ECLI:CZ:US:2001:2.US.479.97
sp. zn. II. ÚS 479/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti E.P., zastoupené advokátem JUDr. M.T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1997, č.j. 5 Cmo 232/97-157, ve spojení se směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 1994, č.j. Sm 253/94, a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 1997, č.j. 29 Cm 204/95-142, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1997, č.j. 5 Cmo 232/97-157, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 1997, č.j. 29 Cm 204/95-142. Tímto usnesením byly odmítnuty námitky stěžovatelky a dalšího účastníka řízení ve věci směnečného platebního rozkazu J.P., který byl vydán Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. Sm 253/94 dne 30. 11. 1994 (č.j. Cm 204/95-13 soudního spisu vedeného Krajským soudem v Hradci Králové). Své rozhodnutí v bodu I. Vrchní soud v Praze odůvodnil tím, že stěžovatelce byl výše uvedený směnečný platební rozkaz doručen 13. 12. 1994 a že námitky podala až v květnu 1995. Proto potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, který na základě této skutečnosti dospěl k závěru, že podle §175 odst. 1 o. s. ř. byly námitky podány opožděně a proto je podle §175 odst. 3 o. s. ř. odmítl. K odvolání stěžovatelky a dalšího žalovaného J.P. Vrchní soud v Praze toto usnesení potvrdil, když neuznal jejich argumentaci, že jim byly 7. 12. 1994 (J.P.), popř. 13. 12. 1994 (stěžovatelka), doručeny pouze stejnopisy žaloby, nikoli však směnečný platební rozkaz. Z doručenek dovodil, že je na nich uvedeno "SMPR + z, Sm 253/94", takže měl za to, že stejnopisy směnečného platebního rozkazu v zásilce byly a pouhé tvrzení stěžovatelky a dalšího žalovaného na tom nemůže nic změnit. Konečně je třeba uvést, že ve věci proběhlo řízení o dovolání, kterým bylo napadeno jiné usnesení odvolacího soudu pod č.j. 5 Cmo 257/96-131, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 1995, č.j. 29 Cm 204/95-79. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu. V dovolání stěžovatelka rovněž namítala okolnosti doručení směnečného platebního rozkazu. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1998, č.j. 32 Cdo 6/98-172.
Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla včas podanou ústavní stížností. V ní uvádí, že jako aval směnky vystavené dne 30. 5. 1994 je povinna na základě uvedeného směnečného platebního rozkazu vedle J.P. zaplatit částku ve výši 9.499.899,82 Kč s příslušenstvím a specifikovanými náklady řízení, a to i přes skutečnost, že rukojemství směnky je stěžovatelkou na předmětné směnce učiněno bez specifikace, za koho je aval činěn. Podle §31 odst. 4 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, je tak aval učiněn za výstavce směnky, v tomto případě IB. Stěžovatelka je tak rukojmím za výstavce směnky, nikoli za směnečníka. Z tohoto důvodu nemůže být stěžovatelce uložena povinnost k úhradě směnečného dluhu. Byla jí tak uložena povinnost, kterou jí směnečný a šekový zákon neukládá, čímž došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na tomto základě navrhla zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vedlejší účastník, IB, se svého postavení vzdal. Za Vrchní soud v Praze se obsáhle vyjádřil JUDr. Z.K., který poukázal na hmotněprávní argumentaci ústavní stížnosti. Tou se však odvolací soud nemohl zabývat, neboť stěžovatelka neuplatnila včas a řádně námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. J.T., která se v podstatě ztotožnila s hmotněprávní argumentací stěžovatelky k §31 odst. 4 zákona směnečného a šekového.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 1 Listiny, ale ani dalších v úvahu přicházejících základních práv a svobod.
V řízení u soudu I. instance stěžovatelka a J.P. namítali závady směnky, které spočívaly podle jejich názoru: a) v chybném označení výstavce a závady u podpisů osob, které za něj jednaly; b) akcept a aval směnky byl proveden v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; c) v tom, že stěžovatelka je podle směnky směnečným rukojmím výstavce směnky, což vyvolává pochybnost, co vlastně mělo být směnou vyjádřeno; d) směnka nebyla podepsána stěžovatelkou a J.P. dne 30. 5. 1994, takže podpisy nejsou jejich. Soudem I. stupně však bylo konstatováno, že námitky stěžovatelky a J.P. byly podány opožděně, když jim byl směnečný platební rozkaz doručen dne 13. 12. 1994, popř. 7. 12. 1994, a námitky byly podány až v květnu 1995. Proto postupem podle §175 odst. 3 o. s. ř. byly pozdě podané námitky odmítnuty. Proti tomu rozhodnutí bylo stěžovatelkou a J.P. podáno včas odvolání, ve kterém uváděli, že se o tomto směnečném platebním rozkazu dověděli až v květnu 1995, kdy byl doručen dalšímu účastníku řízení. Dále uvedli, že v případě stěžovatelky byl aval vyplněn chybně, takže se rozhodnutí vůči ní jeví velmi nespravedlivé. Jejich argumentace tak byla podstatně odlišná od námitek, které podali soudu I. instance a byla zaměřena proti odmítnutí námitek pro jejich opožděnost. Rovněž v ústavní stížnosti je obsažena jiná argumentace, než byla předložena soudu odvolacímu. Z toho lze dovodit, že procesní námitky stěžovatelky byly vypořádány odvolacím soudem takovým způsobem, že je již dále nepovažuje za potřebné opakovat a domáhat se jejich zohlednění, ačkoli právě opožděné podání námitek je podstatou rozhodnutí obou obecných soudů a jedině pochybení v této věci mohlo vést k jejich kasaci. V tomto bodě je však rozhodnutí odvolacího soudu řádně odůvodněno, aniž by bylo v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Proto nebylo shledáno porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, i když se jej stěžovatelka nedovolává. V tomto směru Ústavní soud neshledal na základě předloženého soudního spisu žádná pochybení z hlediska zachování ústavních pravidel soudního procesu a stěžovatelka rovněž okolnost doručení směnečného platebního rozkazu neuplatňuje, ačkoli právě to způsobilo, že nebyla v odvolacím řízení úspěšná. Pro úplnost se pouze dodává, že v odůvodnění usnesení odvolacího je uvedeno jako poznámka na doručence "SMPR+z, Sm 253/94", ač ve skutečnosti je to "SMPR+ž Sm 253/94". Tato poznámka je uvedena na podepsané doručence žalovaných, kdežto poznámka na doručence žalobce je "SMPR Sm 253/94".
Pokud jde o námitku porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, je třeba konstatovat, že toto ustanovení se na uvedenou problematiku nevztahuje, neboť v daném případě nešlo o stanovení veřejnoprávní povinnosti orgánem veřejné moci, natož bezprostředně zákonem, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž o postup ochrany soukromých práv a vymáhání soukromoprávních závazků podle čl. 90 Ústavy ČR. I v tomto bodě je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud provádí v řízení o ústavní stížnosti přezkum rozhodnutí o posledním opravném prostředku (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nepřísluší proto mu rozhodovat ve věci samé. Nemůže se proto zabývat hmotněprávní argumentací, kterou stěžovatelka odvolacímu soudu nepředestřela a o které neprokázala, že ji předložila již obecným soudům, a to včas podle §175 odst. 1 o. s. ř. Taková role Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) ve vztahu k obecným soudům, které poskytují ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), nepřísluší. Proto se nemohl zabývat argumentací stěžovatelky k §31 odst. 4 zákona směnečného a šekového a posoudit ji ve vztahu k dalším ustanovením tohoto zákona (především §43 odst. 1, §47 odst. 1 a 2). Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
Za správnost: