ECLI:CZ:US:2001:2.US.395.2000
sp. zn. II. ÚS 395/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. W. K., zastoupeného advokátem Mgr. D. V., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. ČVS:OVJN-128/10-2000, a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. Zt 521/2000-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 29. 6. 2000, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 7. 2001, navrhl zrušení usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. ČVS: OVJN-128/10-2000, kterým byl v trestní věci stěžovatele přibrán znalec z oboru fonografie, zvukové záznamy - autorské právo, k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení, a dále navrhl zrušení usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. Zt 521/2000-60, kterým byla stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení Policie České republiky zamítnuta. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 29. 2. 2000 bylo proti němu vyšetřovatelem Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Jablonci nad Nisou, sděleno obvinění mimo jiné pro podezření ze spáchání trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť znalec byl ustanoven nezákonným způsobem, a dále byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky tím, že znalec nezákonně stanovil obor, v němž má být podán znalecký posudek a v němž přibral ad hoc ustanoveného znalce.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Policie České republiky, Okresní úřad vyšetřování v Jablonci nad Nisou, ve svém vyjádření ze dne 2. 10. 2000 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a lze ji chápat jako akt legální, avšak účelový. V projednávané věci bylo navíc trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, avšak věci zajištěné při domovní prohlídce a následně znalecky posouzeny znalcem jako padělky, byly na vyžádání zaslány k dalšímu opatření policejním orgánům v Berouně, kde je proti stěžovateli vedeno nové trestní stíhání pro stejnou trestní činnost, a právě věci zaslané k dalšímu opatření slouží jako důkaz proti stěžovateli. Okresní státní zastupitelství v Jablonci nad Nisou ve svém vyjádření ze dne 3. 10. 2000 uvedlo, že vyšetřovatel postupoval podle §105 odst. 1 trestního řádu a napadenými rozhodnutími nebyla porušena namítaná základní práva stěžovatele.
Ústavní soud se zaměřil na posouzení otázky, zda lze akceptovat stěžovatelův názor, že usnesení o přibrání znalce a usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky jsou sama o sobě způsobilá k tomu, aby byla podrobena přezkoumání Ústavním soudem. Ústavní soud tento názor nesdílí. Je sice pravda, že proti zamítnutí stížnosti státním zástupcem trestní řád nepřipouští opravný prostředek, aby je však bylo možno kvalifikovat jako zásah do lidských práv, musela by být napadená rozhodnutí spojena s faktickým zásahem do základního práva nebo svobody, který by nebylo možno odstranit jinak (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilky apod.) Až tehdy by ústavní stížnost, po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, mohla přicházet v úvahu.
V posuzované věci je nutno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243 a násl.). V tomto rozhodnutí Ustavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze už napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci je vykládán tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu. Takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností.
V projednané věci nelze usnesení o přibrání znalce ani usnesení o zamítnutí takového usnesení považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval uvedené podmínky. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení trestním třeba považovat, snad až s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí zásadou subsidiarity.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl pro jeho nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Na tento návrh se vztahuje i důvod odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 11. 2001
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu