ústavní stížnosti, zjištění, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sama stěžovatelka protiústavnost napadeného rozhodnutí sice namítá, ale současně se ve jménu zachování jeho ústavnosti domáhá jeho potvrzení, a to přesto, že dle §81 odst. 2 písm. a) a odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., má Ústavní soud pouze kasační pravomoci.
V souzené věci není prima facie splněn ani předpoklad, že v řízení o opravném prostředku došlo ke značným průtahům. Ze spisového materiálu a vyjádření Krajského soudu v Brně vyplývá, že průběh řízení je komplikován řadou objektivních překážek, které toto usnesení specifikuje výše.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §75 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu