ECLI:CZ:US:2001:2.US.425.2000
sp. zn. II. ÚS 425/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti O. H., zastoupené Mgr. P. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2000, č.j. 7 Co 898/2000-73, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 20. 12. 1999, č.j. 4 C 488/99-58, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá rubrikovaný rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 20. 12. 1999, č.j. 4 C 488/99-58. V tomto řízení bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit 4.950,- Kč jako odstupné podle §497 o.z., ačkoli podle uzavřené smlouvy na dodání soupravy nádobí se jednalo o smluvní pokutu podle §544 o.z. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, když došel k závěru, že soud I. stupně vyložil učiněný právní úkon tak, že je třeba jej chápat nejen podle jazykového vyjádření, nýbrž též podle vůle toho, kdo jej učinil (§35 odst. 2 o.z.). Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému plnění závazku. V daném případě si strany sjednaly možnost odstoupit od smlouvy a dohodly majetkovou sankci v závislosti na době, kdy kupující od smlouvy odstoupí. Konstrukce této sankce odpovídá §497 o.z., byť označení je jiné. Slovní ujednání pak jednoznačně svědčí o tom, že si účastníci ujednali odstupné. Proto odvolací soud neuznal námitku stěžovatelky, že se jednalo o neplatnou smlouvu, když nebyla uzavřena určitě a srozumitelně. Stejně tak neshledal nepřiměřenou výši odstupného.
Stěžovatelka se domáhá zrušení rozsudků obecných soudů, když se cítí dotčena na právech zaručených v čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při aplikaci §35 o.z. a §132 o.s.ř. soud vybočil z ústavních mezí, když jeho závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, zejména kupní smlouvou a počátečním tvrzením žalobce. Z kupní smlouvy a původní žaloby plyne, že došlo k ujednání podle §48 odst. 1 o.z., nebyla však sjednána dohoda podle §497 o.z. o odstupném, nýbrž podle §544 o smluvní pokutě. Vůle toho, kdo úkon činí, může být při výkladu relevantní jen tehdy, když není v rozporu s jazykovým projevem, jako v tomto případě. S odvoláním na nález, sp. zn. III. ÚS 166/95, zdůraznila, že jde o skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh, který je shledán zjevně neopodstatněným, odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu obou rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností, zásah do práv stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl. Obecné soudy vyložily význam ustanovení §35 odst. 2, §497 a §544 o.z., což je věc kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jejich výklad přehodnocoval, pokud nejde o výklad, který je současně neústavní. Ústavní soud proto konstatuje, že ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo. Stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal rozsudek soudu I. stupně. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru a osobnímu přesvědčení. Neúspěch ve sporu nemůže poté sám o sobě znamenat zásah do práva na spravedlivý proces. Pokud jde o porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, je třeba uvést, že tato ustanovení jsou především normou kompetenční. Vymezují působnost obecných soudů v oblasti soukromého práva a jejich místo v systému orgánů státní moci a bezprostředně z nich nějaká subjektivní práva pouze jedné strany sporu dovodit nelze. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanovením hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud není soudem další instance a nemůže proto pokračovat v řízení o soukromoprávním sporu. Jeho úkolem je soudní ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a v tomto směru nebylo v napadeném rozsudku shledáno žádné takové extrémní vybočení z pravidel hodnocení důkazů a postupu v řízení na ochranu osobnosti, které by mohlo vést k výjimečnému zásahu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím. Pokud pak jde o nález, sp. zn. III. ÚS 166/95, kterého se stěžovatelka dovolává, je nutno uvést, že v dané věci nebyl takový nedostatek nezbytné návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé, zjištěn. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávané věci takový extrémní nesoulad dán není. Stejně tak je možno dojít k závěrům, které na základě kupní smlouvy vyvodily obecné soudy, když její sporné ustanovení znělo takto:
"V případě zrušení kupní smlouvy kupujícím (storna), je kupující povinen firmě P. D., A. zaplatit smluvní pokutu podle §544 Občanského zákoníku z kupní ceny objednaného zboží a to ve výši: ... nad tři týdny ...50%." Stanoví-li v této souvislosti §35 odst. 2 o.z., že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale "zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem", nelze se ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že existuje extrémní nesoulad mezi důkazy a právními závěry a že žádnou možnou interpretací nelze dospět k závěrům, ke kterým dospěly obecné soudy.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu