ECLI:CZ:US:2001:2.US.438.2000
sp. zn. II. ÚS 438/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelek 1) L. K., a 2) J. F., obě zastoupeny advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, čj. 28 Cdo 264/2000-94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1999, čj. 20 Co 146/99-85, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 1998, čj. 25 C 200/95-68, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelky se svým podáním domáhají, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nevyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatelek proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1999, čj. 20 Co 146/99-85. Navrhovatelky se také, jak se podává z návrhového žádání, domáhají zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze spolu s rozsudkem soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 1998, čj. 25 C 200/95-68). Podle názoru navrhovatelek došlo k porušení jejich práv tím, že odvolací soud rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním a bez dostatečného odůvodnění. Navrhovatelky také napadají právní závěry odvolacího soudu. Mají za to, že rozhodnutí trpí závažnými procesními chybami. Rozhodnutí dovolacího soudu dle jejich názoru vychází z nesprávného posouzení věci, neboť Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že navrhovatelky nenamítají nepřípustnost dle ustanovení §237 občanského soudní řádu (dále jen "o.s.ř."), když navrhovatelky tak s odkazem na písm. d) citovaného ustanovení ve skutečnosti učinily, neboť dle jejich názoru bylo ve věci již jednou pravomocně rozhodnuto.
Ústavní soud si ve věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 306/94, a spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 200/95, z nichž zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 1994 pod sp. zn. 25 C 145/92 byla zamítnuta žaloba ing. L.K., a navrhovatelek, jíž navrhovali, aby soud uložil žalovanému Obvodnímu bytovému podniku Praha 1 povinnost vydání nemovitosti specifikované v rozsudku. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že L. K. nesplňoval v době podání výzvy k vydání sporné nemovitosti podmínky stanovené zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K odvolání navrhovatelek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 1994, čj. 18 Co 306/94-32, uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že ing. L. K. nebyl občanem ČSFR (resp. ČR), neměl na jejím území trvalý pobyt, a nesplňoval tedy podmínky podle uvedeného zákona. Vzhledem k tomu nemohla být úspěšná ani žaloba navrhovatelek jako jeho dědiček (ing. K. zemřel dne 27. 11. 1991).
Po vydání nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 164/1994 Sb. se navrhovatelky znovu obrátily na soud s návrhem, aby soud nahradil projev vůle žalovaných (nyní Obvodní bytový podnik Praha 1 a obec Praha, Městská část Praha 1) dohodou o vydání nemovitostí jimi specifikovaných, jejíž znění bylo v návrhu uvedeno. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 1. 1997, čj. 25 C 200/95-37, návrh zamítl, neboť se navrhovatelkám nepodařilo v řízení prokázat, že by ve lhůtě stanovené zák. č. 87/1991 Sb. ve znění uvedeného nálezu Ústavního soudu doručily výzvu povinné osobě.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997, čj. 18 Co 380/97-54, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle odůvodnění usnesení došlo v řízení k procesnímu pochybení - soud rozhodl meritorně, aniž by připustil změnu petitu, kterou navrhovatelky navrhly. Soud prvního stupně tak měl rozhodnout o změně petitu, aby bylo nepochybné, co je předmětem řízení, a měl se věcí zabývat i z hlediska ustanovení §159 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., o.s.ř.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 2. 1998 změnu žaloby ve znění v rozhodnutí uvedeném připustil. Následně, rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, čj. 25 C 200/95-68, žalobu zamítl s tím, že se navrhovatelkám nepodařilo v řízení prokázat, že by ve lhůtě stanovené zák. č. 87/1991 Sb. ve znění uvedeného nálezu Ústavního soudu doručily výzvu povinné osobě. Soud se zabýval dle pokynu odvolacího soudu i ustanovením §159 odst. 3 o.s.ř. v projednávaném případě. Dospěl k závěru, že v projednávané věci není dána překážka věci rozsouzené. Vzhledem k tomu, že citovaným nálezem Ústavního soudu došlo ke změně zákonných předpokladů, nelze věc posuzovat jako pravomocně rozsouzenou a skončenou. V opačném případě by nález Ústavního soudu "ztratil jakýkoliv smysl".
Uvedené meritorní rozhodnutí napadly navrhovatelky odvoláním. Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 6. 1999, čj. 20 Co 146/99-85, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. (tj., že oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 uvedeného zákona, pokud je státním občanem ČSFR), platí i v případě, že oprávněná osoba zemře dříve, než mohla svůj restituční nárok uplatnit. V řízení bylo prokázáno, že otec navrhovatelek, ing. L. K., nebyl státním občanem ČR a nesplňoval výše uvedenou podmínku. Odvolací soud proto postupoval jak shora uvedeno, neboť soud prvního stupně postupoval věcně správně, když žalobu, byť z jiných důvodů, zamítl.
Navrhovatelky napadly uvedené rozhodnutí dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř.. Podle jejich názoru již bylo ve věci rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1994, čj. 18 Co 306/94, pravomocně rozhodnuto.
Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 17. 2. 2000, čj. 28 Cdo 264/2000-94, dovolání odmítl, neboť neshledal, že by bylo přípustné podle §237, §238 odst. 1 písm. b) ani podle ustanovení §239 o.s.ř.
K ústavní stížnosti se Nejvyšší soud také jako účastník řízení vyjádřil. K otázce přípustnosti dovolání navrhovatelek podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) v projednávaném případě uvedl, že původní rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. října 1994 pod sp. zn. 18 Co 306/94 nezakládá překážku věci rozsouzené, protože bylo vydáno za odlišného právního stavu (před vydáním nálezu Ústavního soudu České republiky č. 164/1994 Sb.). V projednávaném případě neshledal ani jiné důvody přípustnosti dovolání. Vzhledem k uvedeným mezím daným procesním předpisem se dovolací soud nemohl zabývat hmotněprávními závěry Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, vyjádřenými v napadených rozsudcích.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisovým materiálem. Dospěl k závěru, že v části, kterou ústavní stížnost napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, čj. 28 Cdo 264/2000-94, není důvodná.
Námitka navrhovatelek, dle níž se Nejvyšší soud nezabýval přípustností jejich dovolání z pohledu §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř., není totiž opodstatněná. Z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že se otázkou přípustnosti dovolání zevrubně zabýval. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) ani podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Jedinou zbývající možností mohla v daném případě být přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř., a to za předpokladu, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo jednou z vad taxativně uvedených v tomto ustanovení. Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. přihlíží dovolací soud k uvedeným vadám z úřední povinnosti. Nejvyšší soud tak učinil a dospěl k závěru, že se takové vady nepodávají. Je pravdou, že dovolací soud, patrně omylem, zároveň uvedl, že navrhovatelky zmatečnost ve smyslu §237 odst. 1 ani nenamítaly, a v odůvodnění podrobně pouze vysvětlil, proč není dovolání přípustné podle písm. f) citovaného ustanovení. Skutečností ovšem zůstává, že dovolání ve věci přípustné není a toto ryze formální pochybení nebylo způsobilé vyvolat porušení ústavních práv navrhovatelek.
Podle §237 o.s.ř. odst. 1 písm. d) je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. V projednávaném řízení sice šlo o řízení s týmiž účastníky, ale nešlo o tutéž právní věc, neboť žaloba byla podána za jiného právního stavu, daného citovaným nálezem Ústavního soudu. Opačný výklad by měl za následek, že by osoby, jež se staly oprávněnými až na základě zmíněného nálezu Ústavního soudu, nemohly svůj návrh v nové lhůtě uplatnit, pokud jejich žaloby byly v předchozím řízení zamítnuty pro nedostatek podmínky trvalého pobytu na území republiky, což by ostatně postihlo i navrhovatelky samé.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž jsou napadeny rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1999, čj. 20 Co 146/99-85, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 1998, čj. 25 C 200/95-68, považuje Ústavní soud za návrh pozdně podaný. Z přiloženého spisu bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci navrhovatelek doručen 20. 9. 1999, k témuž datu rozhodnutí odvolacího soudu nabylo též právní moci. Navrhovatelky podaly proti tomuto rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který jej usnesením ze dne 17. 2. 2000, čj. 28 Cdo 264/2000-94, pro nepřípustnost odmítl. Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci navrhovatelek dne 26. 5. 2000. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 22. 7. 2000.
Ústavní soud v několika svých rozhodnutích vyslovil právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C. H. Beck, 1994, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. I. ÚS 22/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 311 a násl.; usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C. H. Beck, 1998, str. 431 a násl.). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno jej považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je navrhovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm a) citovaného zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu