ECLI:CZ:US:2001:2.US.477.2000
sp. zn. II. ÚS 477/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele P. L., zastoupeného advokátem JUDr. B. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2000, čj. 22 Ca 317/99-36, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 28. 4. 1999 čj. 192/110/99, a rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantě nad Ostravicí ze dne 25. 8. 1998, č. 980000180, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu ve Frýdlantě nad Ostravicí jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu ve Frýdlantě. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Ústavy (z obsahu stížnosti plyne, že stěžovatel má na mysli čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 317/99, a spisový materiál Finančního úřadu ve Frýdlantě a Finančního ředitelství v Ostravě, z nichž zjistil následující:
Rozhodnutím ze dne 25. 8. 1998, čj. 21156/98/363920/0424, - dodatečným platebním výměrem, č. 980000180 - vyměřil Finanční úřad ve Frýdlantě nad Ostravicí stěžovateli dodatečně daň z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 1994 ve výši 1.642.276,- Kč.
Odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 28. 4. 1999, čj. 192/110/99, zamítlo a uvedený dodatečný platební výměr potvrdilo. V odůvodnění zrekapitulovalo, jaké náklady k dosažení, zajištění a udržení příjmů stěžovatel ve smyslu §24 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, uplatnil, a to u dodavatelů "G., obchodní činnost," (dále jen "G."), "F. s. r. o.," (dále jen "R.") a "V. D., obchodní činnost,." (dále jen "D. V."). Uvedlo, že správce daně má právo kontrolovat splnění daňových povinností ve stanovené výši (§1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dále jen "zákon o správě daní a poplatků") a také zjišťovat, zda náležitosti účetních dokladů, jimiž poplatník prokazuje výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), jsou pravdivé. Dožádáním Finančního úřadu v Třinci, tedy místně příslušného správci daně dodavatele G., správce daně zjistil, že uvedený dodavatel nebyl nikdy u Finančního úřadu v Třinci zaregistrován k jakékoli dani, dodavatel na uvedené adrese nesídlí a ani uvedené daňové identifikační číslo nebylo přiděleno žádnému subjektu. V evidenci Ministerstva vnitra ČR zjistil, že osoby s rodnými čísly 660513411 a 6605134112, odvozenými od kmenové části DIČ, nikdy neexistovaly. Dodavatel G. není jako právnická osoba zapsán ani v obchodním rejstříku. Ohledně dodavatele R. předložil stěžovatel v průběhu daňového řízení kopii duplikátu osvědčení o registraci. Správce daně považoval uvedený dokument za falzifikát, neboť Finanční úřad v Bzenci, jenž měl listinu vystavit, nebyl nikdy zřízen. Podle uvedeného DIČ měl být dodavatel R. místně příslušný Finančnímu úřadu ve Veselí nad Moravou. Ten na dožádání uvedl, že dodavatel R. nebyl u něj nikdy zaregistrován, právnická osoba R., s.r.o., se nevyskytuje v registru daňových subjektů, na udávané adrese dodavatel nesídlí a DIČ uvedené u dodavatele R. nebylo přiděleno žádnému daňovému subjektu. Finanční úřad ve Frýdku Místku, místně příslušný správce daně dodavatele D. V., předložil správci daně kopii protokolu ze dne 24. 6. 1997 o ústním jednání s daňovým subjektem D. V.. D. V. do protokolu uvedl, že jej stěžovatel dne 17. 6. 1997 navštívil a předložil mu kopie faktur, na nichž byl uveden jako dodavatel. Uvedené faktury sám nevystavil. Byly ovšem vystaveny jeho jménem pro firmu stěžovatele. Dále dodal, že se stěžovatelem neobchodoval. Dne 27. 6. 1996 sepsal správce daně se stěžovatelem protokol o ústním jednání, z něhož mimo jiné vyplývá, že stěžovatel neobdržel příjmové doklady ani od jednoho ze jmenovaných dodavatelů.
Finanční ředitelství dospělo na základě uvedeného k závěru, že stěžovatel neprokázal v průběhu daňové kontroly ani v průběhu odvolacího řízení své tvrzení, dle něhož jsou výdaje ve výši 3.463.718,- Kč na pořízení zboží výdajem ve smyslu §24 zákona o daních z příjmů. Správce daně následně, v souladu s ustanovením §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, prokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost a správnost účetnictví a jiných povinných evidencí. Dodavatelé na účetních dokladech, jimiž stěžovatel dokládá uskutečnění účetních případů, neexistují, resp. obchodní případ uskutečnila neznámá osoba, jež se vydávala za údajného dodavatele. Kupní smlouvu proto považoval za neplatnou. Účetní případ tedy nemohl nastat a nebylo také možné uplatnit předmětné výdaje jako výdaj podle ustanovení §24 zákona o daních z příjmů. Odvolací orgán dále uvedl, že nepopírá fyzickou existenci zboží, pouze tvrdí, že stěžovatel neprokázal uskutečnění účetního případu. Vypořádal se i s ostatními námitkami stěžovatele.
Žalobu stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2000, čj. 22 Ca 317/99-36, zamítl. V odůvodnění svého rozsudku především uvedl, že v souladu s dispoziční zásadou, vyjádřenou ustanovením §249 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), byl vázán v žalobě uvedenými důvody, v nichž stěžovatel spatřoval nezákonnost. Dalšími důvody se nezabýval, neboť je stěžovatel uplatnil až po uplynutí dvouměsíční lhůty od doručení rozhodnutí žalovaného (§250b odst. 1 o.s.ř.). Soud poukázal na ustanovení §24 zákona o daních z příjmů, z něhož vyplývá, že existenci a výši výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů prokazuje daňový poplatník. Neprokáže-li, že tyto výdaje vynaložil a že šlo o výdaje, které měly vliv a dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů, nelze je od těchto příjmů odečíst. Pro zjištění daňového základu se vychází z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu, pokud zvláštní předpis nebo zákon o daních z příjmů nestanoví jinak, anebo, pokud nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným způsobem (§23 odst. 1 a 10 zákona o daních z příjmů). Podle ustanovení §7 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále též "zákon o účetnictví"), jsou účetní jednotky povinny vést účetnictví úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem. V daňovém řízení bylo prokázáno, že dodavatelé G. a R., s.r.o., kteří měli podle předložených dokladů prodat stěžovateli v r. 1994 potravinářské zboží a alkoholické nápoje, neexistují, a že další dodavatel D. V. stěžovateli zboží uvedené na fakturách nedodal. Celkem se jednalo o zboží ve vyfakturované ceně 3.463.718,- Kč. Finanční ředitelství splnilo svou povinnost prokazovat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem, stanovenou ustanovením §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Zjištěné skutečnosti věrohodnost dokladů, jimiž stěžovatel prokazoval existenci výdajů za nákup potravinářského zboží a alkoholických nápojů ve výši uvedené na fakturách vystavených údajnými dodavateli zboží, zásadně zpochybňují. Soud tedy usoudil, že správce daně správně vycházel z toho, že stěžovatel výdaje za nákup zboží od shora uvedených dodavatelů neprokázal. Údaje na předložených dokladech neodpovídaly skutečnosti, a proto z nich nebylo možné vycházet při stanovení základu daně ve smyslu ustanovení §23 odst. 10 zákona o daních z příjmů. Soud odmítl též argument stěžovatele, dle něhož žalovaný opomenul, že předmětné zboží bylo skutečně nakoupeno a následně prokazatelně prodáno i s daní z přidané hodnoty. Podle názoru soudu, i kdyby byly skutečnými dodavateli jiné subjekty, což tvrdil stěžovatel, nebylo by možné tuto skutečnost při stanovení základu daně zohlednit, neboť ve správních spisech se nenacházejí žádné účetní doklady obsahově odpovídající těmto tvrzeným obchodním vztahům mezi stěžovatelem a jinými osobami. Existenci takových dokladů stěžovatel ani netvrdil. Soud uvedl, že ze zákona o účetnictví vyplývá povinnost účetních jednotek dokumentovat každý uskutečněný účetní případ účetním dokladem. Samotná fyzická existence zboží nevypovídá nic o tom, zda s nabytím tohoto zboží byly na straně stěžovatele spojeny výdaje, popř. jaká byla jejich výše. Existenci výdajů - nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů - přitom v souladu s ustanovením §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů prokazuje poplatník (stěžovatel), který v projednávaném případě důkazní břemeno neunesl.
Shora uvedená rozhodnutí z důvodu porušení svých ústavně garantovaných práv napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ustanovením §11 zákona o účetnictví, jelikož jeho účetní doklady obsahovaly všechny požadované náležitosti, a též v rozporu s ustanovením §24 zákona o daních z příjmů, neboť výdaj byl prokázán nejen účetními doklady, ale i celou účetní evidencí s následným prodejem nakoupeného zboží a řádným odvedením daně. Žádný zákon neukládá stěžovateli, aby pátral, zda dodavatel nedisponuje falešnými doklady. Stěžovatel se domnívá, že pro dodatečné uložení daně nebyl dán důvod a že finanční orgány a soud rozšířily pomocí výkladu citovaná ustanovení nad rámec zákona a požadovaly tak, co zákon neukládá. Nesprávnost napadených rozhodnutí potvrzuje i skutečnost, že D. V. prokazatelně existoval, měl řádné oprávnění a doznal, že na dokladech je použito jeho razítko. Pouze tvrdil, že zboží stěžovateli nedodal. Dle stěžovatele vše nasvědčuje tomu, že D. V. postupoval stejným způsobem jako ve věci, za niž byl odsouzen "pod čj. 29 T 5/96" - tedy nakupoval "zboží za hotové, další nákup provedl na fakturu, kterou nezaplatil a zboží prodal dál". Touto skutečností se soud nezabýval, i když na ni byl upozorněn, a nezabýval se ani tím, zda dodávka zboží byla D. V. uskutečněna, a pokud ano, že už tím je vyměření daně nesprávné.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se soud odmítl zabývat dalšími důvody nezákonnosti, a to kvůli tomu, že byly uplatněny až po dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby. V žalobě musí být dle ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. uvedeny důvody, v nichž je spatřována nezákonnost, nemusí v ní ovšem být odkaz na konkrétní ustanovení právních předpisů. Tyto důvody v žalobě uvedeny byly a spočívaly v tom, že dodatečné uložení daně bylo provedeno v rozporu se zákonem. Doplňující vyjádření se týkalo "trestních rozsudků 29 T 5/96 a 9 T 103/98" a poukazu na ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "ObchZ") a bylo reakcí na stanovisko finančního ředitelství. Těmito okolnostmi se soud vůbec nezabýval. Soud taktéž nevzal v úvahu skutečnost, že dodavatel R. sice skutečně neexistoval, ale v předloženém osvědčení o registraci byl u obchodního jména uveden podnikatel I. M., jenž existuje a byl odsouzen za obdobný trestný čin jako D. V.. Soud se rovněž nezabýval tím, zda byli jiní odběratelé dodavatelů odsouzených pro stejný postup, jako při prodeji zboží stěžovateli, rovněž "postiženi" dodatečným odvodem daně z příjmů a daně z přidané hodnoty. Stěžovatel zpochybňuje i závěr soudu, dle něhož nevypovídá fyzická existence zboží nic o tom, jaké náklady a v jaké výši byly s nabytím zboží spojeny. Podle stěžovatele naopak celé účetnictví dokládá, že zboží bylo nakoupeno, řádně zaúčtováno, jeho pohyb byl řádně evidován, bylo řádně prodáno a z prodeje byla zaplacena i daň z přidané hodnoty. Pro zpochybnění těchto skutečností neexistuje opačný důkaz. Stěžovatel konečně uvádí, že i koupě zboží od nevlastníka realizovaná v dobré víře ve smyslu §446 ObchZ je platná. Naopak pokud by byla neplatná, byl by neplatný i prodej tohoto zboží a tím spíše není možné z tohoto prodeje požadovat daň z příjmu. Uvedeným ustanovením obchodního zákoníku se ale soud nezabýval.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě, Finanční ředitelství v Ostravě a Finanční úřad ve Frýdlantě nad Ostravicí, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě vyjádřil přesvědčení, že k žádnému ze stěžovatelem tvrzených porušení základních práv nedošlo. Povinnost platit daň byla stěžovateli uložena na základě zákona o daních z příjmů a v jeho mezích i způsobem stanoveným zákonem o správě daní a poplatků. Krajský soud uvádí, že z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, proč nemohl žalobě stěžovatele vyhovět. Na toto odůvodnění soud také odkázal. V řízení se zabýval všemi skutečnostmi a ustanoveními právních předpisů, které byly pro jeho rozhodnutí významné. Soud proto navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Finanční ředitelství v Ostravě ve svém vyjádření shrnulo obsah svého rozhodnutí. Uvedlo, že v rámci volného hodnocení důkazu přihlíželo ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, tedy i ke skutečnosti, že stěžovatel zboží nabyl, nicméně ne od výše uvedených dodavatelů, a následně prodal. Neučinilo tedy závěr, jak se mylně domníval stěžovatel, že zboží dodáno nebylo. K námitce stěžovatele, dle níž jeho účetní doklady obsahovaly všechny požadované náležitosti, vedlejší účastník uvádí, že dle jeho názoru neobsahovaly náležitosti dané ustanovením §11 písm. b) zákona o účetnictví (konkrétní označení účastníků účetního případu). Z důkazního řízení vyplynulo, že dodavatelé uvedení na fakturách nebyli účastníky účetních případů na nich zachycených. K námitce, že povinnost kontrolovat kupujícího nestanoví žádná zákonná norma, vedlejší účastník poukázal na ustanovení §24 zákona o daních z příjmů. Z uvedeného ustanovení totiž plyne, že výdaje musí být prokázány, a to nejen formálními náležitostmi dokladu (§11 zákona o účetnictví), nýbrž musí být prokázány i skutečnosti na něm uvedené. Teprve pak je takový výdaj možno považovat za výdaj ve smyslu ustanovení §24 zákona o daních z příjmů. Z toho vyvozuje finanční ředitelství povinnost každého ověřit si, zda ten, kdo je uveden na dokladu jako dodavatel, je totožný s dodavatelem skutečným. Z uvedených důvodů navrhlo ústavní stížnost zamítnout.
Finanční úřad ve Frýdlantě nad Ostravicí se k ústavní stížnosti, ač doloženě vyzván, ve lhůtě k tomu určené nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud taktéž konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud konečně opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze tehdy, kdyby právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud se domnívá, že podstatou ústavní stížnosti je toliko polemika se závěry finančních orgánů i krajského soudu a s hodnocením důkazů, provedeným těmito orgány. Stěžovatel převážně opakuje argumentaci, s níž se krajský soud řádně a ústavně konformním způsobem vypořádal a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Stěžovatel se tak v podstatě domáhá nového přezkoumání rozhodnutí soudu, čímž Ústavnímu soudu přisuzuje roli dalšího stupně v hierarchii obecných soudů, jímž ovšem není a být nemůže.
Napadená rozhodnutí řešila otázku, zda peněžní částka ve výši 3.463.718,- Kč, již stěžovatel dle svého tvrzení zaplatil v hotovosti v průběhu roku 1994 za potravinářské zboží a alkoholické nápoje shora uvedeným dodavatelům, byla výdajem vynaloženým stěžovatelem na dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů podle ustanovení §24 zákona o daních z příjmů, resp., zda se stěžovateli podařilo uvedený výdaj v rámci daňového řízení prokázat. Podle ustanovení §24 zákona o daních z příjmů se pro zjištění základu daně odečtou výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Z tohoto ustanovení, stejně jako z ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, tak vyplývá, že povinnost prokázat existenci těchto nákladů ležela na stěžovateli. Ten se tak pokusil učinit řadou faktur, vystavených dodavateli G., R. a D. V.. Správce daně ovšem ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků zjistil a prokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví, neboť subjekty, jež faktury měly vystavit, buď vůbec neexistovaly (G. a R.), nebo popíraly vystavení faktur (D. V.). Zákon o účetnictví ve svém ustanovení §11 stanoví přesně, co lze považovat za účetní doklad a jaké náležitosti musí mít [§11 odst. 1 písm. a) až f)]. Podle písm. b) odst. 1 uvedeného ustanovení musí účetní doklad mimo jiné obsahovat popis obsahu účetního případu a označení jeho účastníků, nevyplývá-li z účetního dokladu alespoň nepřímo. Neexistuje-li subjekt, jenž faktury vystavil, postrádá faktura označení jednoho z účastníků účetního případu, a nesplňuje tedy požadované náležitosti. Doklady, u nichž daňový subjekt neprokáže, že byly vydány existujícími osobami, nelze za účetní doklady ve smyslu uvedeného ustanovení považovat, neboť neexistující subjekt nemohl vydat účetní doklad. Takové doklady nemají pro posouzení výše daňové povinnosti přímý význam (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 309/94-20, publikované v Soudních rozhodnutích, 1996, 1, 1-2). Právní závěr finančních orgánů ani soudu, jež v této souvislosti vyslovily, proto Ústavní soud nepovažuje za extrémní či z ústavních mezí vybočující. Ani v případě neexistujících dodavatelů G. a R., ani v případě, kdy dodavatel (D. V.) sice fyzicky existoval, avšak popíral vystavení faktur, nepostupoval i správce daně či soud v rozporu se zákonem. Daňové řízení je postaveno na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků), v souladu s níž má správce daně hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Není přitom povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené poplatníkem, neboť disponuje právem nejprve je samostatně posoudit a případně i vyloučit ze svého rozhodování, a vycházet tedy jen z některých důkazů. Posuzuje věrohodnost důkazních prostředků a rozhodne o jejich osvědčení jako důkazu. Bylo tak v pravomoci správce daně, aby posoudil relevantní důkazy (faktury předložené stěžovatelem i vyjádření D. V.) a s ohledem na okolnosti případu zvážil, z kterých důkazů bude vycházet a které naopak nepovažuje za věrohodné. S ohledem na výše podané nelze závěry soudu, který shodně jako správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a tvrzené skutečnosti neprokázal, považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, případně by z odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly. Bylo na stěžovateli, aby věrohodným způsobem prokázal svá tvrzení o oprávněnosti daňových výdajů na straně jedné a o svých skutečných příjmech na straně druhé. Nutno též poznamenat, že ani správce daně ani správní soud neukládali stěžovateli povinnost "pátrat po dodavateli", ale pouze na něm v souladu se zákonem o správě daní a poplatků i zákonem o daních z příjmů požadovaly, aby prokázal, zda uplatňované výdaje jsou výdaji na dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů.
Stěžovatel dále namítal, že se správní soud nevypořádal s řadou jím uplatněných námitek. Ústavní soud nepovažuje tuto námitku za případnou. Z ustanovení §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o.s.ř. lze dovodit, že obecný soud nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem v žalobě. Podle ustanovení §250h odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. může žalobce rozšířit svou žalobu pouze ve lhůtě podle ustanovení §250 b o.s.ř., tedy ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Řízení ve správním soudnictví je stejně jako občanské soudní řízení ovládáno zásadou dispoziční, a je tedy věcí žalobce, aby určil meze soudního přezkumu, a to nejen kvantitativně (označením napadených výroků), nýbrž i kvalitativně (uvedením žalobních bodů). Žalobce je proto zákonnou lhůtou vázán nejen pro určení výroků, jež napadá, ale také pro uvedení okruhu právních výhrad, jež proti napadenému rozhodnutí uplatňuje. Jinými slovy, rozšiřovat svoji žalobu na další, dosud nenapadené výroky, namítat další svá porušená práva či vytýkat další porušení zákona může žalobce pouze ve stanovené lhůtě (srov. Bureš a spol.: Občanský soudní řád, komentář, C.H. Beck, 2000, str. 883). Žalobní body je v důsledku toho nutné správně a úplně formulovat. Řízení občanskoprávní ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva" (srov. např. III. ÚS 326/ 97, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, usnesení č. 18). Účastník řízení musí pečlivě zvážit, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, je-li účastník soudního řízení zastoupen právním zástupcem. Žalobcem předložená tvrzení tvoří podstatu žalobních bodů a soud je jimi vázán. Obecný soud proto v daném ohledu v projednávané věci nepochybil. Je zřejmé, že ve svém rozhodnutí zohlednil všechny námitky, uplatněné stěžovatelem ve lhůtě k tomu určené (§250b o.s.ř.) Další tvrzení, týkající se postupu správce daně v rozporu s ustanovením §446 ObchZ či trestního stíhání D. V. a I. M., uplatnil stěžovatel až ve svém vyjádření ze dne 13. 1. 2000 a při ústním jednání před soudem dne 30. 5. 2000. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí finančního ředitelství bylo doručeno dne 21. 5. 1999, učinil tak evidentně po lhůtě k tomu v o.s.ř. určené (§250h o.s.ř.). Soud proto nemohl tyto dodatečné námitky stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. zohlednit a nezabýval se jimi. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Rozhodnutí obecného soudu je tedy i v této části ústavně konformní.
Jak z výše uvedené patrno, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím, jímž byla v souladu s ustanoveními o.s.ř. posouzena zákonnost rozhodnutí, kterým byla doměřena daň z příjmu, došlo k porušení namítaných článků Listiny základních práv a svobod a Ústavy. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu byly výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem a soud byl po provedeném řízení na základě zjištěného skutkového stavu oprávněn vydat rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení ani dalších práv, tvrzených stěžovatelem.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu