ECLI:CZ:US:2001:2.US.476.2000
sp. zn. II. ÚS 476/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti Mgr. A. F., zastoupeného JUDr. F. S., advokátem, proti postupu Ministerstva životního prostředí, ve spojení s postupem Okresního úřadu v Třebíči - referátu životního prostředí, za účasti Ministerstva životního prostředí a Okresního úřadu v Třebíči - referátu životního prostředí, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Skutková a právní stránka případu spočívá v těchto okolnostech. Stěžovatel je vlastník pozemků v k.ú. P. v Třebíči v lokalitě "U.", která byla územně plánovací dokumentací města Třebíče určena pro výstavbu rodinných domků. Při projednávání konceptu regulačního plánu lokality B7 "U." byly ze strany Okresního úřadu v Třebíči - referátu životního prostředí (dále jen "OkÚ-RŽP") vzneseny připomínky. Podle jeho názoru je jihozápadní část dané lokality z pohledu ochrany přírody a krajiny kolizní, neboť uspořádání rodinných domků bylo nepřijatelné z důvodu negativního zásahu do údolní nivy stávající vodoteče. Stanovisko OkÚ-RŽP uplatnil podle §21 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění s odkazem na §4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle kterého jsou významné krajinné prvky chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří mimo jiné zejména umisťování staveb. Stěžovatel se obrátil na Lesy ČR, s.p., jako správce toku a OkÚ-RŽP s žádostí o zaujetí stanoviska k vodnímu toku na předmětném pozemku. Z odpovědí v podstatě vyplynulo, že se tam vodní tok ve smyslu §31 zákona o vodách nenachází. Dále se obrátil na Ministerstvo životního prostředí s žádostí o výklad pojmu "údolní niva". Bylo mu zasláno sdělení č. 10, podle kterého se tento pojem váže na vodní tok. Ten se ale v předmětné lokalitě nenachází, jak vyplynulo z výše uvedených stanovisek, stejně jako ze stanoviska Českého hydrometeorologického ústavu. Ve smyslu §31 vodního zákona nejsou vodním tokem vodoteče, po nichž voda odtéká po část roku. Proto zde nemůže existovat ani údolní niva vodoteče. To odpovídá i ČSN 736512 bod 86, kde se používá pojem "údolní niva", nikoli "údolní niva vodoteče". OkÚ-RŽP nechal k této otázce zpracovat posudek, ke kterému stěžovatel nebyl přizván. Stěžovatel požadoval provedení skutečného místního šetření, a ne pouhé posouzení, které provedla Agentura ochrany přírody a krajiny pravděpodobně pouze od zeleného stolu.
Protože okolnost, zda se ve smyslu §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nachází významný krajinný prvek, může mít význam v dalších správních řízeních a dotýká se jeho práv a právem chráněných zájmů, požádal OkÚ-RŽP o vydání závazného správního rozhodnutí, zda se zde takový krajinný prvek ve smyslu §3 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny nachází a o určení podmínek, za kterých lze s ohledem na tuto skutečnost provádět v dané lokalitě zásahy. OkÚ-RŽP v této věci dne 29. 3. 2000 odmítl zahájit řízení, proto se stěžovatel obrátil na Ministerstvo životního prostředí, které rovněž odmítlo ve věci jednat a správní řízení zahájit. To dokládá kopie přípisů obou orgánů. Poukázal též na §3 správního řádu, kde se uvádí, že správní orgány jsou povinny chránit zájmy občanů a organizací a postupovat tak, aby tito mohli svá práva nejen hájit, ale také aby mohli uplatnit své návrhy s tím, že se správním orgánům dokonce výslovně ukládá zabývat se každou věcí, a to ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 366/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, č. 120), i tam, kde přichází do úvahy negativní rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení je proto povinností správních orgánů o věci jednat a rozhodnout. OkÚ-RŽP tak neučinil, ani Ministerstvo životního prostředí, na které se stěžovatel obrátil podle §50 správního řádu s návrhem na opatření proti nečinnosti. Nečinnost je jiným zásahem orgánu veřejné moci tam, kde bylo třeba být činným. Stěžovatel se proto cestou ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem správního orgánu I. a II. stupně bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a aby se Ministerstvu životní prostředí (dále jen "MŽP") zakázalo pokračovat v porušení práva na stanovené postupy podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dne 17. 1. 2001 své podání stěžovatel doplnil znaleckým posudkem Ing. V. L. podle stavu k 15. 12. 2000.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a předložení jejich spisového materiálu v dané věci. Za MŽP se vyjádřil ministr RNDr. Miroslav Kužvart, který ve svém stanovisku popsal genezi problému a doložil ji korespondencí ze spisového materiálu. Zdůraznil, že stanoviska Legislativního odboru MŽP mají jen doporučující povahu a že na povahu údolní nivy nelze usuzovat obecně, nýbrž ze vztahu k předpisům o ochraně přírody a krajiny. Poukázal na důvody, které vedly ke stanovisku OkÚ-RŽP, podle kterého se o údolní nivu jedná. Dále konstatoval, že ze zákona o ochraně přírody a krajiny skutečně nevyplývá žádná povinnost rozhodnout v pochybnostech, zda se jedná o významný krajinný prvek. Schváleným regulačním plánem nebyly předmětné pozemky určeny k zastavění, proto nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele, neboť to vůbec nevzniklo. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Za OkÚ-RŽP se vyjádřila JUDr. J. P., která uvedla, že lokalita "U ." je určena pro výstavbu rodinných domků. Kolizním místem je její jihozápadní část. Jako možné řešení se jevilo posunutí rodinných domků severním směrem. Toto řešení bylo součástí vyjádření OkÚ-RŽP ze dne 28. 4. 1999 jako dotčeného orgánu státní správy podle §21 stavebního zákona. Až 20. 10. 1999 a 4. 11. 1999 obdržel OkÚ-RŽP návrh stěžovatele na revokaci uvedeného stanoviska, které mu má znemožnit využití území podle původního záměru. OkÚ-RŽP mu dne 10. 11. 1999 sdělil, že využití této lokality jím nebylo změněno, pouze byly dány podmínky, za kterých lze výstavbu rodinných domků provést. Odbor AaÚR Městského úřadu Třebíč stanovil podmínky dopracování návrhu, což ale stěžovatel dosud neučinil, takže ani neprokázal, že by respektování podmínek OkÚ-RŽP znemožnilo výstavbu na předmětném pozemku. Pokud jde o posudek Agentury ochrany přírody a krajiny, bylo provedeno terénní šetření. Posudek konstatuje, že jde o mezní a hraniční případ údolní nivy v netypické a přechodové podobě. Protože MŽP dospělo k závěru, že OkÚ-RŽP postupoval v souladu se zákonem a dalšími právními předpisy, navrhlo zamítnutí návrhu.
Stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Zda byla podána včas, nebylo možno posoudit, neboť to záviselo na výsledku řízení, tedy na tom, zda vůbec byly splněny podmínky §50 správního řádu, kde je základem pro jeho aplikaci skutečnost, že je zde "orgán, který je příslušný k rozhodnutí". Vzhledem k tomu, že právě tato otázka byla předmětem řízení, byla věc Ústavním soudem posouzena v senátu z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vznáší námitky k právním závěrům orgánů ochrany životního prostředí I. a II. stupně, po kterých požaduje vydání právně závazného stanoviska, zda se v předmětné lokalitě jedná o údolní nivu či nikoli. Dovolává se přitom výše zmíněného nálezu Ústavního soudu. V dané věci však nebylo shledáno, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, když OkÚ-RŽP v rámci územního plánování vyjádřil v souladu se svou kompetencí stanovisko k charakteru předmětné lokality v rámci projednávání návrhu regulačního plánu u Městského úřadu v Třebíči. Stěžovatel nenamítá, že by jako vlastník dotčených pozemků neměl možnost se tohoto řízení účastnit a tam hájit své zájmy v rámci stavebního zákona. Pokud dodatečně požaduje přehodnocení stanoviska OkÚ-RŽP, je jeho stížnost zjevně neopodstatněná, neboť neprokázal, že by postupem orgánů ochrany životního prostředí bylo do jeho základních práv zasaženo.
Co je to údolní niva, definuje přímo zákon o ochraně životního prostředí a krajiny v §3 písm. b). Úkolem správních orgánů je v konkrétním případě určit, zda jsou znaky takové legální definice dány, a to v souvislosti s plněním úkolů státní správy, které mimo jiné určuje §4 odst. 2 téhož zákona, když stanoví, že "významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb...". To se v daném řízení stalo ze strany správního orgánu v rámci územního plánování. Úkolem Ústavního soudu pak není posuzovat, zda jsou požadavky oné definice údolní nivy naplněny. Proto se nemohl zabývat ani dodatečně zpracovaným posudkem, který si nechal stěžovatel zpracovat dne 15. 12. 2000 soudním znalcem Ing. V. L. a který Ústavnímu soudu předložil dne 17. 1. 2001. Úkolem Ústavního soudu je přezkum ústavnosti postupu a rozhodování orgánů veřejné moci v době tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, nikoli pokračování v řízení o určení povahy předmětné lokality, popř. řešit sporné otázky tohoto posudku a stanoviska OkÚ-RŽP k němu.
K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba uvést, že ochrana významných krajinných prvků je věcí veřejného zájmu a stavební zákon, ani zákon o ochraně přírody a krajiny nestanoví v podobě veřejného subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby (ty jsou destinatáři jejich rozhodování) nárok na přezkum stanovisek orgánů ochrany životního prostředí, které vydaly v rámci jiného správního řízení. Takové právo mají jen účastníci onoho jiného správního řízení, pokud jim je zákon přiznává. Čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva i u jiného orgánu než je soud, pokud tak stanoví zákon. Protože v daném případě jednak zákon nezakotvuje žádné veřejné subjektivní, navíc ústavně zaručené právo stěžovatele na rozhodnutí, co je údolní niva, je v tomto bodě ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť v takovém případě je bezpředmětné domáhat se zákonem stanoveného postupu s odkazem na nález Ústavního soudu ve zcela jiné věci. Kromě toho "stanoveným postupem" je třeba rozumět řízení, které je k řešení právní pozice jedince určeno, tedy řízení o konceptu řešení regulačního plánu podle §21 stavebního zákona, který též v odstavci 4 stanoví práva vlastníků dotčených pozemků. V tomto řízení o konceptu bylo vydání stanoviska OkÚ-RŽP ze dne 28. 4. 1999, č.j. 106-2787/99-246/Ur, pouhým plněním povinnosti ve veřejném zájmu z hlediska ochrany přírody ve vztahu k jinému správnímu orgánu. Není tedy pochyb o tom, že správní orgány jsou povinny chránit zájmy občanů a organizací a postupovat tak, aby tito mohli svá práva nejen hájit, ale také aby mohli uplatnit své návrhy, jak tvrdí stěžovatel, musí se tak ale dít ve stanoveném správním řízení.
Stejně tak nebylo shledáno porušení vlastnického práva stěžovatele formou vyvlastnění nebo nuceného omezení a stěžovatel ani blíže nezdůvodňuje, v čem vlastně porušení čl. 11 odst. 4 Listiny konkrétně spatřuje. Pokud by to mělo být v tom, že hodlá v dané lokalitě provádět zásahy v podobě výstavby, z vyjádření OkÚ-RŽP plyne, že podmínky, za kterých je lze provádět, může stanovit tento orgán pouze na základě konkrétního záměru stěžovatele, který však tento dosud nepředložil.
Stejně tak nebylo odůvodněno, v čem spočívá porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, který stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V daném případě povinnosti při ochraně přírody a krajiny stanoví zákon a stěžovatel nezdůvodnil, v čem by a která jeho ustanovení byla neústavní a v čem došlo k porušení základních práv ve vztahu k jeho osobě. K tomu je třeba poznamenat, že obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Protože takové tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele Ústavní soud neshledal, byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu