ECLI:CZ:US:2001:2.US.470.2000
sp. zn. II. ÚS 470/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L. O., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 1. 2000, č. j. 40 Co 476/99-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 7. 8. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 1. 2000, č. j. 40 Co 476/99-163, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 9. 1998, č. j. 10 C 123/95-103, tak, že návrh, aby odpůrci byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání pozemku, specifikovaného ve výroku tohoto rozsudku, eventuálně, aby odpůrci byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 500.000,- Kč, se zamítá.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR tím, že nevyhověly jejímu restitučnímu požadavku. Stěžovatelka současně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu a vychází z nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Stěžovatelka proto proti napadenému rozhodnutí podala i dovolání, které je podle jejího názoru přípustné, s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podáním ze dne 9. 5. 2001 doručil právní zástupce stěžovatelky Ústavnímu soudu usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2001, č. j. 28 Cdo 2356/2000-177, kterým bylo dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku odmítnuto, a to z důvodu, že bylo podáno opožděně.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 8. 2001 uvedl, že nesouhlasí s důvody, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla a v podrobnostech se odvolal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, v rámci kterého se komplexně vypořádal se všemi argumenty, které stěžovatelka přenesla do roviny ústavního pořádku.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, které bylo podle jejího názoru přípustné, avšak toto dovolání podala opožděně. O dovolání tudíž nebylo meritorně rozhodnuto a stěžovatelka pak ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání nenapadla formou doplnění ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda v případě, že by dovolání stěžovatelky bylo podáno včas, byly splněny podmínky příslušných ustanovení občanského soudního řádu v tehdy platném znění pro meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je proto nutno uzavřít, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.
Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 12. 2001
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj