ECLI:CZ:US:2001:2.US.406.01
sp. zn. II. ÚS 406/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. K. K., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 2. 2001, č.j. 40 Co 655/2000-130, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2000, č.j. 15 Nc 20/99-93, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 2. 2001, č.j. 40 Co 655/2000-130, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2000, č.j. 15 Nc 20/99-93, mimo jiné v I. bodě výroku, kterým byly nezletilé děti stěžovatele svěřeny do výchovy matky. Obě rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel svou ústavní stížností, ve které tvrdí, že jimi došlo k porušení obecně závazné právní úpravy a zároveň Listiny základních práv a svobod, aniž blíže konkretizoval, v čem její porušení ve svůj neprospěch spatřuje. Předmětem řízení byl návrh matky na úpravu poměrů k nezletilým dětem podle §26 zákona o rodině před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů. Stěžovatel požadoval, aby děti byly svěřeny do společné péče. Obecné soudy však dospěly k jinému závěru.
Stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost byla však podána včas. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Sám stěžovatel prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci nepředložil. Ústavní soud uvádí, že nezjistil pochybení, které by vedlo k porušení ústavně zaručených práv. K tomu je třeba poznamenat, že obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Podstatou jeho námitek je, že v daném případě nebylo vyloučeno rozhodnout i tak, že děti budou svěřeny do společné výchovy, případně do střídavé výchovy. Je tak zjevné, že v tomto ohledu jde jeho argumentace mimo oblast ústavně zaručených základních práv a svobod a jeho návrh je proto zjevně neopodstatněný. To, že obecné soudy došly k závěru, že navrhovaná forma výchovy dětí by byla v rozporu s jejich zájmem, je zcela v kompetenci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tyto jejich závěry přehodnocovat. To platí i pro navrhovaný důkaz novým znaleckým posudkem, když odvolací soud dospěl ústavně konformním postupem k závěru, že již za současného stavu dokazování bylo možno dospět k závěru, který vede k rozhodnutí o svěření dětí do výchovy matce. To, že stěžovatel v řízení neuspěl, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu