ECLI:CZ:US:2001:2.US.426.2000
sp. zn. II. ÚS 426/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů A) P. M. a B) Z. M., obou zastoupených advokátem JUDr. J. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2000, čj. 20 Co 312/99-44, za účasti Krajského soudu, jako účastníka řízení, a 1) J. M. a 2) L. M., obou zastoupených advokátkou JUDr. E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé (v původním řízení žalovaní) v záhlaví uvedené rozhodnutí. Domnívají se, že jím došlo k porušení zásady rovnosti účastníků "zakotvené v čl. 96 odst. 1 Ústavy" a v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení "zejména některých ustanovení Listiny".
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 3 C 101/99, z něhož zjistil následující:
Původní žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi se vedlejší účastníci (v původním řízení žalobci) domáhali rozsudku, dle něhož soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím v 1. patře domu č.p. 340 v ulici S., Hlinsko v Čechách (dále jen "předmětný byt", resp. "předmětný dům"). Navrhovali také, aby soud uložil stěžovatelům povinnost byt vyklidit a vyklizený vedlejším účastníkům předat do 15ti dnů po zajištění náhradního ubytování. V průběhu řízení vzali žalobu částečně zpět, a to v části, jíž požadovali přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Rozsudkem ze dne 28. 7. 1999, čj. 3 C 101/99-18, Okresní soud v Chrudimi řízení o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zastavil. Současně uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný dům a vyklizený jej předat do šesti měsíců od právní moci uvedeného rozsudku vedlejším účastníkům. Podle odůvodnění dali vedlejší účastníci původně stěžovatelům výpověď z nájmu podle §711 odst. 1 písm. a) a c) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."). Soud řízení ohledně přivolení k výpovědi z nájmu zastavil podle ustanovení §96 odst. 1 a 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), neboť vedlejší účastníci vzali žalobu částečně zpět a stěžovatelé se zpětvzetím nevyjádřili nesouhlas. S vyklizením stěžovatelé souhlasili, pouze požadovali přidělení rovnocenného bytu. Soud tedy posuzoval pouze návrh na vyklizení, a to s ohledem na ustanovení §126 odst. 1 o.z., dle něhož má vlastník právo na ochranu proti neoprávněným zásahům a zejména se může domáhat vydání věci, kterou mu jiný neoprávněně zadržuje. Dospěl totiž k závěru, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o nájmu bytu. Taková smlouva může být uzavřena pouze ohledně bytu, tedy bytové jednotky zkolaudované jako byt, a nikoliv jen k jeho části. Soud ovšem z kolaudačního rozhodnutí zjistil, že předmětný dům obsahuje pouze jednu bytovou jednotku o velikosti 5+1. Prostory, jichž se předmětná smlouva týkala, nejsou tedy po právní stránce samostatným bytem. Stěžovatelé užívali byt vedlejších účastníků po právu na základě jejich souhlasu, ovšem pouze do okamžiku, kdy vedlejší účastníci svůj souhlas odvolali. Poté setrvávají v nemovitosti neoprávněně. Vedlejší účastníci se proto jejího vyklizení domáhají právem. Soud současně dospěl k závěru, že povinnost vyklidit byt nelze vázat na přidělení náhradního bytu, a to ani s ohledem na ustanovení §3 o.z. Právě s přihlédnutím k uvedenému ustanovení ovšem soud stanovil lhůtu šesti měsíců k vyklizení.
Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 5. 2000, čj. 20 Co 312/99-44, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení proti rozsudku soudu prvního stupně. V ostatních částech rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zopakoval některé listinné důkazy a se soudem prvního stupně se ztotožnil po stránce skutkové. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno a ani mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nemovitost, jejíhož vyklizení se vedlejší účastníci domáhali, je součástí jejich společného jmění manželů a že stěžovatelé tuto nemovitost užívají. Odvolací soud tedy zjišťoval, zda stěžovatelé mají právem uznaný důvod pro užívání nemovitosti a jaká je povaha smlouvy o nájmu "bytu", kterou účastníci uzavřeli. Připomněl, že byt je samostatným předmětem občanskoprávního vztahu (§118 odst. 2 o.z.) a rozumí se jím soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen. Uvedený soubor místností musí tvořit určitý samostatný celek s uzavíratelným vstupem. Odvolací soud se s ohledem na uvedené vymezení ztotožnil se soudem prvního stupně, dle něhož není předmětem nájemní smlouvy byt, ale pouze jeho část. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem uvedl, že uvedené nečiní smlouvu neplatnou. Podle jeho názoru vznikl nájemní vztah k části bytu a jeho režim se řídí obecnými ustanoveními o nájemní smlouvě (§663 a násl.). Nejde tedy o chráněný nájem podle §685 a násl. o.z. Nájemní smlouvu sjednanou na dobu neurčitou lze zrušit výpovědí s tříměsíční výpovědní lhůtou (§677 odst. 1 a 2 o.z.), což vedlejší účastníci učinili. Uplynutím výpovědní lhůty nájemní vztah mezi nimi a stěžovateli skončil. Stěžovatelé tedy užívají nemovitost vedlejších účastníků bez právního důvodu, jak shodně uvedl soud první instance. Žaloba na ochranu vlastnického práva je tedy důvodná. Odvolací soud se ztotožnil se soudem první instance také, pokud jde o délku lhůty k vyklizení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé projednávanou ústavní stížností. Porušení svých práv spatřují konkrétně ve skutečnosti, že je soud nepoučil o významu zpětvzetí žaloby a naopak údajně poskytl vedlejším účastníkům návod na takový postup, "aby byli ve věci úspěšní". Podle jejich názoru tedy soud nerespektoval ustanovení §5 a §43 o.s.ř.. K tomuto návodu mělo dle jejich vyjádření dojít tím, že soud poučil vedlejší účastníky o možnosti změnit žalobu, čímž dal najevo, že nestane-li se tak, žalobu zamítne. Tím dle jejich názoru "předběžně" vyjádřil svůj názor na projednávanou věc. Soud také údajně porušil ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. Pokud uznal žalobu za důvodnou, měl respektovat petit uvedený v žalobě a nájemní vztah ukončit. Soud tedy návrh účastníků překročil. V této souvislosti odkazují stěžovatelé na nález Ústavního soudu, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, č. 44, str. 371 a násl. (správně sv. 5), zejména na příslušnou část, týkající se zásady dispoziční v občanském soudním řízení. Odvolací soud měl dále pochybit i tím, že posoudil předmět sporu právně odlišně od soudu prvního stupně, ale ve výroku jej potvrdil. Stěžovatelé se domnívají, že za dané situace měl správně rozsudek soudu prvního stupně zrušit a žalobu zamítnout.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejší účastníky řízení, pana J. M. a paní L. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že k ústavní stížnosti nemá co dodat.
Vedlejší účastníci, zastoupení advokátkou JUDr. E. K., ve svém vyjádření navrhli ústavní stížnost zamítnout. Domnívají se, že ze strany soudu nedošlo k jednání, jež by bylo v rozporu s "procesním právem". Stěžovatelé byli řádně poučeni o zpětvzetí žaloby, s nímž souhlasili. Odmítají, že by jim soud prvního stupně poskytoval návod, "jak postupovat, aby byli úspěšní". K částečnému zpětvzetí žaloby došlo poté, co se vedlejší účastníci seznámili se stanoviskem Stavebního úřadu Hlinsko, z něhož vyplynulo, že dům v jejich vlastnictví má pouze jeden byt, a stěžovatelé tedy užívali pouze jeho část.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelů, týkající se porušení poučovací povinnosti soudu. Z připojeného spisu zjistil, že si soud prvého stupně vyžádal od stavebního úřadu v Hlinsku kolaudační rozhodnutí, kterým se povoluje užívání předmětného domu. Uvedené rozhodnutí přečetl jako důkaz při ústním jednání dne 26. 7. 1999, při němž byli účastníci, jak z protokolu vyplývá, obecně poučeni o svých procesních právech. Z obsahu spisu Ústavní soud naopak nezjistil, že by byli vedlejší účastníci jakkoli poučováni o možnosti vzít svou žalobu zpět či ji změnit, jak stěžovatelé v ústavní stížnosti naznačují. Obsah spisu tak nenasvědčuje tvrzení stěžovatelů, že vedlejší účastníci byly poučeni nad míru stanovenou zákonem, či že soudce předběžně vyjadřoval svůj názor na projednávanou věc. V závěrečném návrhu právní zástupce vedlejších účastníků uvedl, že žalobu berou zpět v části, jíž požadovali přivolení k výpovědi z nájmu, a žádají, aby byli stěžovatelé uznáni povinnými vyklidit předmětný dům. Stěžovatelé byli dotázáni, zda proti zastavení řízení mají námitek, se zpětvzetím však nesouhlas nevyjádřili. Ani v tomto postupu Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatelů neshledal. V pravomoci obecného soudu nebylo poučit stěžovatele o tom, jak se ve vzniklé procesní situaci (zpětvzetí žaloby) zachovat. Poučovací povinnost soudu nelze vykládat tak, že by soud mohl účastníky poučovat o hmotném právu, poskytovat jim právní pomoc či návod, jak ve věci dále postupovat. Pokud by obecný soud měl postupovat podle představ stěžovatelů, musel by zjevně překročit meze své zákonné poučovací povinnosti. Jeho postup v projednávaném případě tak nelze kvalifikovat jako opomenutí. Stěžovatelé měli možnost nechat se v řízení zastoupit právním zástupcem, jenž by jim potřebnou právní pomoc poskytl.
Porušení ústavních práv stěžovatelů neshledává Ústavní soud ani ve skutečnosti, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nezamítl žalobu, ačkoli projednávanou věc posoudil právně odlišně od soudu prvního stupně. Především je třeba uvést, že odvolací soud dospěl k shodnému právnímu závěru jako soud prvního stupně. Oba soudy vyhověly žalobě vedlejších účastníků s ohledem na ustanovení §126 o.z. a oba soudy se také shodly, že stěžovatelé obývají předmětný dům bez právního důvodu. Obecné soudy se neshodly pouze v hodnocení nájemní smlouvy mezi účastníky, jež ovšem na konečný výsledek sporu nemělo vliv. Za dané situace tak byl odvolací soud v souladu s §219 o.s.ř. oprávněn rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, neboť je shledal věcně správným.
Ústavní soud připouští, že lze přiznat jistou opodstatněnost těm námitkám stěžovatelů, jimiž vyslovili pochybnosti, zda obecný soud nepřekročil meze návrhového žádání a neporušil ustanovení §153 o.s.ř. Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastníci původně domáhali jednak přivolení k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím v prvním patře domu čp. 340 v ulici S., Hlinsko v Čechách, jednak uložení povinnosti "byt vyklidit a vyklizený předat vedlejším účastníkům do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování". V průběhu jednání před soudem prvního stupně dne 26. 7. 1999 právní zástupce vedlejších účastníků vzal zpět žalobu v části, jíž se domáhali přivolení k výpovědi z nájmu, a dále žádal, aby "žalovaní byli uznáni povinnými vyklidit dům č. 340 ve S. ulici v Hlinsku do 15-ti dnů od právní moci rozsudku". V této fázi bylo návrhové žádání zjevně formálně odlišné, neboť s ohledem na skutečnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení, nebylo již třeba domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ale pouze vyklizení domu (resp. jeho části), a to bez příslušné bytové náhrady. Jak Ústavní soud zjistil, v řízení ovšem nedošlo ke změně návrhu - tedy z původního návrhu na vyklizení "bytu" a jeho předání, jenž by přicházel po částečném zpětvzetí žaloby úvahu - na návrh na vyklizení "domu č. 340 ve S. ulici v Hlinsku", což navrhoval právní zástupce při ústním jednání a což převzaly i oba soudy ve výrocích svých rozhodnutí. Jestliže soudy návrh právního zástupce při ústním jednání považovaly za změnu návrhu, pro což by svědčila skutečnost, že právě tento návrh se objevil ve výrocích jejich rozhodnutí, měly dle názoru Ústavního soudu o přípustnosti této změny návrhu ve smyslu §95 odst. 1 o.s.ř. rozhodnout.
Ústavní soud nicméně poukazuje na skutečnost, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a má tak funkci ve vztahu k obecným soudů odlišnou. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí posuzuje z hlediska dotčení či porušení základních práv a svobod, garantovaných ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a nepřezkoumává je z pohledu jednoduchého práva. V daném případě nedospěl k závěru, že by popsané procesní pochybení, tedy zjištěné porušení jednoduchého práva, mělo odpovídající ústavněprávní rozměr, a že by tedy stěžovatelé byli dotčeni na svých ústavně zaručených právech, včetně práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Přihlédl zejména k tomu, že změna v petitu byla formálního charakteru - vedlejší účastníci nežádali již vyklizení bytu v domě, neboť ten právně neexistoval, ale domu. Po stránce hmotněprávní se naopak oba soudy shodly v tom, že stěžovatelé v domě bydlí bez právního důvodu, a žalobě proto vyhověly. Za dané situace by dle názoru Ústavního soudu bylo důsledné lpění na formální dokonalosti procesu a zrušení napadených rozhodnutí pro shledané porušení jednoduchého práva, jež by přesto evidentně vedlo k vydání nových rozhodnutí, obsahově shodných s rozhodnutími napadenými, ve svých důsledcích nepřiměřeně formalistické a tím i v rozporu s principy právního státu.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj