ECLI:CZ:US:2001:2.US.413.2000
sp. zn. II. ÚS 413/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. S. P., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2000, č.j. 20 Co 649/99-111, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 1999, č.j. 31 C 72/94-106, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2000, č.j. 20 Co 649/99-111. Tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 1999, č.j. 31 C 72/94-106, kterým bylo zastaveno řízení o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem školské státní správy ve výši 2.276.926,- Kč. Podle stěžovatele, který je zřizovatelem soukromé školy Obchodní akademie, mu byla způsobena tato škoda proto, že nebylo respektováno nařízení vlády ČR č. 379/1990 Sb., o poskytování dotací soukromým školám. Soud nedbal zákonem stanoveného postupu, nerespektoval procesní předpisy a jednal v rozporu s čl. 36 a následujícími Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Soudy opakovaně přehlížely námitku stěžovatele, že soukromá škola, které je zřizovatelem, není ve vztahu k žalovanému vedlejšímu účastníku řízení v roli podřízeného, a ten proto stěžovatele interními pokyny krátil na jeho nároku na dotaci.
Ústavní soud si vyžádal soudní spis 31 C 72/94 a vyjádření obou obecných soudů, které shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že byly dány podmínky pro zastavení řízení, neboť stěžovatel k výzvě soudu svoji žalobu nedoplnil. Předseda senátu Městského soudu v Praze JUDr. P. H. dále zdůraznil, že předmětem řízení před obecnými soudy nebyl nárok, který by byl realizací některého ze základních lidských práv. Stěžovatel se opět domáhá vyplacení dotace (kde není dána pravomoc soudu), ačkoli argumentuje nárokem na náhradu škody. Návrh je nepřípustný, neboť nebylo využito dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Není též jasné, jaká újma vznikla stěžovateli jako fyzické osobě. Právo na řádný proces nebylo porušeno, jak plyne z odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, uvedlo, že řízení bylo podle jeho názoru vedeno řádně. Stěžovatel nedoložil výši škody, ani neprokázal příčinnou souvislost mezi údajnou škodou a nesprávným úředním postupem. Stěžovatel nárok na 100% dotace od státu neměl, neboť to právní předpis nestanovil. Konkrétní výše dotace byla v kompetenci školských úřadů. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Na základě ústavní stížnosti, vyžádaného spisového materiálu a vyjádření účastníků, byla ústavní stížnost posouzena jako návrh, který je nepřípustný. Podmínkou podání ústavní stížnosti je, že se jí napadá rozhodnutí, které zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele samotného a tento stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z obsahu rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud zastavil řízení, když tvrdil, že nemá pravomoc o takto formulovaném návrhu stěžovatele rozhodnout, neboť je zřejmé, že "žalobce nesprávně chápe samotný obsah pojmu škody, kterou setrvale ztotožňuje s neposkytnutou dotací, k rozhodování o níž chybí soudu pravomoc." Stěžovatel tak měl zákonný nárok na podání dovolání, neboť byl dán dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. ve znění platném v době rozhodování. Jeho prostřednictvím mohl uplatnit své námitky proti rozhodnutím obou obecných soudů, kterými bylo zastaveno řízení o jeho žalobě. Této možnosti však stěžovatel nevyužil.
V takovém případě již nebylo třeba zabývat se dalšími okolnostmi případu jako je ústavní základ nároku na dotaci, namítaná zjevná neoprávněnost navrhovatele k podání ústavní stížnosti a povaha vzniklé újmy. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2001
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR