ECLI:CZ:US:2001:2.US.45.01
sp. zn. II. ÚS 45/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti O., obchodního a výrobního družstva, zastoupeného předsedou představenstva L. V. a členkou představenstva Ing. E. J., právně zastoupeného JUDr. P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.10.2000, čj. 30 Ca172/2000-30 takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 23.1.2001, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou - pozemkového úřadu ze dne 1.6.2000, čj. PÚ 886/00-4180, jímž bylo rozhodnuto, že oprávněný J. M. je vlastníkem domu se stavební parcelou v obci a k.ú. L.
Krajskému soudu stěžovatelka vytýká nesprávné hodnocení důkazů, v jehož důsledku tento soud vydal i nesprávné rozhodnutí. Zejména poukazuje v tomto směru na skutečnost, že soud sice zjistil ze znaleckých posudků, že předmětnou nemovitost tvořila obytná a hospodářská část zemědělské usedlosti, ale nezabýval se otázkou k čemu a jak byly tyto nemovitosti využívány v době před uzavřením kupní smlouvy v roce 1973, neboť podle tvrzení stěžovatelky by musel dospět k závěru, že v objektu před jeho prodejem nebyla provozována pohostinská činnost. V řízení bylo rovněž prokázáno, že zásadní přestavbou došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby, z této skutečnosti však krajský soud nesprávně dovodil, že tím nedošlo ke ztrátě souvislosti restituovaného majetku s předmětem zemědělské výroby.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že k datu podání ústavní stížnosti sloužila nemovitost jako motorest a nikterak neslouží k zajištění zemědělské výroby ani přímo ani zprostředkovaně. Hodnota nemovitosti k datu uplatněného restitučního nároku činila podle znaleckého posudku částku 2.168.278,-Kč, což s ohledem na výši kupní ceny k datu prodeje (328.852,-Kčs) podle tvrzení stěžovatelky opravňuje k závěru, že z hlediska občanskoprávního došlo ke vzniku nové stavby a nikoli, jak prý nesprávně dovozuje krajský soud, k pouhému zhodnocení stavby.
Je prý tedy zcela opodstatněné aplikovat na daný případ blokační ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě s tím závěrem, že předmětné nemovitosti neměly být oprávněné osobě vydány. Jestliže však krajský soud, vycházeje z těchto skutkových zjištění dospěl k jinému právnímu názoru, porušil prý, jak uvádí navrhovatelka, zákonnost a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.10.2000, čj. 30 Ca 172/2000-30, se zjišťuje, že rozhodnutí Okresního úřadu Rychnov nad Kněžnou (pozemkového úřadu) ze dne 1.6.2000, čj. PÚ 886/00-4180 Ru, bylo podle ust. §250g odst. 2 o.s.ř. potvrzeno.
Krajský soud v řízení podle části páté, hlavy třetí o.s.ř. přezkoumal opravný prostředek proti shora označenému rozhodnutí pozemkového úřadu, který rozhodl, že oprávněný J. M. je vlastníkem domu se stavební parcelou v obci a kat. území L. Předmětné nemovitosti přešly v roce 1973 do vlastnictví J., právního předchůdce povinné osoby - O., ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k) zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o půdě), když tento restituční titul byl předmětem řízení před Krajským soudem v Hradci Králové v souvislosti s jeho rozsudkem ze dne 19.11.1999, čj. 30 Ca 150/99-32. Vázán právním názorem přezkumného soudu se pozemkový úřad zabýval otázkou, zda v dané restituční věci existují předpoklady pro použití ust. §11 odst. 4 zákona o půdě. Při posouzení vytčeného problému dospěl místně příslušný pozemkový úřad k závěru, že ke ztrátě souvislosti s předmětem zemědělské výroby u dotčených nemovitostí nedošlo, přestože ze znaleckých posudků vyplývá, že došlo k přebudování usedlosti na nemovitost, založenou na jiné účelové funkci. Tato změna účelu a funkčního využití však nemá za následek ztrátu souvislosti s předmětem zemědělské výroby, neboť funkce bydlení vlastníka původní zemědělské usedlosti a jeho rodiny zůstala i nadále zachována. Pod zorným úhlem tohoto zjištění považoval proto pozemkový úřad za bezpředmětné se zabývat otázkou zásadní přestavby z pohledu změn jednotlivých stavebních prvků budovy.
Při výkladu ust. §11 odst. 4 zákona o půdě dospěl přezkumný soud k závěru, že o zásadní přestavbu předmětné nemovitosti půjde tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova.
Při hodnocení provedených důkazů a výsledků řízení před pozemkovým úřadem vyvodil krajský soud tyto závěry. Předmětná nemovitost, včetně dalších objektů, nyní částečně přebudovaných k jiným účelům a částečně zbouraných, tvořila původní zemědělskou usedlost, kde obytná část sloužila k bydlení rodiny vlastníka usedlosti a k provozování pohostinské činnosti. Tyto funkce jí zůstaly zachovány i nadále, byť v jiné kvalitativní podobě. K zásadní přestavbě budovy z hlediska stavebních předpisů došlo, ve smyslu občanskoprávním však nová budova nevznikla, ale byla pouze zhodnocena. Souvislost předmětné nemovitosti se zemědělskou výrobou však spatřoval krajský soud, na rozdíl od pozemkového úřadu hlavně ve skutečnosti, že k usedlosti dříve přináleželo cca 15 ha zemědělské půdy, které jsou ve vlastnictví stěžovatelky a tyto pozemky tvořily spolu s hospodářskými budovami materiální základ zemědělské výroby. Tím je dána souvislost nemovitosti se zemědělskou výrobou a aplikace ust. §11 odst. 4 zákona o půdě tedy nepřichází v úvahu.
Předmětem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že skutková zjištění jak krajského soudu, tak i příslušného pozemkového úřadu neodpovídají z nich vyvozeným právním závěrům v tom směru, že na předmětnou nemovitost se nevztahuje blokační ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě.
Z pohledu Ústavního soudu je třeba zdůraznit, že ust. §11 odst. 4 zákona o půdě z hlediska jeho interpretace nelze posuzovat odděleně od ostatních ustanovení zákona o půdě, jako je §1 cit. zákona, které stanoví rozsah působnosti tohoto zákona, zejména však ust. §14 a §16 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Lze souhlasit s obecně platným interpretačním pravidlem ust. §11 odst. 4 zákona o půdě v tom smyslu, že k naplnění možnosti aplikace cit. ustanovení je nezbytné splnění obou v něm uvedených podmínek zároveň.
V odůvodnění stížností napadeného rozsudku se krajský soud přiklonil k právnímu závěru uvedenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 18.9.1996, sp. zn. II. ÚS 186/95, když uvedl,"že je nutno respektovat zákonodárce v tom, že nevydání nemovitostí finálně váže pouze na změnu účelu, resp. na neexistenci vlastní či související zemědělské výroby ve vydávané stavbě."
Tento právní názor na výklad a aplikaci cit. ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě v podstatě převzal a dále rozvedl i Nejvyšší soudu ČR, když ve svém rozhodnutí ze dne 16.12.1998, sp..zn. 28 Cdo 290/98, konstatoval, že obytná část bývalé zemědělské usedlosti zpravidla souvisí se zemědělskou výrobou a jejímu vydání nebrání ani zásadní přestavba, jestliže tato část bývalé zemědělské usedlosti je i nadále užívána k bydlení, či může sloužit k ubytování osob činných v zemědělské výrobě.
Shora uvedené právní závěry přezkumného soudu proto podle zjištění Ústavního soudu nevybočují z mezí konstantní judikatury jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu v otázce interpretace a aplikace ust. §11 odst. 4 zákona o půdě, když zjištění týkající se změny původního stavebně technického charakteru stavby (ať již zásadního nebo jiného) se stává v dané případě právně významnou skutečností pouze ve vztahu k otázce míry zhodnocení stavby ve smyslu ust. §14 odst. 2 zákona o půdě.
Nelze souhlasit s odůvodněním ústavní stížnosti, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť navrhovatelce nebylo v uplatnění jejích práv nijak bráněno, a to jak v řízení před správním orgánem, tak i před Krajským soudem v Hradci Králové.
Z hlediska ústavně právního proto shledal senát Ústavního soudu podaný návrh jako zjevně neopodstatněný a ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jej bez přítomnosti účastníků řízení mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 7. března 2001