ECLI:CZ:US:2001:2.US.422.99
sp. zn. II. ÚS 422/99
Usnesení
II. ÚS 422/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. L. O., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 1999, sp. zn. 44 To 780/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 25. 8. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 26. 8. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti shora označenému usnesení, kterým Městský soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. 1 Nt 279/99, jímž byl stěžovatel z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 trestního řádu vzat do vazby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudy při rozhodování o vazbě nevycházely ze žádných konkrétních zjištěných skutečností, které by odůvodňovaly závěr, že se stěžovatel dopustil jednání uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu. Veškeré závěry soudů jsou podle názoru stěžovatele založeny na hypotézách a ničím konkrétně nepodložených úvahách. Stěžovatel uvedl, že žádným svým skutkem nezavdal jakoukoliv příčinu k obavě, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat, nebo že by mohl mařit vyšetřování ovlivňováním svědků. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavních práv zakotvených v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 Nt 279/99.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Stěžovatel byl vzat do vazby zákonným soudcem a to poté, kdy mu bylo řádně sděleno obvinění a k věci byl soudcem vyslechnut. Ve věci nedošlo k žádným neodůvodněným průtahům, právo na obhajobu stěžovatele bylo plně
II. ÚS 422/99
respektováno. Ústavní stížnost je podle názoru městského soudu koncipována spíše jako návrh na přezkoumání důvodů vazby v tomto konkrétním případě.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními.
Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které Městský soud v Praze přijal. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Princip zákazu libovůle v rozhodování má nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jeho porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici lze uzavřít, že uvedený princip v dosavadním průběhu trestního řízení porušen nebyl.
Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí. Není v pravomoci ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišt'ované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody ke vzetí do vazby. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu