ECLI:CZ:US:2001:2.US.404.99
sp. zn. II. ÚS 404/99
Usnesení
II. ÚS 404/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 49 T 12/98, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č. j. 6 To 14/99-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 8. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 49 T 12/98, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č. j. 6 To 14/99-49.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Vrchní soud v Praze provedl dne 28. 6. 1999 veřejné zasedání o odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 49 T 12/98, kterým byl stěžovatel uznán vinným pro majetkovou trestnou činnost a odsouzen podle §247 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěli roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Veřejné zasedání Vrchního soudu v Praze se dne 28. 6. 1999 uskutečnilo za nepřítomnosti stěžovatele, ačkoliv se tento řádně a včas omluvil z důvodů vážného onemocnění a svého osobního slyšení u soudu se prokazatelně domáhal. Vrchní soud v Praze však rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 6. 1999, č. j. 6 To 14/99-49, napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §247 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a pro výkon trestu jej zařadil do věznice s dozorem, když konstatoval, že jediné nesprávné zjištění, neodpovídající zákonnému požadavku zakotvenému v ustanovení §89 odst. 12 trestního zákona, učinil soud prvního stupně při stanovení výše způsobené škody.
II. ÚS 404/99
Podle názoru stěžovatele Vrchní soud v Praze svým postupem porušil čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně v ústavní stížnosti navrhl i zrušení nařízení vlády č. 464/1991 Sb., o stanovení nejnižší měsíční mzdy pro účely trestního zákona v části výše částky rozhodné pro výpočet nejnižší měsíční mzdy. Návrhem, doručeným ústavnímu soudu dne 29. 11. 2000, pak navrhovatel navrhl odklad výkonu napadaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a dále navrhl, aby se Ústavní soud v souladu s ustanovením §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesl, že věc je naléhavá.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 14/99.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2000 uvedl, že stěžovatel byl od počátku trestního řízení aktivně obhajován obhájcem v přípravném řízení, v hlavním líčení a veřejném zasedání, k němuž se nedostavil. Stěžovatel svoji neúčast omluvil onemocněním, senát proto rozhodl o jeho konání v jeho nepřítomnosti. 7 protokolu o veřejném zasedání ze dne 28. 6.1999 plyne, že návrhy na doplnění dokazování nebyly uplatněny a jak z napadeného rozsudku vyplývá, došlo ke změně ve prospěch stěžovatele.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že konáním veřejného zasedání bez jeho přítomnosti došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy. Podle ustanovení §263 odst. 4 trestního řádu, veřejné zasedání lze konat v nepřítomnosti obžalovaného zásadně za předpokladu, že k němu byl včas předvolán, nebo o něm vyrozuměn. V případě, že obžalovaný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, musí být konání veřejného zasedání zásadně osobně přítomen. Výjimkou je situace, kdy výslovně prohlásí, že se účasti vzdává. I v takovém případě však musí být přítomen jeho obhájce, nebot' jde o důvod nutné obhajoby. V jiných případech v tomto ustanovení neuvedených postupuje předseda senátu podle §233 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu. Jak vyplývá z přiloženého soudního spisu Vrchního soudu v Praze, si). zn. 6 To 14/99, na veřejném zasedání konaném dne 28. 6.1999 byl přítomen obhájce stěžovatele, stěžovatel se řádně omluvil a Vrchní soud v Praze postupoval zcela v souladu s ustanovením §263 odst. 4 trestního řádu.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v daném případě porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo shledáno. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
II. ÚS 404/99
Pro odmítnutí ústavní stížnosti nejsou na straně stěžovatele splněny podmínky pro podání návrhu na zrušení nařízení vlády č. 4G4/1991 Sb., o stanovení nejnižší měsíční mzdy, pro účely trestního zákona, návrhu na odklad výkonu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a návrhu ve věci naléhavosti věci (§74, §64 odst. 2 písm d), §79 odst. 2 a §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. 1. 2001
JUDr. Antonín Procházka, předseda senátu