ECLI:CZ:US:2001:2.US.405.2000
sp. zn. II. ÚS 405/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele V. P., zastoupeného advokátem JUDr. E. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2000, čj. 13 To 179/2000-90, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2000, a doplněnou dne 19. 7. 2000 a dne 19. 10. 2000, která i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že odvolací soud tím, že stěžovatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 90 Ústavy, článků 8 odst. 2, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 11 T 47/2000, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 20. 3. 2000, čj. 11 T 47/2000-75, uznal stěžovatele vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Odsoudil ho za to k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu 2,5 let. Dále stěžovateli uložil povinnost k náhradě škody poškozenému. V odůvodnění rozsudku poukázal na podrobnou výpověď poškozeného jako přímý důkaz o vině stěžovatele, jejíž věrohodnost nezpochybňují ani námitky stěžovatele. Navíc výpověď poškozeného v části, popisující způsob jeho poranění koresponduje s výpovědí znalce, učiněnou u hlavního líčení. Znalec sice nevyloučil, že by si poškozený mohl způsobit uvedené zranění sám, zároveň však považoval za nepravděpodobné, že by k jeho zranění mohlo dojít pádem nebo nárazem na ostrý předmět. Výpověď svědka T., který měl poznat hlas stěžovatele na místě konfliktu, soud považoval za skutečnost méně významnou, neboť její věrohodnost je snižována vzdáleností svědka od místa střetu. Výpověď svědka D. hodnotil soud jako bezvýznamnou pro účely trestního řízení. Jednání stěžovatele považoval soud za vyvrcholení vzájemných rozporů mezi stěžovatelem a poškozeným.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Chrudimi podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že pro výrok o jeho vině neexistuje jediný přímý důkaz, neboť výpověď poškozeného je nevěrohodná, rozporná a nelogická. Rovněž výpověď svědka T. považuje za účelovou.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 5. 2000, čj. 13 To 179/2000-90, z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl. Uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho za to k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Uvedeného jednání se stěžovatel dle výroku rozhodnutí dopustil dne 28. 12. 1999 kolem 14.15 hod. mezi obcemi O. a S., kde nejprve slovně a poté fyzicky napadl J. H., kterého bodl loveckým nožem přes oděv do levého podpaží a způsobil mu bodnou ránu v oblasti levé podpažní jamky s bodem šíře 3 cm a hloubkou cca 5 cm, nepronikajícím hrudní stěnou, s nutností chirurgického zákroku a s dobou léčení 1 - 2 týdny. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně za situace, kdy stěžovatel od počátku popíral své zavinění, důvodně vycházel z výpovědi poškozeného jako z přímého důkazu.
Poškozený, vědom si možného postihu za křivou výpověď, opakovaně uváděl, že to byl stěžovatel, jehož velmi dobře zná, kdo mu způsobil zranění. Jeho výpověď je pak potvrzována lékařským nálezem z doby krátce po vzniku zranění, kde i před lékařem poškozený označil stěžovatele za původce svého poranění. Přímá výpověď poškozeného spolu s dalšími důkazy vyvracejí obhajobu stěžovatele. V údajích poškozeného z přípravného řízení o tom, že viděl stěžovatele dalekohledem, a z hlavního líčení o tom, že ho viděl přicházet pouhým okem, odvolací soud neshledal rozpor, neboť je pravděpodobné, že poškozený nejdříve na větší vzdálenost sledoval stěžovatele dalekohledem a poté, kdy se přiblížil, ho poznal pouhým okem. Nepřiznal ani důvodnost tvrzení stěžovatele, že by si poškozený sám způsobil zranění na tak odlehlém místě, když jediný, kdo se zde nacházel, byl stěžovatel, se kterým byl poškozený v nepřátelském vztahu. Rovněž jeho domněnka o tom, že poškozený chtěl napadnout nožem jeho volně pobíhajícího psa a přitom se zranil, je nedůvodná, když nebyla zjištěna žádná okolnost tomu nasvědčující. Důvodnost nepřiznal ani námitce, že poškozený nemohl poznat nůž v ruce stěžovatele. Je všeobecně známo, že tento typ loveckého nože je běžně dostupný a není vyloučeno, že ho myslivec, zasažený touto zbraní, poznal i podle menší části, kterou ruka pachatele nemůže zakrýt. Sám stěžovatel připustil, že má dva nože stejných rozměrů a uvedený den měl pravděpodobně jeden z nich v kapse kabátu.
Odvolací soud se proto ztotožnil se závěry soudu prvého stupně v tom, že provedenými důkazy bylo dostatečně prokázáno, že to byl stěžovatel, kdo způsobil poškozenému zranění. S ohledem na rozsah zranění poškozeného, jak bylo hodnoceno znalcem, odvolací soud shledal, že okresní soud se nedostatečně vypořádal se všemi okolnostmi, když toto jednání kvalifikoval jako pokus těžké újmy na zdraví. Nově stěžovatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k užití mírnější kvalifikace pak musel uložit i nový trest v rámci zákonné sazby.
Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen, že soud při rozhodování o vině stěžovatele správně nevyhodnotil obstarané důkazy, v důsledku čehož vydal věcně nesprávné rozhodnutí. Z provedeného dokazování je zřejmé, že neexistuje jediný přímý důkaz o tom, že by stěžovatel potkal poškozeného v lokalitě B., poté ho dokonce fyzicky napadl nožem a způsobil mu popisované zranění. V celém řízení orgány činné v trestním řízení nezajistily nůž, kterým měl údajné zranění poškozenému způsobit. Žádný nůž stěžovatele nebyl podroben expertize na stopy lidské krve. Policie pořídila fotodokumentaci z místa údajného setkání, na níž jsou zachyceny pouze jedny stopy, vedoucí od zaparkovaného vozu. Tento důkaz nebyl vůbec vyhodnocen. V souladu se smyslem §113 trestního řádu mělo být provedeno ohledání místa činu, z něhož by vyplynuly rozpory výpovědí obžaloby. Tímto nekonáním došlo k porušení řady ustanovení trestního řádu, např. §2 odst. 5, 6, §134 odst. 2 a §138 tr. ř., dále zásady in dubio pro reo dle §2 odst. 2 tr. ř. včetně porušení zásady zákonnosti trestního stíhání ve smyslu §2 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Na dokreslení věci stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy poukazovaly na dřívější rozpory mezi stěžovatelem a poškozeným, nezabývaly se však skutečností, že všechna oznámení poškozeného proti stěžovateli byla neúspěšná. Z toho plyne motiv pro poškozeného, aby jednou provždy svůj spor vyřešil. Poškozený své výpovědi dle přesvědčení stěžovatele měnil v podstatných věcech. V přípravném řízení uvedl, že se podíval dalekohledem, poznal stěžovatele a dokázal popsat jeho oblečení. V řízení před soudem tvrdil, že viděl na vzdálenost 200 až 300 m stěžovatele pouhým okem a ohledně jeho oblečení si nebyl jist. Závažnou trestnou činnost oznámil až při lékařském ošetření, tedy s několikahodinovým zpožděním, a to nikoliv osobně, ale prostřednictvím zdravotní sestry. Je také velmi nepravděpodobné, aby poškozený poznal nůž, kterým mu údajně stěžovatel způsobil zranění. Pokud by měl rukojeť o délce 8 až 10 cm, musela by tato být při popisovaném útoku zcela skryta v dlani. Tento nůž nebyl na místě činu nalezen a je vyloučeno, aby ho stěžovatel vsunul do kapsy, neboť jeho oblečení bylo zajištěno a nebyly na něm shledány žádné stopy od krve. Až po seznámení s obsahem znaleckého posudku poškozený upřesnil, že ho stěžovatel pravou rukou bodl nožem do podpaží na levou stranu těla a tato rána byla vedena obloukem zprava doleva z pohledu útočníka. Také výpověď svědka T. je nevěrohodná a účelová, neboť tento svědek nemohl slyšet na vzdálenost 1.200 m, co se děje na místě samém, a rozeznat hlasy. Dále se obecné soudy nezabývaly tím, zda se na místě činu nenacházela jiná osoba než stěžovatel, a obdobně nebyl řešen problém, že ke zranění poškozeného mohlo dojít nešťastnou náhodou např. při stahování srnčí zvěře. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. 7. 2000 poukázal stěžovatel na obdobný případ, projednávaný před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 441/99. V dalším doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. 10. 2000 pak sám stěžovatel znovu opakuje argumenty použité v předchozích podáních.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Hradci Králové, aby se jako účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 18. 10. 2001 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jež považuje za správné. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelova argumentace zejména zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, poukazuje na údajné rozpory mezi jednotlivými důkazy a zdůrazňuje, že se odvolací soud některými skutečnostmi nezabýval, či se s nimi dostatečným způsobem nevypořádal. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ však v projednávané věci nejde. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 6 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že je způsobilý garantovat úspěch v řízení.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatel ve své stížnosti poukazuje, Ústavní soud uvádí následující:
Stěžovatel tvrdí, že nesprávným procesním postupem obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 a 2 Paktu. Především údajně z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění, když proti stěžovateli neexistuje jediný přímý důkaz. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je na obecných soudech (zvláště na soudu I. stupně), aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Evropský soud se sám domnívá, že neprovedení určitého důkazu samo o sobě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988).
Skutkové a právní závěry soudů obou stupňů byly učiněny v souladu s ust. §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Za situace, kdy stěžovatel své zavinění zcela popíral, soudy při zjišťování skutkového stavu věci správně vycházely především z výpovědi poškozeného, který opakovaně z trestného jednání usvědčoval stěžovatele. Jeho výpovědi, učiněné v přípravném řízení i při hlavním líčení jsou v podstatných rysech shodné, a pokud se je stěžovatel snažil cestou odvolání a nyní i ústavní stížností zpochybnit, s jeho námitkami se obecné soudy řádně vypořádaly. Stěžovatel již v průběhu trestního řízení uváděl možné verze způsobu poranění poškozeného, přičemž vesměs poukazoval na nešťastnou náhodu. V ústavní stížnosti přichází s novou verzí, že ke zranění poškozeného mohlo dojít při stahování ulovené srnčí zvěře. V průběhu řízení ovšem nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by potvrzovaly verze naznačené stěžovatelem. Vyvrací je i výpověď svědka T., který se zdržoval poblíž místa incidentu, a ze směru, kde byl poškozený, slyšel křik. Jeho tvrzení přinejmenším dokazuje, že na místě nebyl poškozený sám. Naopak všechny další skutečnosti, svědčící v neprospěch stěžovatele, zapadají do rámce vytvořeného výpovědí poškozeného. I znalec, který se vyjadřoval ke způsobu a charakteru poranění poškozeného, v závěru svého znaleckého posudku uvedl, že ke vzniku poranění mohlo dojít tak, jak uvedl poškozený, a nepovažoval za pravděpodobné, že by k jeho vzniku došlo nešťastnou náhodou.
Stěžovatel považuje výpověď poškozeného za rozpornou a nelogickou i proto, že trestnou činnost oznámil až s několikahodinovým zpožděním, a to nikoliv osobně, ale prostřednictvím zdravotní sestry. Jeho chování považuje Ústavní soud naopak za logické, neboť za situace, kdy byl zraněn a krvácel, se snažil nejprve vyhledat lékařskou pomoc a požádal zdravotní sestru, aby věc oznámila přítomnému policistovi. Nestalo se tak s několikahodinovým zpožděním, neboť k útoku na jeho osobu došlo kolem 14.15 h a věc byla oznámena na příslušné obvodní oddělení Policie ČR v 15.30 h (viz úřední záznam č. ORCR-981/99 ze dne 28. 12. 1999, č.l. 35 přílohového trestního spisu).
Důvodnou není ani námitka stěžovatele, že nebylo provedeno ohledání místa činu. O opaku svědčí protokoly o ohledání ze dne 28. a 29. 12. 1999, jež byly čteny jako důkazy u hlavního líčení dne 24. 2. 2000. S jejich důkazní hodnotou se soud I.stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Stejně tak byla u hlavního líčení prohlížena fotodokumentace, pořízená v souvislosti s ohledáním místa činu. Soud se s ní opomněl jako s důkazem vypořádat, ale vyplývá z ní, že, ze stejných důvodů jako protokoly o ohledání, je pro účely trestního řízení neupotřebitelná, neboť při prvém ohledání dne 28. 12. 1999 nebyly zjištěny žádné stopy, a druhé ohledání bylo provedeno až následující den, takže zjištěné stopy už evidentně nesouvisely s popsaným skutkem.
Jediné pochybení orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud spatřuje v tom, že nebyly důsledné při opatřování věcného důkazu, a to loveckého nože, kterým bylo způsobeno zranění poškozeného. Z obsahu celého trestního spisu Ústavní soud nezjistil, že by byly ze strany vyšetřovacích orgánů učiněny kroky, vedoucí k opatření tohoto důkazu pro účely dalšího možného kriminalistického zkoumání. Takový postup nevyplývá ani z protokolů o ohledání místa činu ze dne 28. 12. 1999 a 29. 12.1999 (č.l. 41 a 42 trestního spisu) ani z protokolu o vydání věci ze dne 27. 12. 1999 (č.l. 13 trestního spisu). Pokud orgány činné v trestním řízení upustily od opatření takového důkazu např. pro nedostupnost, měly o svém postupu učinit úřední záznam, se kterým by byl stěžovatel seznámen.
Ústavní soud připouští, že této námitce stěžovatele lze přiznat jistou opodstatněnost. Jak již vyslovil v řadě svých nálezů ( např. III. ÚS 61/94, II. ÚS 516/01), tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž obecné soudy nerozhodly, příp. důkazy, jimiž se nezabývaly, zakládají v zásadě nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. To však platí za předpokladu, že se soudy nezabývaly navrženými důkazy, jež byly pro posouzení skutkového stavu podstatné a nenahraditelné, neboť povinností soudů není provádět všechny důkazy, které jsou navrhovány či vyjdou v řízení najevo.
Ústavní soud poukazuje na své vícekrát opakované stanovisko, podle něhož jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" dle čl. 83 Ústavy není další obecnou soudní instancí. Pokud proto stěžovatel nevznesl námitku stran nezajištění loveckého nože a neprovedení jeho expertízy v přípravném řízení v řízení před obecnými soudy, nedává mu citovaný článek 83 Ústavy možnost, aby uplatnil nové námitky cestou ústavní stížnosti. Taková, byť i důvodná námitka není za situace, kdy nebyla uplatněna v trestním řízení, sama o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že v projednávané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy, tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by dané procesní pochybení mělo vliv na řádné odůvodnění rozhodnutí, jeho přezkoumatelnost a přesvědčivost, a že by jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že nesprávným postupem soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 , čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Článek 90 Ústavy, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se nelze uvedeného článku dovolávat. Porušením zásady zákonného stíhání, vyjádřené v čl. 8 odst. 2 Listiny, zřejmě stěžovatel namítá účelovost obvinění. Z této zásady vyplývá, že postup orgánů činných v trestním řízení musí být v souladu s procesními předpisy (trestním řádem) a důvod vedení takového trestního řízení musí mít oporu v hmotně právní úpravě (trestní zákon). Ze spisového materiálu v daném případě nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení při stíhání stěžovatele a vznesení obvinění postupovaly v rozporu s citovanými právními předpisy.
Článek 38 odst. 2 Listiny upravuje obecně práva účastníků v řízení a podmínky vyloučení veřejnosti. Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovateli ve smyslu tohoto článku odepřeno právo zúčastnit se veřejného projednání jeho věci, nebo že by se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Se všemi skutečnostmi byli stěžovatel i jeho obhájce řádně seznámeni a mohli k nim zaujímat stanoviska, čehož také plně využívali. Žádné návrhy na doplnění dokazování, se kterými by se orgány činné v trestním řízení nezabývaly, nevznášeli. Článek 40 odst. 2 Listiny a článek 6 odst. 2 Úmluvy zakotvuje zásadu presumpce neviny. Porušení této zásady spatřuje stěžovatel v tom, že soudy uvěřily poškozenému, který vypovídal jako svědek pod přísahou, zatímco stěžovateli se z principu nevěřilo, protože dle názoru soudu může lhát. Ze zásady presumpce neviny upravené také v ust. §2 odst. 2 trestního řádu vyplývá pravidlo, že obviněnému musí být vina prokázána zákonnými prostředky. Z obsahu trestního spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že tuto zásadu obecné soudy porušily. Jen v konstatování důkazní hodnoty výpovědi svědka oproti výpovědi obžalovaného Ústavní soud porušení této zásady nespatřuje.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na obdobný případ, který byl Ústavním soudem projednáván pod sp. zn. II. ÚS 441/99. Při řešení označené věci Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když obecný soud neodstranil pochybnosti o skutkovém stavu věci zákonným postupem. Jeden z klíčových důkazů neprovedl důsledně, jiné důkazy navržené stěžovatelem, účelově odmítl, další důkazy hodnotil svévolně a důkaz závažnější nahradil důkazem méně závažným. Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci se dopustil obecný soud celé řady procesních pochybení, která měla vliv na správnost a zákonnost procesu. Žádná taková podstatná pochybení Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že postupem odvolacího soudu byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že soudní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu