ECLI:CZ:US:2001:2.US.46.01
sp. zn. II. ÚS 46/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. D. zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2000, č. j. 5 Cmo 560/2000 - 130, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. května 2000, č. j. 10 Cm 155/94 - 120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 24. 1. 2001 ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2000, č. j. 5 Cmo 560/2000 - 130, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. května 2000, č. j. 10 Cm 155/94 - 120, a namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo uvedené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že soud nepřihlédl k podmínkám uvedeným v §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen "občanský soudní řád"), když stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, protože je nemajetný a nemá možnost hradit si adekvátní právní pomoc a ustanovení zástupce je nezbytné k ochraně jeho zájmů, a to zejména za situace, kdy odpůrcem ve sporu ve věci samé je významný peněžní ústav zastoupený advokátem a k ochraně zájmů stěžovatele je tedy nezbytně nutné obdobné a odborné zastoupení. Stěžovatel také v ústavní stížnosti vznáší námitku podjatosti soudce JUDr. P. P. s odůvodněním, že stěžovateli "znemožnil využít jeho ústavního práva na právní pomoc". Podjatost je pak dále podle stěžovatele doložena průtahy v jednání. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Ústavní soud si v této věci vyžádal stanoviska účastníků řízení, vedlejšího účastníka řízení a také spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 10 Cm 155/94.
Za Městský soud v Praze se vyjádřil soudce JUDr. P. P., který konstatuje, že ve sporu jde o posouzení, zda má stěžovatel - žalobce vyčíslit náhradu škody, kterou žalobou požaduje nebo zda postačuje petit žaloby s konstatací, že žalobce má právo na náhradu škody. Dále také uvádí, že je bezpředmětné se vyjadřovat k námitce jeho podjatosti, a to v důsledku zániku Krajského obchodního soudu v Praze a následné reorganizaci a změně rozvrhu práce soudců, přecházejících na Městský soud v Praze. Ve věci, sp zn. 10 Cm 155/94, tak bude dále rozhodovat soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. M. B.
Č., a.s., se ve sdělení ze dne 1. 3. 2001 vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení.
Za Vrchní soud v Praze se vyjádřil předseda senátu JUDr. Z. K., který uvedl, že stížnost nepřináší nic nového a odkazuje na dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v této věci. Ve věci jde podle něj o to, aby žalobce uvedl, jaká škoda z jakého důvodu mu vznikla a vznik škody doložil. Soudem ustanovený právní zástupce by plnil funkci pouhého přenašeče této informace. Podmínky §30 občanského soudního řádu tedy nadále nepovažuje za splněné. K námitce podjatosti uvádí, že v projeveném právním názoru soudce nelze spatřovat podjatost, nejsou-li zde jiné okolnosti, které by, s ohledem na vztah soudce k účastníkům, zástupcům nebo věci samé, zakládaly pochybnost o nestrannosti. Navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět.
Ze spisu Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 1999, č.j. 5 Cmo 111/99 - 111, byl zrušen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998, č.j. 10 Cm 155/94 - 89, a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Zrušeným rozsudkem Krajský obchodní soud v Praze zamítl návrh stěžovatele proti Č., a. s., na zaplacení 144.000,- Kč s příslušenstvím a dále návrh na rozšíření návrhu na nespecifikovanou výši požadované částky. Rozsudek byl zrušen na základě odvolání stěžovatele. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2000, č.j. 5 Cmo 560/2000 - 130, bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. května 2000, č.j. 10 Cm 155/94 - 120, o ustanovení zástupce tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně, pokud jím byla zamítnuta žádost o ustanovení zástupce stěžovateli, se potvrzuje
K meritu věci Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které mu nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů vyjma případu, kdyby došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. V posuzované věci se však o takový případ nejedná a postupem soudu nemohlo být zasaženo do práva uvedeného v čl. 37 odst. 2 Listiny. Napadená rozhodnutí vrchního a krajského soudu nevybočila z mezí ústavně stanovené a zaručené ochrany základních práv a svobod.
Podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu, účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. V odst. 2 je pak uvedeno, že vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odst. 1 zástupce z řad advokátů.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí zcela odpovídají požadavkům na ústavně stanovenou ochranu lidských práv a svobod, když navíc z odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a ostatně i z tvrzení samotného stěžovatele je zřejmé, že v řízení před obecnými soudy byl již zastoupen dvěma advokáty, jejichž zastoupení však ukončil pouze s obecným odůvodněním, že nedostatečně kvalitně zastupovali jeho zájmy, zejména vzhledem ke správnému vyčíslení škody. Stěžovatel dále také ve své stížnosti neuvádí, jestli využil možnosti dané mu ustanoveními §18 odst. 2 a §23 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, když je zřejmé, že podmínky pro jejich použití byly naplněny. Ke stěžovatelem uplatněné námitce podjatosti Ústavní soud pro úplnost uvádí, že není příslušný o této věci rozhodovat a navíc jde o dosud probíhající řízení před obecnými soudy, v rámci kterého má stěžovatel možnost využít zákonem stanovených procesních prostředků k řádné ochraně svých práv.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 3. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu