ECLI:CZ:US:2001:2.US.436.2000
sp. zn. II. ÚS 436/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti společnosti A. spol. s r. o., zastoupené JUDr. R. U., advokátem, za účasti účastníků řízení 1) Vrchního soudu v Praze, 2) Městského soudu v Praze a vedl. účastníka ČESKÝ TELECOM, a. s., Olšanská 5, Praha 3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 Cmo 74/99 ze dne 26. dubna 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2000, sp. zn. 10 Cmo 74/99, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1998, sp. zn. 54 Cm 448/95. Napadeným rozsudkem měla být zasažena jeho ústavní práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 54 Cm 448/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli jakožto žalovanému byla citovaným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze uložena povinnost zaplatit žalobci, společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s., (dále jen "ČESKÝ TELECOM") do tří dnů od právní moci rozsudku částku Kč 12.788.319,30 a jako náhradu nákladů řízení částku ve výši Kč 1.020.415,50. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ČESKÝ TELECOM se stěžovatelem uzavřel dne 13. 5. 1993 komisionářskou smlouvu (ve znění pozdějších dodatků ze dne 1. 10. 1993, 1. 12. 1993, 20. 12. 1992 1. 4. 1994 a 27. 9. 1994), podle které stěžovatel jako komisionář zavázal zařídit vlastním jménem pro společnost ČESKÝ TELECOM a na její účet obchodní záležitost spočívající v prodeji telefonních karet. Na základě této smlouvy byly stěžovateli předány telefonní karty v množství a za ceny, jak je uvedeno v předávacích protokolech. Dne 20. 4. 1995 ČESKÝ TELECOM tuto smlouvu vypověděl. V důsledku toho odpadl právní důvod, na základě jehož stěžovatel držel telefonní karty, které mu byly předány společností ČESKÝ TELECOM. Stěžovateli tak vznikla podle §451 a násl. občanského zákoníku povinnost vydat mu telefonní karty, které od něj převzal a za které mu dosud nepřevedl tržby z jejich prodeje získané. S ohledem na to, že tyto karty stěžovatel již neměl ve svém držení a nemohl je tedy ani vydat, bylo jeho povinností zaplatit společnosti ČESKÝ TELECOM peněžitou náhradu za získané bezdůvodné obohacení. Náhrada byla soudem přiznána ve výši, která odpovídá ceně telefonních karet dle předávacích protokolů potvrzených stěžovatelem a fakturám vystavených společností ČESKÝ TELECOM.
K námitce stěžovatele, že komisionářskou smlouvu nebylo možno vypovědět, neboť byla uzavřena na dobu určitou, soud uvedl, že se nejednalo o ujednání o trvání smlouvy na dobu určitou, nýbrž o rozvazovací podmínku ve smyslu §36 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, na kterou byl vázán zánik komisionářské smlouvy. K tomu soud poznamenal, že doba trvání smlouvy může být určena buď podle kalendáře nebo tak, že je sice jisto, že nastane (určitá skutečnost), není však jisto, kdy. Naproti tomu podmínka je skutečnost, o které jednající neví, zda se splní, zda vůbec někdy nastane. U rozvazovací podmínky je pak na její splnění vázán zánik právního úkonu. V daném případě nebylo v době uzavření smlouvy jisto, kdy žalobce ztratí oprávnění emitovat telefonní karty. Proto je třeba danou smlouvu hodnotit jako smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, kterou bylo možno vypovědět. V tomto případě není možno použít ustanovení §266 odst. 1 obchodního zákoníku. Nelze totiž dovodit úmysl obou účastníků smlouvy uzavřít ji na dobu určitou, neboť společnost ČESKÝ TELECOM evidentně neměla povědomí o tom, jaké časové období bude smlouva pokrývat, když uvedla, že právo emitovat telefonní karty se předpokládá zhruba do roku 2000 až 2002, aniž by vyloučila možnost, že toto právo bude trvat i po takto vymezeném období. Nelze použít ani §266 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť ve smlouvě nebyl použit žádný výraz, který by připouštěl různý výklad a který by vzbuzoval pochybnosti.
K námitce stěžovatele, že společnost ČESKÝ TELECOM, a. s., neprokázala skutečný počet telefonních karet, soud uvedl, že tato byla vznesena teprve až poté, co stěžovatel opakovaně ve svých vyjádřeních k žalobě ze dne 25. 8. 1995 a 28. 2. 1997 učinil nesporným tvrzení společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s., že mu žalobcem byly předány telefonní karty dle předávacích protokolů. Kromě toho stěžovatel v dopise ze dne 31 .12. 1996, který byl adresován soudu, uvedl, že dlužná částka činila zhruba Kč 15.000.000,--, což je ještě více, než bylo žalobou uplatňováno. Z tohoto důvodu soud hodnotil tuto námitku jako účelovou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, přičemž ve své podstatě opakoval námitky uplatněné před soudem prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s právními závěry, které z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil a rozsudek potvrdil. K otázce doby, na kterou předmětná komisionářská smlouva byla uzavřena, uvedl, že doba platnosti nebyla stanovena výslovně, ale byla vázána na podmínku, přičemž splnění této podmínky mohlo nastat před rokem 2000, tak i později. Z tohoto důvodu se nejedná o předčasnou žalobu; od okamžiku ukončení platnosti smlouvy se již nelze žádných ustanovení smlouvy, týkajících se vzájemných práv a povinností smluvních stran, dovolávat. Protože ČESKÝ TELECOM učinil platně výpověď, zanikla všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy a strana, které bylo za platnosti smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí; vzájemné nároky se vypořádají podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Ohledně množství skutečně převzatých telefonních karet soud konstatoval, že provedeným dokazováním bylo skutečné množství prokázáno, přičemž stěžovatel nenavrhl relevantní důkaz, který by mohl tuto prokázanou skutečnost zpochybnit či vyvrátit.
V ústavní stížnosti navrhovatel napadá oba zmíněné rozsudky v tom smyslu, že obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená práva tak, jak jsou označena shora. Své tvrzení zdůvodňuje tím, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s procesními předpisy, konkrétně s §120 občanského soudního řádu, jakož i předpisy hmotněprávními, zejména se jedná o §266 obchodního zákoníku, §451 a §458 odst. 1 a 3 občanského zákoníku. Dle názoru stěžovatele byla komisionářská smlouva uzavřena na dobu určitou, neboť při sjednávání smlouvy jej ČESKÝ TELECOM ujistil, že smlouva se uzavírá na dobu nejméně do roku 2000 a nejvíce do konce roku 2001, kdy podle očekávání dojde ke změně v tom, že budou vydávány karty víceúčelové. Závěr soudu, že se jedná o smlouvu na dobu neurčitou, odporuje ustanovení §266 obchodního zákoníku, podle něhož je třeba projev vůle stran vykládat podle vůle smluvních stran a soud tuto vůli nemůže sám nahrazovat svým výkladem.
V ústavní stížnosti se dále poukazuje na závěr obecných soudů, které uvedly, že stěžovatel v průběhu řízení nezpochybnil údaje o množství a hodnotě karet a že nenavrhl relevantní důkaz k této skutečnosti, přestože soudní spis obsahuje vyjádření stěžovatele ze dne 25. 8. 1995, kde je zmiňována korespondence účastníků z 22. 5. 1995, čj. 90001041/9/80-95 týkající se požadavku na vrácení telefonních karet v množství 22000 ks a hodnotě 2,2 miliony korun; dále na č.l. 7 je uvedeno, že žalobce ve svém dopise ze dne 25. 5. 1995 uznal a započetl pohledávku stěžovatele ve výši 4,088.178,-- Kč; na č.l. 26a je pak založena žádost stěžovatele o odročení ústního jednání, kde se v odstavci 4 uvádí, že dodané telefonní karty byly v nižším rozsahu, než uvádí žalobce; na č.l. 35 - 37 je založeno vyjádření stěžovatele, kde je opět obsažena námitka, že žalobce neprokázal předání karet v tvrzeném rozsahu.
Dále stěžovatel ve svém podání argumentoval tím, že vynakládá značné finanční prostředky na úhradu soudních poplatků i právního zastoupení v řízeních o zaplacení telefonních karet jeho odběrateli a že podle §458 odst. 3 občanského zákoníku má právo na náhradu nutných nákladů, což soudy opomenuly. Současně uvedl, že žádného bezdůvodného obohacení nedosáhl, neboť nedošlo k faktickému přírůstku jeho majetku. Podle komisionářské smlouvy byl žalobce vlastníkem karet, které byly předány stěžovateli, a to až do okamžiku jejich zaplacení konečnými odběrateli. Bezdůvodné obohacení by mohlo vzniknout, pokud by stěžovatel nezaplatil na účet společnosti ČESKÝ TELECOM tržby, které od svých odběratelů za telefonní karty obdržel, což se však nestalo. Když došlo k vypovězení komisionářské smlouvy, měl povinnost vrátit telefonní karty, které měl v tom okamžiku v držení; platby za telefonní karty, které byly odebrány konečnými odběrateli a nebyly jimi zaplaceny, měly být vymáhány na těchto osobách a nikoliv po stěžovateli.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníka řízení Vrchního soudu v Praze, který uvedl, že všechny rozhodné skutečnosti byly provedeným dokazování v řízení před soudem prvního stupně prokázány a právní závěry z nich vyvozené jsou správné. Vrchní soud jakožto soud odvolací, aniž by doplňoval dokazování, proto rozhodnutí potvrdil. V řízení před obecnými soudy dle jeho názoru nedošlo k pochybení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na to, že nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele, navrhuje Vrchní soud ústavní stížnost odmítnout jako neopodstatněnou. Městský soud v Praze jako další účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že plně okazuje na závěry vyvozené a vyjádřené ve svém rozsudku.
Vedlejší účastník, společnost Český Telecom, poukázal na nesrovnalosti v údajích obsažených v ústavní stížnosti. Dále uvedl, že se ztotožňuje aplikací hmotněprávních předpisů na daný případ a že z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem je spatřováno porušení ústavně zaručených práv, neboť podmínky řádného soudního procesu byly splněny. Z těchto důvodů navrhl stížnost zamítnout.
V průběhu řízení před Ústavním soudem, a to po obdržení příslušného soudního spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 Cmo 74/99, který došel spolu s vyjádřením tohoto účastníka řízení, Ústavní soud zkoumal, zda jsou splněny všechny podmínky řízení. Po posouzení uvedeného spisu však Ústavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2000, sp. zn. 10 Cmo 74/99, byl právnímu zástupci stěžovatele, jak vyplynulo z ručně podepsané doručenky i otisku razítka, doručen dne 22. 5. 2000. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů, přičemž tato lhůta začíná (v tomto případě) běžet dnem, kdy bylo rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, doručeno. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula dnem 20. 7. 2000. K tomu je třeba dodat, že pro řízení před Ústavním soudem pro stanovení počátku běhu šedesátidenní zákonné procesní lhůty k podání ústavní stížnosti plyne z textu §72 citovaného zákona jiný režim, než je tomu v řízení podle občanského soudního řádu, dle něhož se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (§57 o.s.ř.).
Ze spisu Ústavního soudu, resp. z předmětného návrhu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 21. 7. 2000, takže zákonná lhůta k podání stížnosti, která uplynula dnem 20. 7. 2000, nebyla dodržena. S ohledem na skutečnost, že byla podána o jeden den později, Ústavní soud ověřil správnost údajů na poště, ovšem se stejným výsledkem.
Z tohoto důvodu nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem. Vzhledem k tomu, že mezitím již bylo ve věci nařízeno ústní jednání, stalo se tak prostřednictvím senátu Ústavního soudu na tomto ústním jednání. Jak již dříve konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 86/96, takový postup je přípustný, neboť i když o odmítnutí ústavní stížnosti podle citovaného ustanovení zásadně rozhoduje soudce zpravodaj, tím spíše tak může učinit senát Ústavního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 14. března 2001