ECLI:CZ:US:2001:2.US.470.98
sp. zn. II. ÚS 470/98
Usnesení
ÚS 470/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1. J.K. a 2. V.K., obou zastoupených advokátem JUDr. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1998, čj. 23 Co 333/98-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1998, čj. 23 Co 333/98-58, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 1. 1998, čj. 5 C 137/97, tak, že se žaloba stěžovatelů na zaplacení částky 49.095,- Kč zamítá. Stěžovatelé uvedli, že se žalobou u Okresního soudu v Příbrami domáhali zaplacení uvedené částky jako smluvní pokuty za včas nezaplacený nájem, když smluvní pokuta byla v nájemní smlouvě dohodnuta ve výši 3 % z neuhrazené částky za každý den prodlení. Podle názoru stěžovatelů Krajský soud v Praze věc nesprávně posoudil po právní stránce a stěžovatelům pak nebyla v napadeném rozhodnutí poskytnuta ochrana jejich vlastnického práva a nebyl naplněn čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti uvedli, že podle jejich názoru se v daném případě jedná o právní názor zásadního významu.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Jak však vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění platném do 1. 1. 2001, je proti
II. ÚS 470/98
takovému rozsudku odvolacího soudu přípustné dovolání. V daném případě nepřichází v úvahu omezení podle odst. 2 písm. a), b) téhož ustanovení, neboť se nejedná o věc, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžním plnění nepřevyšujícím 20.000,Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, ani nejde o věc upravenou zákonem o rodině. Je tedy nepochybné, že právě dovolání je v tomto případě tím posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů, který má na mysli již citované ustanovení zákona o Ústavním soudu.
Podle přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17) se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. 1. 2001) projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
Napadá-li tedy ústavní stížnost rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. 7. 1998, kterým byl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně, není sporu o tom, že se přípustnost dovolání proti tomuto usnesení řídí ustanovením §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění platném do 1. 1. 2001.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 5 C 137/97, a z vyjádření JUDr. V.K. ze dne 16. 5. 2001, stěžovatelé proti napadenému rozhodnutí dovolání nepodali.
Pokud jde o názor stěžovatelů, že v daném případě se jedná o případ podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, totiž že ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, Ústavní soud konstatuje, že tento postup je možný jen zcela výjimečně, v případech zvláštního zřetele hodných, kdy stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele podstatným způsobem. V projednávaném případě tomu však není, neboť stěžovatelé vlastní vinou nepodali dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou s odvoláním na ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti nepožadoval již Ústavní soud odstranění vad plné moci ze dne 6. 11. 1998, spočívajících v neuvedení skutečnosti, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem a v nepřípustné substituční doložce (§31 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 6. 2001
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu