ECLI:CZ:US:2001:2.US.441.2000
sp. zn. II. ÚS 441/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele B. J., zastoupeného advokátem JUDr. K. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 11. 1999, čj. 10 C 181/99-14, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2000, čj. 10 Co 44/2000-20, za účasti Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou Ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 25. 7. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě. Obecné soudy tím, že zastavily řízení bez možnosti dalších řádných opravných prostředků, zmařily možnost stěžovatele uplatnit vůči žalovaným nárok na náhradu škody, a tím porušily jeho ústavní práva, vyplývající z čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 10 C 181/99, z něhož zjistil následující:
Návrhem ze dne 28. 6. 1999 stěžovatel uplatnil u Okresního soudu v Bruntále svůj nárok na náhradu škody ve výši 5.000.000,- Kč, která mu vznikla v souvislosti se spácháním trestného činu zneuživání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, popřípadě podle §420 odst. 1 nebo §424 obč. zák. Jako žalované označil 1) kpt. JUDr. Z. M., bývalý správní orgán Policie ČR v Bruntále, 2) podprap. J. M., v r. 1996 policejní inspektor DI Policie ČR v Bruntále, 3) kpt. J. Š., v r. 1996 policejní rada OŘDP Severomoravského kraje v Ostravě, a 4) případně další osoby, budou-li při jednání zjištěny. Ke skutkovému ději uvedl, že dne 5. 3. 1996 měl dopravní nehodu, na jejímž vyšetření se podíleli žalovaní pracovníci dopravní policie. Bezdůvodným odebráním řidičského průkazu mu zabránili v řádném podnikání, což vedlo k úpadku jeho firmy. Škodu, která mu tím vznikla, odhaduje minimálně na 5.000.000,- Kč. Závěrem požádal, aby vyčíslenou škodu, kterou způsobili při výkonu svého povolání žalovaní, uhradilo Ministerstvo vnitra ČR. Dne 9. 7. 1999 stěžovatel písemně požádal soud o zjištění adres žalovaných a poskytnutí důkazů. Usnesením ze dne 14. 3. 1999, čj. 10 C 181/99-7, vyzval soud stěžovatele, aby ve lhůtě do 8 dnů od doručení doplnil svůj návrh, který neobsahoval náležitosti uvedené v §79 a §42 odst. 4 o.s.ř., zejména, aby označil účastníky řízení jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm, dále aby vylíčil rozhodující skutečnosti, vyčíslil škodu a označil důkazy, a navrhl soudu, jak má ve věci rozhodnout. Poučil ho o tom, že vymezení práv a povinností musí být formulováno přesně, určitě a srozumitelně, neboť soud je tímto návrhem vázán. Zároveň ho upozornil na následky plynoucí z ust. §43 odst. 2 o.s.ř. Stěžovatel obdržel výzvu soudu dne 30. 7. 1999. Reagoval na ni dne 2. 8. 1999 sdělením, že jeho návrh byl podán včas a se všemi náležitostmi. Usnesením ze dne 18. 11. 1999, čj. 10 C 181/99-14, okresní soud řízení dle §43 odst. 2 o.s.ř. zastavil, když dospěl k závěru, že stěžovatel ve stanovené lhůtě návrh ve smyslu výzvy soudu nedoplnil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvedl, že návrh doplnil dne 9. 7. 1999, kdy zdůvodnil nemožnost zjistit adresy žalovaných. Navrhl, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně, a pokud nevyhoví odvolání, aby vyslovil přípustnost dovolání. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 5. 2000, čj. 10 Co 44/2000-20, usnesení soudu I.stupně potvrdil a návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutkové okolnosti, o něž okresní soud opřel své rozhodnutí, a v plném rozsahu na ně odkázal. K žádosti stěžovatele o pomoc při zjišťování údajů, které jsou potřebné pro doplnění návrhu tak, aby byl řádný ve smyslu §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř., uvedl, že pomoc soudu je zakotvena pouze v ust. §260 o.s.ř., jež se však vztahuje pouze na řízení vykonávací. Protože se stěžovatel obrátil na soud návrhem, který byl neúplný, neboť ani neobsahoval adresy bydliště žalovaných, a teprve v závěru požadoval zaplacení škody po Ministerstvu vnitra, které jako žalovaného neoznačil, a rovněž skutkový děj vylíčil neúplně, bylo přímo povinností soudu I.stupně, aby ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř. vyzval žalobce k doplnění návrhu. Protože tak žalobce neučinil ani v rámci odvolacího řízení, neměl odvolací soud jinou možnost než napadené usnesení potvrdit jako správné. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, neboť nedospěl k závěru, že by se jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Rozhodnutí obou obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Dle jeho názoru obsahoval návrh na zahájení řízení o náhradu škody dostatečné údaje o žalovaných, se kterými přišel do styku pouze služebně a neznal jejich adresy. Protože Okresní státní zastupitelství v Bruntále jeho žádosti o sdělení adres žalovaných nevyhovělo, požádal dne 9. 7. 1999 o sjednání nápravy přímo soud. Okresní soud v Bruntále na jeho žádost reagoval vydáním usnesení, kterým stěžovatele vyzval k odstranění vad podání. Protože hrozilo nebezpečí z prodlení, stěžovatel soudu sdělil, že návrh byl zaslán včas a se všemi náležitostmi. Rovněž žalobní návrh dle jeho názoru označuje důkazy, o něž svá tvrzení opírá. I návrh petitu, ve kterém navrhoval konstatovat, že žalované osoby mu způsobily škodu, kterou ohodnotil částkou 5.000.000,- Kč, považuje za správný. V petitu dal jasně najevo, že i po Ministerstvu vnitra, které neoznačil jako žalovaného, bude uplatňovat výše uvedenou finanční částku. Tuto vadu mohl odstranit kdykoli v průběhu řízení, ať již doplněním návrhu na přibrání dalšího účastníka na straně žalovaných nebo tím, že by se spokojil s konstatováním soudu, že mu škodu způsobili žalovaní. Stěžovatel je proto přesvědčen o tom, že pokud měl původně učiněný návrh jakýmkoliv způsobem doplnit, měl soud požadovat po jeho osobě jako právnímu laikovi konkrétní doplnění návrhu a nikoli pouze bez dalšího citovat příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Měl ho případně poučit o tom, aby se obrátil na kvalifikovaného právníka, který by mu pomohl návrh řádně doplnit. Postupem soudu mělo být zabráněno šetření, kterým by se prokázalo, že postup příslušníků Policie ČR byl nesprávný, čímž došlo k porušení jeho shora uvedených ústavně zaručených práv.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, účastníky řízení Okresní soud v Bruntále a Krajský soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření poukázal na rozhodnutí soudu I. stupně, které jako věcně správné v odvolacím řízení potvrdil.Pouze Ústavní soud může nyní posoudit, zda postupem soudů byla porušena práva stěžovatele, daná mu Ústavou a Listinou.
Okresní soud v Bruntále ve svém vyjádření vyslovil nesouhlas s ústavní stížností. Je přesvědčen, že svým postupem neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Řízení musel zastavit, neboť ve stanovené osmidenní lhůtě nebyly odstraněny vady podání. Stěžovatel mohl poté podat řádný návrh na zahájení řízení, popř. uplatnit své nároky jiným způsobem.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Přísluší mu rozhodovat toliko o porušení základních práv a svobod fyzických a právnických osob, zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Proto se soustředil na otázku, zda nedošlo usneseními obecných soudů napadenými stížností k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 2, 3 Listiny, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
Podle čl. 7 odst. 1 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Citované články Listiny na projednávanou věc prima facie nedopadají a ani sám stěžovatel žádným způsobem nevysvětlil, v čem spatřuje souvislost těchto článků s předmětem ústavní stížnosti.
Podle čl. 36 odst. 2 Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podstatou obou citovaných článků je princip práva na soudní ochranu. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení procesních předpisů, zejména občanského soudního řádu a potažmo i článku 36 Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesplnily svou zákonnou poučovací povinnost, neboť měly po jeho osobě jako právnímu laikovi požadovat konkrétní doplnění a upřesnění návrhu, nikoli pouze citovat příslušné ustanovení občanského soudního řádu. Navíc mu nebyla stanovena lhůta k odstranění vad návrhu. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 10 C 181/99, okresní soud vyzval ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř. stěžovatele k odstranění vad podaného návrhu a poté, když jeho vady nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny, řízení dle §43 odst. 2 o.s.ř. zastavil. Rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné i soud odvolací. Povinnost soudů poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech vyplývá z obecného ustanovení §5 o.s.ř. a je dále rozvedena v ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., podle něhož předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání opravili nebo doplnili. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. V projednávané věci okresní soud svou poučovací povinnost splnil. Písemně stěžovatele upozornil na vady jeho návrhu (nedostatečné označení žalovaných, neúplné vylíčení rozhodujících skutečností a nepřesný žalobní petit). Zároveň obecně uvedl, jak je třeba doplnění provést. Ke sjednání nápravy mu stanovil lhůtu 8 dnů od doručení usnesení a upozornil ho na následky nesplnění výzvy. Stěžovatel proto nemá pravdu, když tvrdí, že mu soud neposkytl žádnou lhůtu. Skutečnost, že soud stěžovatele o jeho povinnosti poučil pouze obecně, nelze podle názoru Ústavního soudu v této konkrétní věci chápat jako porušení povinnosti soudu. Z obsahu výzvy jak byla koncipována okresním soudem, lze dovodit, jak má stěžovatel postupovat, aby jeho návrh splňoval náležitosti stanovené zákonem, a tudíž byl před soudem projednatelný. K samotné poučovací povinnosti soudu pak Ústavní soud uvádí, že má být přiměřená situaci a se zřetelem ke všem okolnostem nemusí jít tak daleko, aby byl navrhovatel ve všech případech doslova informován o tom, jak má přesně postupovat (viz nález sp. zn. I. ÚS 119/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 112).
K námitce stěžovatele, že mu měl být okresní soud nápomocen při zjišťování adres bydliště žalovaných, Ústavní soud uvádí, že žádné ustanovení občanského soudního řádu soudu neukládá povinnost zjišťovat za žalobce údaje, které patří mezi základní náležitosti podání ve smyslu §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř. Taková pomoc soudu je zakotvena pouze v ust. §260 o.s.ř., týká se činnosti soudu před nařízením výkonu rozhodnutí, a na danou věc se tudíž nevztahuje. Rovněž nesplnění údajné povinnosti soudu poučit účastníka o jeho možnosti obrátit se na kvalifikovaného právníka nelze v této konkrétní věci posuzovat jako porušení procesních práv stěžovatele.Žádný zákon soudu neukládá povinnost poučit účastníka o jeho právu na poskytnutí právní služby z řad kvalifikovaných právníků. V podmínkách právního státu soud vystupuje důsledně jako nestranný orgán, který rozhoduje mezi účastníky řízení. Nemůže proto vstupovat do role poradce jednoho z účastníků, neboť by tím jednal v rozporu s ústavními principy nestrannosti soudu a rovnosti zbraní stran.
Bylo proto pouze věcí stěžovatele, aby zvážil, zda by vzhledem ke složitosti případu i učiněné výzvě soudu nebylo na místě požádat o doplnění žaloby, popř. i o zastoupení před soudem kvalifikovaného právníka (vigilantibus iura). Pokud tak neučinil, musel být srozuměn i s případnými následky svého rozhodnutí, o čemž byl soudem poučen. Z okolností případu nevyplynulo, že by stěžovatel nebyl schopen jako účastník samostatně před soudem jednat či že by byly splněny podmínky §30 o.s.ř. pro to, aby mu byl zástupce ustanoven soudem. Nic takového netvrdil ani sám stěžovatel.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s §5 a §43 odst. 1 o.s.ř. a neporušily žádný článek Listiny základních práv a svobod, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu