ECLI:CZ:US:2001:2.US.433.2000
sp. zn. II. ÚS 433/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti L.D., právně zastoupeného JUDr. M. H., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 4. 1999, č. j. 18 C 78/96-117, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2000, č. j. 16 Co 431/2000-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 4. 1999, č. j. 18 C 78/96-117, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2000, č. j. 16 Co 431/2000-138, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 4. 1999, č. j. 18 C 78/96-117, byla stěžovateli (v řízení před obecným soudem prvnímu žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 129.755,60 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 6. 1. 1995 do zaplacení. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2000, č. j. 16 Co 431/2000-138, rozsudek soudu prvního stupně napadený ve výše uvedených výrocích odvoláním stěžovatele potvrdil.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (před obecným soudem první žalovaný) byl vlastníkem nemovitosti zmocněn ke správě domu generální plnou mocí. K dispozici měl jeho účet, ze kterého čerpal peníze na správu domu. Inkasoval též platby od nájemníků, včetně plateb za palivo. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí K. H. (třetí žalovaná) byla uzavřena smlouva o poskytování služeb dle ust. §724 a násl. obč. zák. Tato vedlejší účastnice byla stěžovatelem pověřena správou předmětného domu a výkonem všech povinností vyplývajících z tohoto správcovství, tedy i k objednávání paliva. Vedlejší účastnice K. H. uzavřela jménem stěžovatele ve smyslu ust. §31 obč. zák. kupní smlouvy s vedlejším účastníkem M. V. (žalobcem) na dodávky paliva. M. V. na základě těchto smluv dodal do předmětného domu palivo v celkové hodnotě 129 755,60 Kč, které převzala na žádost stěžovatele vedlejší účastnice V. H. (čtvrtá žalovaná). Faktury za palivo předala K. H. (třetí žalovaná) stěžovateli, který však za palivo nezaplatil. Z výše uvedených zjištění soud dovodil, že první žalovaný (stěžovatel) je povinen žalobci za dodané palivo zaplatit. Žalobu vůči třetí a čtvrté žalované soud zamítl, protože v řízení nebylo prokázáno, že by byl mezi těmito účastníky nějaký smluvní vztah. Vůči druhému žalovanému P. G. soud řízení zastavil dle ust. §96 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jako účastník řízení byl povinen označit důkazy k prokázání svých tvrzení, měl tedy povinnost důkazní, a tuto povinnost unesl, neboť označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatel opakovaně uváděl, že nikdy zboží neobjednával, že faktury jsou vystaveny na jména třetí žalované, když tato byla dále citovanou smlouvou vázána finančním limitem ve výši 5 000,- Kč, a tento zcela svévolně překračovala. Dle stěžovatele měl soud postupovat podle ust. §120 o. s. ř., měl provést potřebné důkazy sám. Obecné soudy vycházely podle stěžovatele pouze z fotokopií dokumentů a z tvrzení čtvrté žalované, jež měla prokázat množství dodaného zboží a nikoliv z originálů listin. Obecnými soudy bylo pak v rozporu s procesním a hmotným právem, uloženo, že stěžovatel je povinen plnit žalobci.
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 18 C 78/96, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6, jakož i vyjádření tohoto soudu, a dále vyjádření Městského soudu v Praze k projednávané věci.
Ve svém vyjádření Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na vydaná rozhodnutí ve věci a jejich odůvodnění. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že nepokládá z ústavně-právního pohledu stížnost za opodstatněnou a navrhl, aby byla jako nepřípustná odmítnuta.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podle ust. §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2, o. s. ř., může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny ( §120 odst. 3 o. s. ř).
Soud především vychází z výsledků účastníky navržených důkazů. Jiné důkazy soud provést může, je-li to třeba a jsou-li mu známy. Soud není povinen po navržených důkazech pátrat.
Účastníci řízení mají ve sporném řízení povinnost tvrzení a povinnost důkazní, resp. s povinností tvrzení je spojena povinnost důkazní, tzn., že ten, kdo tvrdí určité skutečnosti, má povinnost uvést potřebné důkazní prostředky, jimiž se tvrzená skutečnost dokáže. Důsledkem nesplnění důkazní povinnosti, nezjistí-li soud sám rozhodné skutečnosti, je stejná újma účastníka jako při nesplnění povinnosti tvrzení: důkazní břemeno.
V projednávané věci bylo dostatečným způsobem prokázáno, že mezi účastníky došlo k uzavření kupních smluv, na základě kterých M. V. dodal stěžovateli palivo v celkové hodnotě 129 755,60 Kč. Obecný soud správně zjistil skutkový stav věci, a tento skutkový stav odpovídajícím způsobem právně posoudil.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 90 Ústavy nebo čl. 36 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 9. ledna 2001