ECLI:CZ:US:2001:2.US.440.2000
sp. zn. II. ÚS 440/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupeného JUDr. P. D., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č. j. 3 Co 48/99-106, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1999, č. j. 35 C 71/96-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 24. 7. 2000, doplněnou podáním ze dne 2. 1. 2001, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1999, č. j. 35 C 71/96-81, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č. j. 3 Co 48/99-106, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zdržení se rušení autorského práva a poskytnutí zadostiučinění formou omluvy a částky 180.000,- Kč. Podle přesvědčení stěžovatele se soudy nezabývaly jeho námitkami a v této souvislosti nehodnotily veškeré důkazy, které byly v těchto řízeních provedeny, a na jejichž podkladě byl zjištěn skutkový stav, a to zejména pokud se jedná o pojem autorského díla. Soudy tak odňaly stěžovateli možnost uplatnit a domáhat se svých práv u nezávislého soudu a porušily jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č. j. 3 Co 48/99-106, podal stěžovatel i dovolání, které bylo usnesením ze dne 14. 9. 2000, č. j. 30 Cdo 1995/2000-134, odmítnuto jako nepřípustné, aniž se dovolací soud zabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků, vyjádření vedlejšího účastníka řízení a spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 35 C 71/96.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 18. 12. 2000 zcela odkázal na obsah spisu a dokazování, která proběhla u tohoto soudu, a ztotožnil se s odůvodněním svého napadeného rozsudku.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 8. 1. 2001 uvedl, že podle jeho názoru nebyla v řízení porušena žádná procesní práva účastníků, tedy ani stěžovatele, byť nebyl proveden jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Bylo totiž na soudu, aby ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 občanského soudního řádu posoudil a rozhodl, zda navrhovaný důkaz provede. Odvolací soud skutečně navrhovaný důkaz neprovedl, avšak v odůvodnění svého rozsudku se vypořádal s tím, proč nebyl tento navrhovaný důkaz proveden. V této souvislosti vrchní soud poukázal i na to, že znalecký posudek tak, jak byl stěžovatelem v průběhu řízení navrhován, byl nadto navrhován k posouzení otázky právní (o charakteru předmětného díla - "díla - jehož obsahem jsou technické popisy, návody k údržbě, seřizování a opravám vozidel Škoda"). I v ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že návrhem na vypracování znaleckého posudku chtěl prokázat svá tvrzení o autorském právu k technickým popisům a návodům k údržbě, seřizováním a opravě vozidel Škoda", a jen v neprovedení tohoto důkazu shledává porušení práva na spravedlivý proces. Vrchní soud má za to, že účastníkům řízení, tedy i stěžovateli, byl dán prostor činit v řízení procesní návrhy, k nim pak soud přihlížel a ve svém rozhodnutí se vypořádal s důvody, pro které je neshledal důvodnými. Z uvedených důvodů proto považuje vrchní soud ústavní stížnost za nedůvodnou.
M. C., jako vedlejší účastník řízení, doručil Ústavnímu soudu obsáhlé neformální vyjádření ze dne 19. 12. 2000, přičemž nesplnil podmínku danou mu ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyl obligatorně právně zastoupen advokátem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu, respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. 1. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu