ECLI:CZ:US:2001:2.US.434.99
sp. zn. II. ÚS 434/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti R. F., zastoupeného JUDr. K. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 19 Co 351/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 1. 9. 1999, doplněnou podáním ze dne 4. 10. 1999, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 19 Co 351/98, s tím, že podle jeho názoru došlo tímto rozsudkem k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy a k porušení čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl v podstatě jako věcně správný potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 1. 1998, č. j. 3 C 214/96-14, tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit navrhovateli (vedlejší účastnici tohoto řízení - P., a. s.) částku 41 000 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1993 do 14. 7. 1994 a s 15 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, přičemž změna rozhodnutí odvolacího soudu spočívala pouze v upřesnění, že i požadovaný 15 % úrok ze žalované částky od 15. 7. 1994 do zaplacení je úrokem z prodlení. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání pak vyhověno nebylo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se pro právního předchůdce vedlejší účastnice řízení vyučil potrubářem a od 1. 7. 1979 u něho pracoval v pracovním poměru . Dne 24. 10. 1984 stěžovatel uzavřel s právním předchůdcem vedlejší účastnice řízení Smlouvu o poskytnutí stabilizačního příspěvku na individuální bytovou výstavbu za podmínek stanovených v §18 vyhl. č. 1/1982 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhl. č. 1/1982 Sb.) ve výši 41 000 Kč. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že dne 13. 11. 1992 dohodou, na základě návrhu zaměstnavatele, a to zejména ze zdravotních důvodů, ukončil svůj pracovní poměr u právního předchůdce vedlejší účastnice řízení. Stěžovatel pak spatřuje porušení ústavnosti v tom, že byl uznán povinným zaplatit částku 41 000 Kč s příslušenstvím přesto, že vyhláška č. 1/1982 Sb. a jí nahrazující vyhláška č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, byly poplatné době, ve které nabyly účinnosti, t. j. v době tzv. nedostatku pracovních sil, v době totality a postup vedlejšího účastníka řízení byl v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel rovněž odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 209/96.
Proti napadenému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2001, č. j. 20 Cdo 2689/99-60, odmítnuto, neboť Nejvyšší soud České republiky posoudil dovolání jako nepřípustné.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 3 C 214/96.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 30. 11. 1999 zcela odkázal na své rozhodnutí a uvedl, že tímto rozhodnutím k porušení Ústavy ani Listiny nedošlo.
Vedlejší účastnice řízení - P., a. s., ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 1999 uvedla, že nesouhlasí s právním názorem stěžovatele a má za to, že napadeným rozsudkem krajského soudu Ústava porušena nebyla. Tento rozsudek je podle názoru vedlejší účastnice řízení zcela v souladu s platnými právními předpisy a s jeho odůvodněním se plně ztotožňuje.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Brně a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zaplacení 41 000 Kč s příslušenstvím věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Pokud se týká námitky stěžovatele, spočívající v nesprávném označení navrhovatele (vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem) v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 19 Co 351/98, tak, že místo P. B., a. s., bylo uvedeno P.D., a. s., Ústavní soud konstatuje, že změnou obchodního jména nedošlo k zániku ve způsobilosti mít práva a povinnosti. Jedná se stále o jednu a tutéž právnickou osobu zapsanou do obchodního rejstříku, kdy změna obchodního jména nemá za následek její zánik a vznik nové společnosti, a která není jako subjekt práva odlišná od původně zapsané společnosti. Změnu obchodního jména účastníka, o které soud nebyl v průběhu řízení stranami sporu zpraven, lze opravit kdykoli i po skončení řízení postupem podle §164 občanského soudního řádu. V uvedené věci je zřejmé, že následnou opravou podle citovaného ustanovení by nedošlo ke změně obsahu rozsudku, neboť je zřejmé, že šlo o jednu a tutéž právnickou osobu. Formální nesprávnost v označení, které se krajský soud dopustil, je přirozeně nežádoucí, a podle názoru Ústavního soudu by k podobným vadám nemělo docházet, avšak tato nesprávnost sama o sobě neústavnost napadeného rozhodnutí pro svou nepatrnost založit nemůže.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal i na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 209/96, v němž Ústavní soud aplikoval, mimo jiné, i ustanovení §575 občanského zákoníku, a kterým byl řešen případ, kdy stěžovatel uzavřel smlouvu o půjčce na složení členského podílu ve stavebním bytovém družstvu v rámci stabilizace pracovníků, přičemž pracovní poměr stěžovatel ukončil dohodou, a to v důsledku snižování stavu pracovníků. K tomu Ústavní soud uvádí, že se zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu v Brně vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 21. 6. 2001, č. j. 20 Cdo 2689/99-60, neboť citovaný nález vycházel z odlišného skutkového stavu. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy totiž neprokázal, že by pracovní poměr byl ukončen dohodou ze zdravotních důvodů a proto nepřichází v úvahu zánik závazku v důsledku následné nemožnosti plnění ve smyslu ustanovení §575 občanského zákoníku. Odkaz na tento nález považuje Ústavní soud proto za zcela účelový a nepřípadný.
Porušení namítaných ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy Ústavní soud rovněž neshledal, neboť stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana a soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedené články Ústavy zaručují právo na to, aby soudy zákonem stanoveným způsobem poskytly ochranu právům za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručují úspěch v soudním sporu.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem odvolacího soudu byly překročeny meze ústavnosti.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu