ECLI:CZ:US:2001:2.US.457.2000
sp. zn. II. ÚS 457/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti PaeDr. M. Š., zastoupené JUDr. H. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.5. 2000, čj. 30 Co 182/2000-149, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené tomuto soudu dne 31.7.2000, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým bylo na základě odvolání stěžovatelky (dříve žalované) rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 6.9.1996, čj. 11 C 1244/95-66, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 25.3.1997, čj. 11 C 1244/95-91, a ze dne 5.9.1997, čj. 11 C 1244/95-102, po zrušení části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6.1998, čj. 30 Co197/98-120, rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2000, čj. 24 Cdo 2474/98-141, byl změněn tak, že stěžovatelka byla uznána povinnou vydat žalobcům každému jednu ideální čtvrtinu nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Nymburce na LV č. 531 pro obec a k.ú. Č., blíže specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku. Dále byl rozsudek soudu I. stupně změněn ve výroku o nákladech řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že byla vlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu, které získala do svého vlastnictví jednak na základě uplatněného restitučního nároku jako osoba oprávněná ve smyslu zák. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále jako dědictví po svém otci E. B.
F. B. (původní žalobce), bratr otce stěžovatelky, uplatnil své požadavky na vydání id. 1/2 nemovitostí až po smrti E. B., protože však v té době nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území republiky, nebyly mu vydány.Teprve po zrušení této podmínky nálezem Ústavního soudu se stal osobou oprávněnou ve smyslu příslušných ust. zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Okresní soud v Nymburce žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna vydat žalobci id. polovinu všech předmětných nemovitostí. Odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně pokud šlo o část parcel, které stěžovatelka zdědila po svém otci a žalobu v této části zamítl. V ostatním potvrdil rozhodnutí soudu první instance.
Na základě dovolání žalobců rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24.6.1998, sp.zn. 24 Cdo 2474/98, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud, vázaný právním závěrem dovolacího soudu, pak žalobě v plném rozsahu vyhověl.
V průběhu řízení, jak uvádí navrhovatelka, zaujaly rozhodující soudy zcela odlišné stanovisko pokud se týká výkladu ust. §13 odst. 2 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud zdůraznil, že ve smyslu shora cit. zákonného ustanovení má povinnost vydat nemovitosti nejen osoba, které byla nemovitost již vydána, ale i osoba, která tyto nemovitosti zdědila. Současně však dovolací soud akceptoval právní názor odvolacího soudu, že při dědění platí obecná zásada, že závazek neexistující v době smrti zůstavitele, nemůže přejít na dědice, ovšem s tou výhradou, že jde o majetkový nárok rozdílný od restitučního nároku, upraveného v zákoně č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
S tímto, podle názoru stěžovatelky, značně extenzivním výkladem ust. §13 odst. 2 zákona o půdě nelze souhlasit, neboť se tak značně rozšiřuje okruh osob povinných vydat nemovitost i na osoby, které nemovitost získaly smluvně nebo děděním, což však neodpovídá znění cit. zákonného ustanovení.
Závěrem návrhu stěžovatelka zdůraznila, že "žádný zákon jí neukládá vydat nemovitosti, které zdědila" a pokud je tak nucena učinit na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.5.2000, čj. 30 Co 182/2000-149, v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2000, čj. 24 Cdo 2474/98-141, jde o porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze se podává, že výrok rozsudku soudu I. stupně ze dne 6.9.1996, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 25.3.1997 a ze dne 5.9.1997, po zrušení části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.6.1998, čj. 30 Co 197/98-120, rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2000, čj. 24 Cdo 2474/98-141, se mění tak, že stěžovatelka je povinna vydat žalobcům každému jednu ideální čtvrtinu nemovitostí zapsaných v kat. nemovitostí u Katastrálního úřadu v Nymburce na LV č. 531 pro obec a k.ú. Č., dále blíže identifikovaných ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu. Rozsudek prvoinstančního soudu se mění i ve výroku o nákladech řízení.
Soudce zpravodaj se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje veškeré podmínky pro její projednání uvedené v ust. §§34, 72 a §75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu ust. §72 odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je možno ústavní stížnost podat za předpokladu splnění konkrétních podmínek, mezi než mimo jiné patří podání návrhu ve stanovené šedesátidenní lhůtě, jejíž počátek počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V návaznosti na cit. zákonné ustanovení ukládá §75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli povinnost vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje s tím, že za takový procesní prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Podle ust. §238 odst. 1 o.s.ř. ( ve znění platném do 31.12. 2000, t. j. před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl: a) změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, b) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti stížností napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo ve smyslu shora cit. ust. §238 odst. 1 o.s.ř. (ve znění platném do 31.12. 2000) přípustné a stěžovatelka proto nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, neboť nevyužila možnosti podat přípustné dovolání, byl soudce zpravodaj nucen ústavní stížnost ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 10. ledna 2001