ECLI:CZ:US:2001:2.US.402.01
sp. zn. II. ÚS 402/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti J. G., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, za účasti účastníků řízení 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6 a vedlejšího účastníka řízení České republiky - Ministerstvo obrany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 19 Co 68/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 10 C 392/98, a návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 6. 2001, která byla k poštovní přepravě podána dne následujícího a Ústavnímu soudu doručena 2. 7. 2001, se pan J. G. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 19 Co 68/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 10 C 392/98. Dle názoru stěžovatele bylo citovanými rozsudky porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť má za to, že jsou v rozporu s čl. 1 a čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 392/98 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Košicích ze dne 7. 2. 1951, sp. zn. Vt 290/50-I., byl stěžovatel ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1951, sp. zn. Pz-278/51, uznán vinným z trestných činů porušení povinnosti strážní služby podle §285 odst. 1, 2, 3 písm. c) trestního zákona, zběhnutí podle §273 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. d) trestního zákona, ohrožení věcných prostředků podle §292 odst. 1 trestního zákona, krádeže podle §247 odst. 1 tr. zákona a pro maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 písm. b) trestního zákona tím, že 1) dne 21. 10. 1950 v Kamenici nad Cirochou jako strážný posádkové věznice se dohodl s vězněm voj. J. K., že společně zběhnou do zahraničí, načež puškou vypáčil mříže cely, aby umožnil jmenovanému útěk do zahraničí, přičemž zlomil pažbu pušky, 2) současně opustil svoje stanoviště v úmyslu zběhnout do zahraničí, při útěku však byl zadržen hlídkou SNB v obci Pístov, okres Jihlava dne 29. 10. 1950, 3) dne 21. 10. 1950 při páčení mříže zlomil pažbu pušky a při útěku zahodil zásobník a masku, 4) koncem října 1950 v Bohuňovicích odcizil ke škodě pana M. 200 Kčs a 5) dne 18. 1. 1951 se dal při zametání sněhu před Vojenskou věznicí v Košicích, kde byl toho času ve vyšetřovací vazbě, na útěk v úmyslu se již nevrátit, byl však asi ve vzdálenosti 4 km od věznice zadržen. Za to mu byl uložen podle trest odnětí svobody v trvání 7 let a trest ztráty čestných práv občanských uvedených v §44 odst. 2 trestního zákona na dobu 5 let. Uložený trest vykonával do 11. 5. 1955, kdy bylo usnesením Krajské prokuratury v Karlových Varech stanoveno, že podle čl. II. odst. 2 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 se mu odpouští z uvedeného trestu odnětí svobody celý doposud nevykonaný trest a stěžovatel byl propuštěn na svobodu.
Usnesením Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, byl stěžovateli podle §5 zákona č. 125/1996 Zb., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému (dále rovněž jen zákon č. 125/1996 Zb.), zrušen celý výrok o trestu a současně bylo upuštěno od uložení jakéhokoliv trestu. Uvedený soud dospěl k závěru, že motivem celého jednání stěžovatele byla neochota zůstat v ČSR a neochota podílet se na plnění povinností a úloh směřujících k udržování státního nedemokratického režimu výlučně vázaného na politickou ideologii. Při realizaci útěku do ciziny nepoužil zjevně nepřiměřené prostředky a nezpůsobil žádný závažnější následek. Proto stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnosti je menší. Jednání stěžovatele dle názoru tohoto soudu směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod nikoliv zjevně nepřiměřenými prostředky. Předmětným jednáním realizoval právo na svobodu pohybu a pobytu, které tehdejší režim v ČSR neumožňoval. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 18. 3. 1998.
Stěžovatel, který je občanem České republiky, dopisem ze dne 12. 6. 1998 uplatnil náhradu za způsobenou škodu. Této žádosti však nebylo ze strany České republiky, zastoupené Ministerstvem obrany - Vojenským úřadem pro právní zastupování, vyhověno z následujících důvodů: Usnesením Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, nebyl zrušen výrok o vině, z čehož lze dovodit, že stěžovatel nebyl plně rehabilitován. Podle §23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 119/1990 Sb.), lze poškozeného odškodnit jen tehdy, bylo-li odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu druhého nebo pátého citovaného zákona a poškozený byl zproštěn obžaloby. Pokud dojde jen k částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí, poskytne se odškodnění jen se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými. Podle §24 odst. 1 citovaného zákona je třeba postupovat při uplatňování nároků podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 58/1969 Sb.). Z §5 a 6 tohoto zákona a konstantní judikatury vyplývá, že u toho, kdo byl v pozdějším řízení uznán vinným, ale trest mu nebyl uložen, považuje se z hlediska náhrady škody neuložení trestu za odsouzení k mírnějšímu trestu jen v tom rozsahu, v jakém původně vykonaný trest odnětí svobody přesahuje horní hranici sazby stanovené trestním zákonem za trestný čin, z něhož byl obžalovaný uznán vinným. Stěžovateli byl za spáchané trestné činy uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce 7 let, ale ve skutečnosti vykonal (včetně započtení vazby) trest odnětí svobody v délce 54 měsíců a 11 dnů. Zbytek uloženého trestu v důsledku udělené amnestie nevykonal. Podle nejpřísnější kvalifikace spáchaných trestních činů je nejvyšší horní hranice trestní sazby u trestného činu zběhnutí podle §273 odst. 1 a 2 trestního zákona až 10 let. Z uvedeného je patrno, že skutečně vykonaný trest odnětí svobody je pod horní hranicí trestní sazby spáchaného trestného činu, a tak stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky k odškodnění za vykonaný trest.
Následně stěžovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 6, na základě které se domáhal na České republice zaplacení náhrady v celkové výši 177.255,- Kč. Tato žaloba však byla zamítnuta rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. V odůvodnění daného rozsudku obvodní soud uvedl, že stěžovatel se domáhá odškodnění podle §23 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 119/1990 Sb., pokud jde pouze o náklady vazby a trestu a nikoliv trestního řízení. Dle daného soudu bylo v řízení prokázáno, že žalobce byl rehabilitován podle zákona Slovenské republiky č. 125/1996 Zb. z důvodu, že jej nebylo možno rehabilitovat podle zákona č. 119/1990 Sb., neboť tento zákon se na trestnou činnost žalobce nevztahuje. Podle §5 zákona č. 125/1996 Zb. se pro účely rehabilitačního řízení použije zákon č. 119/1990 Sb. a podle §6 zákona č. 125/1996 Zb. zmírnění některých křivd upraví zvláštní zákon. V řízení nebylo prokázáno, že by se na jeho případ vztahoval zákon č. 119/1990 Sb., protože jeho trestná činnost nemohla být podle tohoto zákona rehabilitována - §2 citovaného zákona na ní nevztahuje, a proto podle tohoto zákona nemá nárok na odškodnění. Podle §23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. se v celém rozsahu odškodní žalobce v případě zproštění obžaloby v celém rozsahu nebo při zrušení odsuzujícího rozsudku v celém rozsahu. V daném případě však dál zůstal vinen trestnou činností tak, jak byl pravomocně odsouzen. S ohledem na to, že stěžovatelova vina nebyla zmírněna tím, že by některé trestné činy byly vypuštěny, nepřichází v úvahu ani §3 odst. 3 (správně patrně §23 odst. 3) věta druhá citovaného zákona, týkající se částečného odškodnění. Dále obvodní soud uvedl, že stěžovatel byl odškodněn podle zákona č. 125/1996 Zb. platného na území Slovenské republiky, který slouží k morální satisfakci obětí komunismu a nikoliv k jejich odškodnění. To vyplývá i z toho, že tento zákon odkazuje na zákon č. 119/1990 Sb. pouze co do procesní stránky řízení a odškodnění podle §23 zákona č. 119/1990 Sb. nepřipadá v úvahu. Dle názoru obvodního soudu na základě zákona č. 125/1996 Zb. lze pouze rušit či mírnit tresty za trestné činy, na které se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb., avšak sám nemůže zprostit obžaloby nebo rozsudek co do výroku o vině zmírnit a z tohoto důvodu nepřipadá v úvahu odškodnění podle §23 zákona č. 119/1990 Sb.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, avšak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění pak shodně s obvodním soudem uvedl, že nárok žalobce není důvodný. Odškodnění stěžovatele dle zákona č. 119/1990 Sb. nepřichází v úvahu, neboť žalobce nebyl soudní rehabilitace účasten, protože uvedený zákon se na trestné činy, pro které byl odsouzen, nevztahuje a z tohoto důvodu nepřichází ani v úvahu odškodnění dle §23 odst. 3 tohoto zákona. Výroky o trestu byly zrušeny podle zákona č. 125/1996 Zb., jenž nezakotvuje žádný nárok na odškodnění. Odkaz na §5 zákona č. 119/1990 Sb. se týká výlučně otázek procesních. Nelze se ani ztotožnit s názorem, že je nárok žalobce (tj. stěžovatele) založen zákonem č. 58/1969 Sb., neboť předpokladem odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je dle §4 odst. 1 citovaného zákona skutečnost, že pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, bylo pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť rozsudky, kterými byl stěžovatel odsouzen, nebyly zrušeny pro nezákonnost, nýbrž v důsledku rehabilitace žalobce dle slovenského zákona č. 125/1996 Zb. byly zrušeny výroky o trestu, aniž by tedy odsuzující rozsudky byly v přezkumném řízení zrušeny pro nezákonnost, a tak byl vytvořen základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu. Městský soud v Praze dále k odkazu stěžovatele na čl. 36 odst. 3 Listiny uvedl, že dle něj má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, když dle odst. 4 citovaného ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tímto zákonem by s ohledem na datum vydání odsuzujících rozsudků byl právě zákon č. 58/1969 Sb., který však odpovědnost z výše uvedených důvodů nezakládá. S ohledem na to, že neexistuje žádné hmotněprávní ustanovení, které by zakládalo nárok stěžovatele, potvrdil Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí.
Proti v záhlaví uvedeným rozsudkům podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které uvádí, že rozsudek sp. zn. Pz 278/51 ze dne 30. 10. 1951 vydal Nejvyšší vojenský soud v Praze, tj. soud se sídlem na území České republiky. Vadnost tohoto rozsudku mohla být prokázána jediným možným způsobem, a to usnesením Vojenského obvodového soudu v Prešově, sp. zn. 1 Nt 368/97 ze dne 25. února 1998. Toto usnesení je na území České republiky platné a účinné na základě čl. 4 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (č. 209/1993 Sb.). Dle názoru stěžovatele jeho právo na odškodnění založené čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy nemůže být eliminováno jakýmikoliv úvahami o dosahu zákonů č. 125/1996 Zb. a č. 119/1990 Sb. Dále stěžovatel uvádí, že usnesením ze dne 25. 2. 1998 o zrušení trestu bylo vydáno na základě zákona č. 125/1996 Zb. a §9 zákona č. 119/1990 Sb., což byl jediný způsob, který přicházel v úvahu, přičemž ke zrušení vadných rozhodnutí došlo z důvodů uvedených v §14 zákona č. 119/1990 Sb. Tento zákon výslovně odkazuje na použití zákona č. 58/1969 Sb. Podle ustanovení §6 odstavce 2 zákona č. 58/1969 Sb. má právo na náhradu škody i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Přitom je zcela lhostejné, podle jakého právního předpisu proběhlo pozdější řízení. Významné je, aby nové rozhodnutí bylo na území České republiky právoplatné. Stěžovatel v tomto ohledu považuje za rozhodující, že vadné rozhodnutí bylo vydáno soudem se sídlem na území České republiky v neprospěch občana České republiky a že tento občan vadnost rozhodnutí prokázal dokumentem, který je v České republice platný. Z tohoto důvodu navrhl zrušení obou rozsudků obecných soudů.
Stěžovatel dále přípisem ze dne 28. 6. 2001, který byl doručen spolu s ústavní stížností, podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. v části vyjádřené slovy "ve výši 2 500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů", §23 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. v části vyjádřené slovy "ve výši 200 Kčs", "ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby" a "ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů", a §23 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb., neboť uvedená ustanovení jsou v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 3 Listiny , a to tím, že částky v citovaných ustanoveních zák. č. 119/1990 Sb. jsou tak nízké, že narušují podstatu a smysl ústavně zaručeného odškodňovacího řízení a odporují důstojnému zacházení s obětmi komunistické perzekuce. Tento svůj závěr odůvodňuje tím, že paušální náhrada ušlého výdělku je stanovena na 2 500 Kč měsíčně, ale minimální mzda v České republice je nyní 5 000 Kč, paušální náhrada nákladů trestního řízení je stanovena na 200 Kč, ale v navrhovatelově případě by náklady činily podle ustanovení §1 písm. c) vyhlášky č. 312/1995 Sb. částku 4 000 Kč, paušální náhrada nákladů vazby je stanovena na 600 Kč měsíčně, ale podle ustanovení §10 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb. činí tato paušální náhrada 1 200 Kč měsíčně, a paušální náhrada nákladů výkonu trestu je stanovena na 150 Kč měsíčně, ale podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb. činí tato paušální náhrada 1 200 Kč měsíčně.
Městský soud v Praze k výzvě Ústavního soudu uvedl, že s ohledem na skutečnost, že stěžovatel napadá výlučně právní názor tohoto soudu, odkazuje plně na odůvodnění napadeného rozsudku. Ministerstvo obrany prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní zastupování sdělilo, že podle jeho názoru nebyly splněny podmínky ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále že stěžovatelem nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákona k ochraně jeho práv poskytuje, a že nejsou splněny ani další podmínky nutné k podání ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 citovaného zákona. Pokud jde o věcné posouzení, tento vedlejší účastník se ztotožnil s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a odkázal na své, k ústavní stížnosti přiložené vyjádření ze dne 16. 12. 1998, č. j. 405-01909-98-15, které bylo zasláno již soudu prvého stupně. Napadený rozsudek považuje za věcně správný. Návrh na zrušení §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. není dle jeho názoru důvodný, neboť umožňuje, aby žadatelům o odškodnění mohly být v některých případech místo v zákoně uvedených paušálních náhrad proplaceny skutečné náklady. Podmínkou je, že o to požádají a důvod a výši požadovaných náhrad i věrohodným způsobem prokáží.
Ústavní soud také požádal o právní stanovisko Ministerstvo spravedlnosti, které oznámilo, že stěžovatel byl již odškodněn ze strany Slovenské republiky, a přiložilo kopii dopisu Ministerstva spravedlnosti SR ze dne 12. 6. 2001, č. 27718/2000-541/11-J, v němž se uvádí, že se v souvislosti se skutečnostmi, které byly shora popsány, stěžovateli podle §23 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 119/1990 Zb., ve znění zákona č. 47/1991 Zb. přiznává odškodnění v částce 145.660,-- Sk.
Ústavní soud tyto skutečnosti sdělil prostřednictvím právního zástupce stěžovateli, který na to reagoval dopisem ze dne 7. 11. 2001, v němž uvedl, že povinnost vyplatit odškodnění leží na České republice, protože pravomocný rozsudek vynesl soud se sídlem na území ČR (Nejvyšší vojenský soud). Vzhledem k přepočtu mezi českou a slovenskou korunou nedosahuje odškodnění ani limitů stanovených v §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., přičemž limity stanovené v roce 1990 jsou vlivem inflace nepřiměřeně nízké. Kromě toho malé odškodnění ze slovenské strany nevylučuje řádné odškodnění od České republiky a neospravedlňuje úvahy obecných soudů vyslovených v napadených rozhodnutích. Z těchto důvodů trvá na podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel ve smyslu §75 odst. 1 citovaného zákona vyčerpal všechny procesní prostředky (dovolání v dané věci nebylo přípustné), se dále zabýval opodstatněností ústavní stížnosti ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumáním skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost vychází z předpokladu, že vadné rozhodnutí bylo vydáno soudem se sídlem na území České republiky v neprospěch stěžovatele jakožto občana České republiky, který prokázal vadnost rozhodnutí usnesením Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97 ze dne 25. 2. 1998, který je v České republice platným a účinným podle čl. 4 mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (publ. pod č. 209/1993 Sb.), a proto mu náleží podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy právo na odškodnění.
Na úvod je třeba uvést, že za dobu trvání společného státu mohla nastat řada případů, kdy v téže věci rozhodovaly postupně jak orgány veřejné moci se sídlem na území nynější České republiky, tak orgány se sídlem na území současné Slovenské republiky. Může proto vyvstat otázka, kterému z těchto států lze dané jednání přičítat, a tedy, který z nich je za jimi vydané, eventuelně vadné právní akty odpovědný. Ve vztahu k danému případu (tj. aniž by bylo třeba se touto problematikou zabývat v celé šíři) lze konstatovat, že dovolává-li se občan ČR odpovědnosti českého státu, na jehož území se soud jako orgán veřejné moci, který vydal druhostupňové rozhodnutí, nacházel, nelze a priori odpovědnost ČR vyloučit. Z tohoto důvodu se lze dále zabývat dalšími aspekty ústavní stížnosti.
Dovolávat se odpovědnosti státu a požadovat náhradu škody nebo - posuzováno z úhlu rehabilitačních předpisů - odčinění způsobené újmy, a to i ve formě přiměřeného hmotného odškodnění, je třeba způsobem stanoveným zákonem (u nezákonných rozhodnutí to přímo uvádí čl. 36 odst. 4 Listiny, avšak toto pravidlo samozřejmě platí i pro případy rehabilitace), přičemž všechny právní předpisy, na které stěžovatel poukazuje, stanovují jako předpoklad úspěšného uplatnění nároků poškozeného, že vadnost předmětného aktu bude deklarována nebo konstituována příslušným orgánem ve stanoveném řízení; zákon č. 119/1993 Sb. byl koncipován tak, že některá rozhodnutí jím byla rušena ex lege (viz §2 a násl. cit. zákona), u dalších pak mohlo dojít k jejich zrušení ve zvláštním přezkumném řízení (§4 a násl. cit. zákona); zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, předpokládal rušení rozhodnutí v řízení podle zákona č. 119/1993 Sb. (viz §6 prvně cit. zákona); obdobně tomu bylo u zákona č. 58/1969 Sb., dle kterého je předpokladem pro uplatnění náhrady škody vydání příslušného rozhodnutí, např. o zproštění obžaloby, o zastavení trestního stíhání, o odsouzení k mírnějšímu trestu (viz §6 cit. zákona).
Proto se Ústavní soud dále zabýval otázkou, zda v daném případě byla tato základní podmínka splněna, přičemž stěžovatel se v tomto ohledu dovolával shora zmíněného usnesení Vojenského obvodového soudu v Prešově, vydaného na základě zákona č. 125/1996 Zb. Dle názoru Ústavního soudu však toto rozhodnutí stěžovatelem stanovenou podmínku nesplňuje. Česká republika je svrchovaným a suverénním státem, na jehož území v zásadě nejsou akty orgánů veřejné moci cizího státu závazné a výjimku z tohoto pravidla může stanovit zákon nebo mezinárodní dohoda. Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, jíž se stěžovatel dovolává, v čl. 4 odst. 1 sice stanovuje, že listiny, které byly vydány nebo ověřeny jednou smluvní stranou a které jsou opatřeny otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby, jsou platné a účinné na území druhé smluvní strany bez dalšího ověření, a že totéž platí i pro opisy a překlady listin, které byly ověřeny, a dále v odst. 2 uvádí, že listiny, které se na území jedné smluvní strany považují za veřejné, mají důkazní moc veřejných listin též na území druhé smluvní strany.
Citované ustanovení zjevně týká pouze listin, nikoliv však rozhodnutí, resp. rozhodnutím pouze přiznává postavení úředních listin, příp. tato mají důkazní moc veřejných listin (srov. §134 o. s. ř.). Oproti tomu pro uznání a výkon některých cizích (slovenských) rozhodnutí, kdy naroveň vnitrostátním rozhodnutím jsou v podstatě stavěna rozhodnutí zahraniční, jsou zakotvena zvláštní pravidla. V případě, že nejsou splněny podmínky pro jejich uznání, resp. se u daného typu uznání mezinárodní smlouvou či zákonem nepředpokládá, pak taková rozhodnutí nemohou zásadně vykazovat účinky rozhodnutí tuzemských (srov. např. §21 odst. 2 trestního zákona).
Závěry výše uvedené je třeba vztáhnout i na daný případ, kdy slovenský soud svým rozhodnutím zruší předmětný protiprávní či jinak vadný akt, jehož vydání lze přičítat rovněž České republice. Je třeba vycházet z toho, že je zcela věcí Slovenské republiky, resp. orgánů veřejné moci, jaká stanoví pravidla pro rušení právních aktů a jakým způsobem tato pravidla budou aplikována, přičemž Česká republika není oprávněna do této sféry jakkoliv zasahovat, což samozřejmě platí i obráceně. Druhou stranou této mince je skutečnost, že Česká republika není oprávněna, jak již bylo výše naznačeno, připustit zasahování do své svrchovanosti ze strany jiného státu. To znamená, že právní vztahy na území ČR nemohou být upravovány a o právních vztazích nemůže být rozhodováno na základě aktů orgánů veřejné moci cizího státu (viz čl. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky), k čemuž by došlo, pokud by české soudy automaticky "uznaly" předmětné rozhodnutí slovenského soudu, týkající se právního aktu českého orgánu (tj. druhostupňového trestního rozsudku vydaného soudem se sídlem na území ČR), jestliže to příslušná právní norma neumožňuje. Na tomto závěru nic nemění, že shodou okolností jsou zmíněná pravidla v obou zemích obdobná (zde má Ústavní soud na mysli z hlediska daného případu relevantní zákon č. 198/1993 Sb. a zákon č. 125/1996 Zb.), popř. že není vyloučena i jejich obdobná aplikace ze strany příslušných orgánů obou států.
Na základě výše uvedeného je třeba považovat rozhodnutí obecných soudů za věcně správná. Bez ohledu na to, který z výše citovaných předpisů by měl být pro účely event. odškodnění nebo náhrady škody aplikován, je vždy nezbytné, aby akt, kterým byla způsobena škoda či spíše - posuzováno z pohledu rehabilitačních předpisů - újma, byl zrušen (v širším smyslu) orgánem veřejné moci České republiky. K tomu však v daném případě nedošlo, a tak obecné soudy nebyly oprávněny uplatňované nároky stěžovateli přiznat.
Jen jako obiter dictum je třeba uvést, že v důsledku rozdělení společného státu vznikají určité diskrepance v právní úpravě, když podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. ve spojení s §7 zákona č. 119/1990 Sb. je v přezkumném řízení příslušným soudem ten, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni, a neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni; žádný z těchto soudů se však v daném případě na území České republiky nenalézá. S ohledem na to, že daná úprava nedoznala změny, je třeba vycházet z toho, že k odpovědnosti ze své jednání se primárně hlásí ten stát, na jehož území sídlil právě prvostupňový soud, když zadostiučinění (i ve formě odškodnění) je nutno hledat v první řadě u tohoto státu. Pokud by však tato cesta selhala, příp. pokud by vyvstaly jiné závažné důvody, což připadá v úvahu i v daném případě, neboť slovenský zákon č. 125/1996 Zb. byl vydán o tři roky později než jeho český protějšek, nebylo dle názoru Ústavního soudu vyloučeno, aby se občan České republiky v zákonem stanovené lhůtě obrátil se na soud se sídlem v České republice. Řešení právních otázek s tím spojených však přesahuje rámec ústavní stížnosti, nehledě na to, že stěžovatel návrh podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. zřejmě nepodal.
Vzhledem k takto vyloženým důvodům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tato skutečnost promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu